Reakce na recenzi:

Pegas - @ 29.10.2016

Recenze je z roku 2005. Ale stále je to stejná pecka.
----------
To nám ten nový rok ale pěkně začíná. Nejprve novinky Spock's Beard a Arena, které rozhodně nezklamaly má očekávání a teď tohle. Albový debut formace Kino, od kterého jsem naopak nic moc nečekal a považoval jej za pouhou oddechovou bokovku, musím označit za velmi příjemné překvapení a úžasný hudební zážitek hodný větší pozornosti.
Kdo že to má na svědomí? Žádná neznámá jména - basák Pete Trewavas (Marillion), bubeník Chris Maitland (ex Porcupine Tree), klávesák John Beck (It Bites) a zpívající kytarista John Mitchell (Arena). To sice ještě nemusí být zárukou kvality, nicméně v tomto případě se to vskutku povedlo. Picture, jak svou prvotinu pojmenovali, se dá označit za progresivní rock s komerčním přístupem. Nepochopte to špatně, chci jenom naznačit, že je zde dostatek chytlavých melodií, které mohou zaujmout širší publikum a přitom nic není na úkor instrumentálních parádiček. Těch je zde také více než dost, jenom tak nevyčnívají. Ostatně zářivým příkladem tohoto přístupu může být hned první, devítiminutová kompozice Losers Day Parade, jež přináší více nápadů, než by mnohá poprocková skupina využila na celé album a zároveň přibíjí pomyslnou laťku kvality téměř ke stropu, kde pevně vydrží až do konce. Hned další, Letting Go, vyvolává vzpomínku na wettonovské období kapely Asia. Pomalý zpěv doprovázený smutným klavírem a následné přechody do mohutného refrénu a ještě bombastičtější instrumentální pasáž jsou zase hlavními znaky Swimming In Women. A co třeba krásná balada All You See nebo druhá nejdelší skladba Holding On, co se v půlce zvrhne do sólového běsnění? Jedna lepší než druhá a k zahození není ani křehký akustický závěr Picture.
Muzika není postavená na sólových předváděčkách (nic proti nim), vše je podřízeno celku. U takových muzikantů nemá cenu hodnotit jejich bezchybné výkony, ale nedá mi to, abych nezmínil Johna Mitchella, kterého já osobně řadím mezi ty nejlepší ze současné generace (prog)rockových hudebníků. Tento jednatřicetiletý sympaťák je v poslední době na roztrhání, ať už v Arena, sólovém projektu The Urbane (který má s Kino mnohé společného) nebo s Johnem Wettonem, vždy mě jeho kytara dokázala zaujmout. Nyní ale víc než kdy jindy ukazuje své pěvecké kvality a slušný hlasový rozsah. A když se nezřídka přidají ještě další doprovodné vokály, ani v tomto ohledu nahrávka nezaostává. Závěr? Vzhůru do Kina.