horyna - @ 27.12.2019 | #

Poslední studiovou nahrávku "andulky"-kapely Budgie jsem si koupil na doporučení kolegy Jardy P proto, že jsem byl velmi zvědavý, jak se tihle dlouhou dobu drsní a neústupní rockeři, dokázali popasovat s lety osmdesátými. Nahrávka Deliver us From Evil je na dlouhatánskou dobu jejich úplně poslední studiovkou a po x posleších tohoto nosiče můžu konstatovat, že se to klukům povedlo se vztyčenou hlavou. Doba disca a komicky upnutých šatiček byla klasickému repertoáru Budgie s nímž slavili léta úspěchy vzdálená, asi jako Aljaška k deltě Nilu.
Deliver má hrany obroušené tak akorát. Místy zní pompézně, místy ale i kapánek vlezle-asi jako většina produkce z té doby. Klávesy a synťáky si našli cestu i k Budgie a na tomto nosiči zdá se celkem znatelně. Někdy dominují až příliš a místo kytar táhnou hlavní dějovou linii. Hudba kapely je velmi velmi melodická, místy až tanečně skočná (potrhlá odrhovačka Young Girl), absorbuje v sobě dostatek emocí (procítěné svižné power-balady Flowers in the Attic - jeden z vrcholů alba a Alison) i zajímavě vystavěných opravdových rockových čísel Dont Cry, N.O.R.A.D., nebo Finger on the Button. A navrch výmluvnou dobovou hymnu Truth Drug.

Tato desátá řadová deska se dle mého Budgie znovu povedla. Zpěvák Burke Shelley už tady vůbec neječí jako v minulosti (což se může stát výzvou pro ty, kterým na produkci kapely vadil především extrémně vysoko položený vokál jejich shoutera), melodie se přiblížili začínající produkci kapel jako byli Def Leppard, či Demon, kteří ve svých začátcích k hudbě andulky jistě vzhlíželi.

Po Deliver nastal na nekonečných dvacet čtyři let rozpad, který ukončil až comeback z roku 2006, ale to už je jiný příběh. Za mne tedy jen lituji toho, že kapela nepokračovala v nastolené cestě i léty osmdesátými, určitě by se žádné obrovské kompoziční fiasko podobné například tomu od Queen nekonalo.

PS: zvukem, synťákama i obsahem, mi tato deska připomíná milované Making Contact od hvězdných UFO.

horyna @ 05.01.2020 09:13:22 | #
Donedávna jsem k osmdesátým letům zastával podobný postoj jako Petr. Pro rockera jsou 80-tky odpadem, pro metalistu naopak požehnáním. Vzpomínám si, že jako mladí, když jsme s metalem začínali a poslouchali jej, nebylo nic lepšího než osmdesátky. Pro nás to byla jakási revolta proti vyměklému rocku. Vždyť si to vezměte, ty nejlepší spolky ze všech odnoží metalu vydávali to nejlepší v této desetiletce. Vznikl heavy (i když ten možná o píď dřív), za oceánem se probudil power, v německu začal speed, pro tvrďáky tu byl thrash i death...vše se dělo v osmdesátkách. Milovali jsme toto období.

Po přechodu k měkčím formám, k rocku, se onen postoj najednou diametrálně otočil. V rocku, artu, hardu a přilehlých směrech to byl kýč jako blázen, cítil jsem to léta stejně jako Petr. Věk vše postupně smazal a urovnal, dnes to beru s nadhledem a fůru komerčních alb a dobově příslušných nahrávek postouchám s chutí a miluju je stejně jako kterékoliv jiné.

Pokud mám v osmdesátkách zvracet :-) jako ty, tak leda na běžný pop a disco, na Jacksona-klacksona, nějakého Collinse (promiň zlatý sedmdesátkový Phile), Prince a z kolotočárských tancovaček typu Modern T. se mi dělá šoufl s úsměvem, to k tomu hold patřilo.