horyna - @ 13.11.2019 | #

Hned rok po svém debutu přichází Neal Schon a jeho Journey s deskou číslo dvě. Tentokrát se soubor separoval do čtveřice a společnými silymi zplodil dílo, na kterém si dal opravdu záležet. Je poznat, že řada nesourodých věcí z debutu si potřebovala teprve sednout, což se na dvojce definitivně stalo. Jejich "pohled do budoucnosti" působí vyzrálejším, konzistentnějším a dotaženějším dojmem. Z nahrávky je patrné, že nejde o dílo jednotlivce, ale kompletní kapely. Ta po celou hrací dobu šlape jako hodinky a servíruje jednu skvostnou pasáž za druhou. Silné motivy se střídají v těsném sledu, deska má obrovský stylový záběr a vyloženě plane entusiasmem a společnou chutí táhnout za jeden provaz. Její energie a potenciál ve mně vyvolává vzpomínky na alba Nealova učitele Carlose Santany.

Chuť experimentovat Journey rozhodně neopouští. To je slyšet ihned na jazzovém modelu první skladby On A Saturday Night. Deska obsahuje jeden cover z dílny Beatles, Harrisonovsky údernou pumelici It's All Too Much pocházející ze žluté ponorky. Prvním vrcholem je třetí, krásně melancholická skladba Anyway s božským Roliem u mikrofonu a Nealovými klouzavými tóny na šestistrunce. She Makes Me se oddává rockovějšímu výrazu a způsob jakým Neal drhne struny nemá chybu. Energetickou výpust tu reguluje Dunbar svou živelnou hrou na škopky. Další věc hodná zaznamenání má opět pomalá tempa, je jí píseň You're On Your Own. Sestupná harmonická struktůra použita krátce před první minutou obšlehla hlavní myšlenku jednoho z největších heavy songů všech dob, Beatlesáckou píseň I Want You (She's So Heavy). Poté si už skladba plyne svým krásně lenošivým tempem a Rolie znovu předvádí, proč si jej kdysi mr. Santana vyžádal k mikrofonu. Bomba. Podobně vroucně je interpretováná i osmiminutová vláčná titulka Look Into The Future. Midnight Dreamer začíná jako pořádný nářez, kapela hraje rock, rock n roll, fusion, propojí všechno a navíc do toho prdne obří porci energie, až se vám roztočí hlava jak na velkým řetízkáči. Poslední písní je I'm Gonna Leave You-připomínající hravými hammondy uriáše i párply. Valoryho vytažená basa nabere sametový tón, do kterého Dunbar servíruje své dunivě hromové údery a Schon se totálně trhá ze řetězu. Neskutečné, jak se tenhle chlapík už za dva roky na desce Infinity vyklidní a přistoupí na naprosto opačný hudební model.

Look Into The Future mám z první trojky Journey nejraději. Obsahuje všechny ingredience a osobité songy potřebné k tomu, aby vás jejich náplň dokázala patřičně rozemlít na prach.

horyna @ 14.11.2019 06:11:22 | #
Neal Schon hrál na některých Santanových deskách z kraje jeho kariéry. Lecčemu se od něj naučil a přichytil. Na prvních deskách Journey je to v některých skladbách dost poznat. Samo, že to není latino jako u mistra, ale volný jazzový feeling na něj odkazuje. Navíc jak píše Pinkman, Rolieho zpěv tam rovněž směřuje.

Ale názor, že s Perrym to šlo s kapelou z kopce je nesmyslný. Desek s ním se prodala miliarda, teprve on Journey pořádně nakopl a poslal směr hitparády, kde je poznal celý svět. Ale hudba je to už diametrálně odlišná, úplně nová kapela.