Kino - Picture (2005)

Letos by měl po dlouhých třinácti letech vyjít druhý album projektu/skupiny/superskupiny (jak ošidné jsou tyhle pojmy) KINO. Ten první se narodil v roce 2005 a já jej právě teď poslouchám. Přečetl jsem si místní příspěvky a zajímavé komentáře pod Slavovou, ne zase tolik zastaralou recenzí. Dokonce jsem se ráčil rozpomenout, že to byl opravdu Spark, který mě s Mitchellovým děťátkem tehdy seznámil. Pamatuji si jako by to bylo včera, jak hluboký dojem na mě tehdy Kino udělali svými nádhernými melodiemi a velice zvláštním zpěvem Johna Mitchella.
A to si nemyslím, že právě on je výjimečný zpěvák. Rozhodně ne technicky. Má však snadno identifikovatelnou barvu a ladně operuje s velice důležitou vlastností a tou jsou emoce. Jeho hrdlo je jeden velký gejzír citů a vzrušujících pohnutek.

Hudebně jsou Kino označováni jako progresivní kapela, ale jejich záběr je mnohem širší. Sahá od A.O.R. a soft rocku až k popovým melodiím. A právě tahle částečná rozštěpenost jim dává slušný manévrovací prostor, který svou nápaditostí dokáží pokrýt spoustou krásné muziky, aniž by posluchač potřeboval řešit jejich zaškatulkovávání.

Vesměs vyrovnaný komplet čítající desítku skladeb je prostoupen zvláštním neopakovatelným kouzlem. Kouzlem něhy a určité lidské vlídnosti. Když píši neopakovatelným, mám tím na mysli, že žádný z dalších projektů Johna Mitchella (snad s vyjímkou alba The Tall Ship kapely It Bites) se k něčemu podobnému už nedokázal propracovat.
Jsem tedy zvědav jak dopadne nahrávka letošní. Nechci být přehnaný pesimista, ale Mitchellův přetlak v posledních letech často ventilovaný na různých vedejších projektech postupně jaksi ztrácí pevnou půdu pod nohama. Úbytek originality není tak silný jako například u Neala Morse, ale pocit že John už pomalu dojíždí na setrvačník a to i v domácích Arena mě nechává na pozoru.

Pro všechny progrockery bude určitě novinka znovunastartovaných Kino velkou událostí a možná i výzvou. Jestli se kapele podaří překvapit se stejně kvalitní muzikou se kterou přišla na svém debutu už je otázkou, kterou tu budou někteří z nás řešit možná už za pár týdnů.

Kdo ji uslyší první, kdo napíše první recenzi, první komentář, nebo ji jako první smázne není podstatné. V tomto případě, z prvotně hudebního hlediska je postačující, aby byla kvalitní a dokázala nás něčím oslovit.
reagovat

Dave71 @ 28.10.2019 10:24:30
K této úžasné desce jsem se dostal přes mého kamaráda(který mě před víc jak 30 lety k tomuto stylu hudby přivedl artrock progrock)Mimo jiné tady hraje můj oblibenec P.Trewavas...Nechci se rozepisovat a popisovat každou skladbu ,ale tato deska je úžasná už otvírák Loses Day...je užasný plný energie moc ji žeru.A jako celek působí celkovou kompaktností prostě moc povedená věc..a moc ji všem doporučuji ..poslechněte si ji opravdu stojí za to...a už jdu shánět jejich dílko z roku 2018 čekalo se na to opravdu dlouho..

Pegas @ 28.10.2019 10:25:29
Dave71: Od druhé desky rozhodně nečekej takovou kvalitu, kdyby nevyšla, nic by se nestalo.

VopiceZHoR @ 06.02.2020 17:47:28
A co se má stát po vydání alba? Dvojka Kino je přesně taková, jsem čekal. Horší jak nepřekonatelné Picture, ale pořád jsou to Kino.
Nemyslím si, že by fandy jedničky mělo nějak vážně zklamat

VopiceZHoR @ 06.02.2020 17:50:35
Je ale pravda, že zde ještě nemá žádnou recku, takže asi to trochu horký brambor bude :-)

Pegas @ 06.02.2020 18:24:35
VopiceZHoR: Mně tedy zklamala, protože s jedničkou Kino to má pramálo společného. Je to v podstatě Mitchellova sólovka s asistencí Trewavase. Ale to by ještě tak nevadilo, protože jeho sólovky mám rád. Jenže ono to vyšlo ještě v éře Mitchellovy sólové trilogie Lonely Robot, na kterou to také nemá, zvuk také není nic extra, takže to celé působí zbytečně a jako kdyby firma chtěla Kino, tak se něco narychlo upeklo. Jestli chceš něco bližšího Picture, poslechni si The Tall Ships od It Bites.

horyna @ 07.02.2020 06:34:25
Souhlasím s Pegasem. Za nejlepší desky na kterých John Mitchell zpívá považuji jedničku Kino a The Tall Ship od It Bites. Tento člověk býval v minulosti daleko daleko invenčnější (hlavně co se kytarové hry týče).

Recenze je z roku 2005. Ale stále je to stejná pecka.
----------
To nám ten nový rok ale pěkně začíná. Nejprve novinky Spock's Beard a Arena, které rozhodně nezklamaly má očekávání a teď tohle. Albový debut formace Kino, od kterého jsem naopak nic moc nečekal a považoval jej za pouhou oddechovou bokovku, musím označit za velmi příjemné překvapení a úžasný hudební zážitek hodný větší pozornosti.
Kdo že to má na svědomí? Žádná neznámá jména - basák Pete Trewavas (Marillion), bubeník Chris Maitland (ex Porcupine Tree), klávesák John Beck (It Bites) a zpívající kytarista John Mitchell (Arena). To sice ještě nemusí být zárukou kvality, nicméně v tomto případě se to vskutku povedlo. Picture, jak svou prvotinu pojmenovali, se dá označit za progresivní rock s komerčním přístupem. Nepochopte to špatně, chci jenom naznačit, že je zde dostatek chytlavých melodií, které mohou zaujmout širší publikum a přitom nic není na úkor instrumentálních parádiček. Těch je zde také více než dost, jenom tak nevyčnívají. Ostatně zářivým příkladem tohoto přístupu může být hned první, devítiminutová kompozice Losers Day Parade, jež přináší více nápadů, než by mnohá poprocková skupina využila na celé album a zároveň přibíjí pomyslnou laťku kvality téměř ke stropu, kde pevně vydrží až do konce. Hned další, Letting Go, vyvolává vzpomínku na wettonovské období kapely Asia. Pomalý zpěv doprovázený smutným klavírem a následné přechody do mohutného refrénu a ještě bombastičtější instrumentální pasáž jsou zase hlavními znaky Swimming In Women. A co třeba krásná balada All You See nebo druhá nejdelší skladba Holding On, co se v půlce zvrhne do sólového běsnění? Jedna lepší než druhá a k zahození není ani křehký akustický závěr Picture.
Muzika není postavená na sólových předváděčkách (nic proti nim), vše je podřízeno celku. U takových muzikantů nemá cenu hodnotit jejich bezchybné výkony, ale nedá mi to, abych nezmínil Johna Mitchella, kterého já osobně řadím mezi ty nejlepší ze současné generace (prog)rockových hudebníků. Tento jednatřicetiletý sympaťák je v poslední době na roztrhání, ať už v Arena, sólovém projektu The Urbane (který má s Kino mnohé společného) nebo s Johnem Wettonem, vždy mě jeho kytara dokázala zaujmout. Nyní ale víc než kdy jindy ukazuje své pěvecké kvality a slušný hlasový rozsah. A když se nezřídka přidají ještě další doprovodné vokály, ani v tomto ohledu nahrávka nezaostává. Závěr? Vzhůru do Kina.

reagovat

Kino – superskupina, ktorá ako jedna z mála svoju misiu splnila do bodky.
Každý z dotyčných muzikantov je vo svete prog-rocku dostatočne známy. V prvom rade sa však jedná o "hudobné dieťa" gitaristu a speváka Johna Mitchella. Ten sa rozhodol vytvoriť muziku, ktorá by nebola len nafúknutým neo-progovým balónom, ale jasnou hviezdou, na ktorú keď pozeráte, tak obdivujete silu jej žiary. V tomto prípade je melodika tou zapálenou fakľou, ktorá vám svieti naprieč celým albumom.

Viete ako napr. vzniká taká veľká, tmavá a masívna prog-rocková demagógia? Vo svete neo-progu ste vítaní vtedy, ak budete nudní, dlhí a budete pôsobiť len ako ďalšia kópia Yes, Marillion, IQ, .... atď., zoznam by bol dlhý. Ak ste príliš melodickí, začnú vás "progresivisti" obviňovať, že ste obyčajní popíkari. Obrovské množstvo neproduktívnych albumov na poli neo-progu však zlyháva na jednom jednoduchom slovíčku – melódia. Tam, kde končí schopnosť tvoriť, nastupuje ako náhrada inštrumentálna onania. A tak vás väčšina oslavuje akí ste strašne "umeleckí", epickí a dlhííí. Na opačnej strane však stoja kapely ako napr. Kino. Ortodoxnými progresivistami zatracovaní, naopak zbožňovaní tými, ktorí hľadajú v hudbe emócie a nie povrchnosť násobenú notami, a bombasticky sa tváriacou produkciou.

Picture je album, kde nie je núdza o hity. Teda lepšie povedané, o prog-rockové hity. Úvodný deväťminútový song Loser's Day Parade má trochu nervný charakter. Je zložená z niekoľkých častí a každá má svoju melódiu. Finále je obzvlášť pekné a to dotvára Mitchellova gitara. Letting Go a Leaving A Light On patria medzi absolútne vrcholy albumu. Najmä Leaving A Light On by som prilepil na čelo každému, kto by sa chcel venovať tomuto typu hudby. Iskrivá melódia je do detailu podložená aranžmánmi, kde klávesy ťukajú rytmus ako keby v protismeru. Stred skladby je úžasný, niečo tak perfektné sa nepočuje každý deň a navodzuje pocit návratu "signálov z roku 82".

Pokračuje sa ďalej so Swimming In Women, ktorá ukazuje aj ďalší rozmer kapely Kino, najmä v pocitovej oblasti. Po tejto temnejšej záležitosti nastupuje People a je to ďalšia z rady mimoriadne silných skladieb. Gitarové sólo s nepravidelnými údermi Chrisa Maitlanda je strhujúce a dokonalé zároveň. Baladická All You See zaujme nielen melodicky, ale aj gitarou, ktorá predvedie veľké sólo ako z knihy čarostrelcov. Perfect Tense preberá prvky z tvorby The Police, hlavne z obdobia Synchronicity. Stále však počúvame neobyčajne nápadité plochy s jasnou myšlienkovou formou. Krátka Room For Two je milým príspevkom, no po nej nasleduje Holding On a tá doslova prekypuje energiou a dynamikou v druhej polovici. Picture to celé uzatvára jemným klavírom a rovnako jemným Mitchellovým spevom.

Každý rok vychádza v prog-rocku určité množstvo albumov, ktoré sa dajú označiť ako skvelé. Ale takých, čo sa dokážu dotknúť priamo mojej osobnosti, tak tých už je oveľa menej. Picture je jedným z nich. John Mitchell sa tak v mojich očiach stal vysoko rešpektovanou persónou a samozrejme túžobne očakávam od neho ešte aspoň jeden takýto darček. Bohužiaľ, projekty It Bites a ani Lonely Robot tieto očakávania nenaplnili, napriek tomu, že mali podobný charakter ako Kino. Picture je tak ich labuťou piesňou a je dosť možné, že by ho asi nikdy neprekonali. Mal by byť však príkladom toho, ako môže neo-prog znieť, ak sa spojí všetko, čo k prvotriednej hudbe naozaj patrí. Aj po jedenástich rokoch od jeho vydania si ho stále rád púšťam a po skončení poslednej skladby poviem len obligátne – wau!
reagovat

Mayak @ 11.07.2016 09:50:07
V prvom rade, výborná recenzia s filozoficko-analytickým úvodom (druhý odstavec), na ktorom je kusisko pravdy...
Progboard je síce stránka najmä pre nadšencov (prog)rocku, preto, samozrejme netreba asi kritizovať recenzentské produkty "nás, bežných amatérov", ale recenzie, ako píše Slavo majú veľmi často aj podstatne hlbší rozmer. Toto je Slavov dar (včetne vysoko nadštandardnej verbality)...
Aj ja s ním občas nemusím súhlasiť (relatívne zriedkavý jav) a aj Slavo má občas tendenciu ... glorifikovať albumy, ktoré sú z môjho pohľadu priemerné, resp. "iba" dobré (recenzie z oblasti AOR a hard rocku) ...
Hudba je nádherne subjektívna záležitosť, ktorá dokáže nesmierne obohatiť a spríjemniť život (a ešte viac s jej trefným a efektným slovným popisom) ...
.... takže vďaka za túto recenziu ...

horyna @ 11.07.2016 11:15:42
Nepamatuji se přesně, jak jsem kapelu Kino objevil, nejspíš kombinace Spark / Progboard, ale od prvních chvil jsem byl albem nadšen. Mitchel nejen jako kytarista Areny, ale i výborný, citlivý a neokoukaný zpěvák a plno nádherných melodií a sugestivní atmosféry. Podobné rozpoložení jsem prožil ještě s Tall Ship od It Bites.Jejich další kolekce, či desky Frost tuto sílu už v sobě nemají. Za mne tedy jasných 5, kdybych desku recenzoval,nebrcanil bych se častým superlativům a jen čekal jak to zas Slavo shodí s tvrzením, že deska nic nového nepřináší a melodie už někde slyšel atd.O to více mne jeho nadšení překvapuje:-) Tady tedy velká shoda.

PaloM @ 11.07.2016 11:25:10
Najskôr pekne zaďakujem za tip, ktorý ešte nepoznám.
No práve, melódia sa ťažšie vymyslí ako virtuózny rytmus. Ano, aj to žiaľ píšu kritici, že čo je melodické, tiahne k popu. Ono je to (môj názor) ešte zložitejšie ako píše Slavo - posúdiť kvalitu. Veľmi zjednodušene povedané: inštrumentálny album, aj bez melódií, ale s dostatočným počtom nápadov, do dĺžky 50 minút ma môže zaujať :-)

Mayak @ 11.07.2016 13:04:29
... silnou inšpiráciou pre vznik projektu KINO bola pre Johna Mitchella hlavne tvorba kapely It Bites (tiež trestuhodne nemajú profil na Progboarde), samozrejme ešte v 80.rokoch, keď jej spevákom gitaristom a vlastne aj neformálnym bossom bol fenomén Francis Dunnery. Takže pre tých, čo si Kino obľúbili a majú radi (neo)prog rock taký, aký tu spomína Slavo (silne melodický a mierne znejúci "popovo"), pustite si albumy "The Big Lad In The Windmill" (86), "Once Around the World" (88) a "Eat Me In St Louis" (89). Tu sú hlavné inšpiračné zdroje pre album "Picture" Mitchellových KINO.
Druhé KINO nevzniklo predovšetkým práve preto, že Francis Dunnery nechcel obnoviť po prelome nového tisícročia činnosť It Bites, tak to urobili klávesák a spevák John Beck a bubeník a spevák Bob Dalton ... a nadšenec Mitchell sa k ním nesmierne rád pridal ...
...ale to je už iná kapitola a to sú už iní It Bites ...

alienshore @ 11.07.2016 17:19:21
Horyna mi trochu nahral na smeč, tak napíšem ako som sa s Kino zoznámil ja :-), bolo to v časopise Spark a recenziu písal Michal Jakubík, tento človek nie je práve typickým fanúšikom prog-rocku, jeho cítenie smeruje viac k alternatíve, no v jeho pohľade bolo vždy cítiť že proste vie o čom píše, album Picture dostal od neho mimoriadne dobré hodnotenie a tak som naslepo kúpil tento album a vyšlo to, podobne som postupoval aj pri Porcupine Tree kde opäť Jakubík napísal že túto kapelu nemá veľmi rád ale album Fear Of A Blank Planet je vynikajúci, taktiež mi to vtedy vyšlo :-) ..., sú publicisti ktorých mám rád a vážim si ich zato, že dokážu akúkoľvek muziku ohodnotiť pozitívne ak je naozaj dobrá a spĺňa určité kvalitatívne nároky

ďalšou zaujímavosťou je ako napr. Progarchives tento album priam až nechutným spôsobom zhodil dole a tu presne je zachytená tá demagógia, ktorú vytvárajú hlavne tí, ktorí povýšili prog-rock (alebo iný žáner) na niečo ako božstvo, vtedy sa hodnotenie albumov nemôže vykonávať triezvo a naozaj reálne ...

Mayak @ 11.07.2016 18:22:58
... ja už len dodám pre tých, ktorých to interesuje: album "The Tall Ships" akože reaktivovanej kapely It Bites z roku 2008 sa kľudne za mierne iných okolností (trochu iné personálne zloženie) mohlo dostať na svetlo sveta pod názvom: KINO - "The Tall Ships".
Takmer všetko je to stejne o skladateľskom tandeme John Mitchell/John Beck. Ale logo "It Bites" v znalých kruhoch hlavne na Britských Ostrovoch znamenalo a stále znamená podstatne viac, ako názov Kino ...

horyna @ 11.07.2016 19:16:07
Kdo že to tedy z této debaty vychází jako jediný vítěz, no přece album Picture a tak pro ty, kdož desku neznají, budiž jim tato trefná recenze i debata průvodcem a nápovědou, aby si ji poslechli a třeba i opatřili, ona totiž opravdu stojí za vaši pozornost. A ponaučení pro příště :-) : nevěřte všem progarchives-ákům, že jedině oni mají ten správný názor na to co je opravdu prog!! záleží totiž jen a jen na nás samotných a na vlastnímu úsudku. No a když někdo další napíše, že je to nuda, tak ať, co je vám po něm :-)

Jarda P @ 12.07.2016 06:06:12
Já si moc neberu z recenzí na Progarchives ani zde na Progboardu. Slouží mi jen jako vodítko toho co si poslechnu a případně pořídím. Tato deska rozhodně nepatří do této kategorie, i když uznávám, že někoho může oslovit.

Luboš @ 13.07.2016 15:21:42
O existenci skupiny jsem neměl ani ponětí, po poslechu ukázek na youtube si říkám, že jsem o nic nepřišel. Tohle není hudba, která se mi líbí, ale věřím, že své obdivovatele určitě má. Ve druhém odstavci je shrnuto vše podstatné čeho by si měl posluchač na podobných skupinách všímat.
Problém je trochu v tom, že před padesáti lety každá vzniklá kapela chtěla hrát tak, aby se odlišovala od ostatních. Nyní většina kapel hrající progrock, nebo neoprog zní stejně a těžko je od sebe rozeznáte.
Pěkně napsaná recenze, kterou jsem si s chutí přečetl, horší už to bylo s poslechem té desky :-).

o celé desce bych řekl to samé jako o zpěvu (kytaristy) Johna Mitchella, příjemné, ale nic moc.. skladby, instrumentální výkony a už zmíněný zpěv,
ta "příjemnost, ale nic moc" mě nejvíc zaráží při hře kytary, do excelentních výkonů v rámci Areny to má opravdu hodně daleko, celkově bych hudbu snad ani neřadil do škatulky progresivní rok, i když, pokud se tu píše o takovém Alan Parsons, tak .... nakonec pro mě nejvýraznější skladbou celého alba zůstává Swimming in Women, kterou právě jako tuším jedinou Mitchell nezpívá
reagovat

OPRAVDU:::: limitovaná edice s DVD v podobě digipaku je BOŽSKÁ!!! :-)
reagovat

Excelentní!!! nemám moc důvěru v podobné super ultra mega projekty...ale tohle mne posadilo na zadek. TAKHLE měla znít ASIA!!! Nemám slov a zoufale se těším na limitovanou verzi s DVD navíc!! Skvělé....
reagovat

Ďalšia "superskupina" je tu!!!Podľa mien jednotlivých členov by sa dal očakávať aj určitý charakter albumu.No pravdou je že album je oveľa lepší ,než by ste čakali,resp.lepší než posledné albumy spomínaných kapiel:It Bites,Arena,Porcupine Tree,Marillion,ktoré rozhodne nepovažujem za slabé alebo zlé.Album otvára perfektná skladba Losers Days Paradise,ktorá parí medzi vrcholy albumu.Ďalšie skladby tiež nie sú zlé,na albume nenajdete žiadnu slabinu,ktorá sa inak nájde na každom albume aj u dobrých kapiel.Album sa žánrovo pohybuje medzi progresívnym rockom a prog-metalom,je o niečo tvrdší,než by ste očákavali od jednotlivých muzikantov, čo však rozhodne nie je na škodu.Album je dynamický,nápaditý,melodický a rozhodne nenudí.Gitarové sóla Johna Mitchela sú menej v popredí než na posledom albume sk.Arena,kde si ich môžete vychutnať oveľa viac.Bicie Chrisa Maitlanda sú na tomto albume zasa oveľa dynamickejšie a nápadnejšie naž v materskej formácii Porcupine Tree (pripomínajú skôr bubeníka z posledného albumu Dream Theater,čo tiež považujem za prínos.)Výsledok tejto spolupráce teda prináša vyššiu kvalitu,muzikanti vedia spolu komunikovať,a nikto sa nesnaží aby práve on na albume vynikol.Po albume Andyho Kuntza-Abydos,ktorý som objavil v decembri 2004 je to ďalší úžasný projekt ktorý som v poslednej dobe počul.
Album by si mali kúpiť všetci milovníci prog-rockových spomínaných kapiel (medzi ktorých patrím aj ja)
Hodnotenie:päť hviezdičiek.
reagovat

Petr @ 14.03.2005 00:00:00
Zvláštní, že tohle album třeba na Progarchives úplně propadlo. Mě se taky dost líbí.

HellikXs @ 29.04.2005 00:00:00
Ehm, sice posledni novinky som necetl, ale It Bites se prece rozpadli po cca 3 albech, zpevak sel na solovku. Tak jakepak 'posledni album'? To uz bude met ted 10 let, ne? Co takhle srovnani s poslednim albem Beatles?
Kino se velmi dobre posloucha, bohuzel, stejne jak rychle chyti, tak rychle pousti. Zatimco treba od Areny se stale vracim k The Visitor nebo k Immortal, nevim, jak dlouho mi Kino vydrzi. Nevim, rad bych si je poslechl nazivo. Rozhodne mi Kino prijde skvele nazpivane a obsahuje uzasne melodie, jenom tim, jak je serviruji muzikanti predkousane je sice dokaze pozrit vice lidi, ovsem o to drive rovnez organismus opusti. Coz me mrzi