Reakce na recenzi:

horyna - @ 20.06.2019

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)