Journey - Frontiers (1983)

Jak člověk stárne a někam se posunuje, průběžně mění i některé ze svých návyků. A jelikož jsme na portále hudebním, bude dobře neodbíhat do jiných odvětví, ale zůstat v oblasti muzikologie. Já sám jsem za poslední léta značně přehodnotil svůj vztah k pompézní melodické hudbě, chcete li A.O.R. Tenhle proud mě vždy něčím přitahoval, ale dlouho jsem si vystačil s pár nahrávkami a to většinou z období, kdy se onomu subžánru už příliš nedařilo, a ten byl drsnějšími styly v průběhu let devadesátých vyhnán až na okraj samotného zájmu.

Náklonost k zaoceánským Journey u mne trvala už dlouho, avšak až k jejich pozdější etapě. Když tu před dvěma roky vyvěsil kolega EasyRocker svůj "traktát" k Frontiers, příliš lichotivě jsem se k němu nevyjádřil. Vadil mi především tuctově osmdesátkový čvachtavý zvuk nahrávky a cukrkandlově přebujelá melodičnost. S druhým jevem dnes už problémy nemám prakticky vůbec a první zádrhel jsem napodruhé vyřešil pořízením remasterované edice, kdy jsem sic za určitou ztrátu dynamiky v ořezech DR dostal daleko energičtější, syrovější a méně zateplenou verzi této desky.

A jelikož mi právě teď duní Frontiers z reprobeden, vyjádřím se také velmi rád k jeho obsahu. Kdysi jsem si desku pořídil především kvůli melodické hitové bombě Separate Ways (Worlds Apart), ke které často běžel klip v televizi. Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí. Už to není žádné fusion jako na albech zpívaných Roliem, ani tolik soft jako třeba Evolution, spíš plnokrevný hard/pomp/melodic/A.O.R. rock.
Na dalším kvalitativním stupni je nádherná balada Send Her My Love, následovaná energickou Chain Reaction. Snovější After The Fall vystřídá pro mne příšerná měchuřina Faithfully-kterou vnímám jako marmeládový ústupek hitparádám a cestu k ní si už asi nikdy nenajdu.
Naštěstí stranu B startuje energické Schonova vyhrávka zpoza Edge Of The Blade. Je to přesně ten typ skladby, které u Journey vyhledávám a miluju. Výrazná melodie, dostatek nápadů, navrstvené klávesové opary, cválající rytmika a nad tím vším staví své snové chrámy klenutě vznešený a plnokrevný hlas Steva Perryho. Nádhera. Z podobně procítěného těsta je i sedmá Troubled Child. Okolo posluchače drnkají razantní španělky, zurčí bublající melodie a Perry vás svým emotivním nábojem v hrdle svléká až do negližé. Po spíše rytmické a průměrné Back Talk vystoupáme ke skladatelskému vrcholku Journey ještě dvakrát. Nejprve je to prostřednictvím rozverně mihotavé Frontiers a jako tečka se představí výpravná Rubicon.

Bonusy poslouchám tak v jednom případě z deseti. Tady jsem disk nechal ze zvědavosti hrát a k mému překvapení dostal čtveřici solidních soundtrackových skladeb.

Produkci tenkrát zaštítila zavedená dvojice a pro podobný druh hudby často vyhledávaná jména Mike Stone/Kevin Elson. Deska dostala tradiční a době odpovídající zvukový zábal poloviny let osmdesátých. Díky skladatelským schopnostem kapely i často rotující čtveřici singlů zbořila hitparády na obou stranách Atlantiku, kde se v americké top 200 umístila na druhém místě. Několikrát znásobená platina za šest miliónů prodaných nosičů hovoří jasně. Tuhle desku měla v Americe skoro každá, hitparádově posedlá domácnost :-)


reagovat

oř @ 20.06.2019 14:02:36
horyno ty máš fakt pořádný záběr. Recenzuješ jazz, folk, komerci, italy, metálek, samozřejmě prog.......hudbu ze všech vývojových desetiletek. Zapomněl jsem na něco?
Tohle se ti povedlo "Kapela užívajíc si své dávno nabité slávy v něm trdlíkuje před nějakým hangárem a v kýčovitých postrojích a kýčovitých gestech "jede" společně do rytmu. Na oko žádná the best podívaná, ale melodickému uchu tahle bomba typu Final Countdown padnout musí"

EasyRocker @ 20.06.2019 16:24:21
No nezbývá než horynu pochválit, tu desku miluju, a úplně nej možná bonusy, jedna bomba za druhou :-) Takovéhle hity se už dnes neskládají...

merhaut @ 20.06.2019 22:15:11
Americký pomprock jsem v burzovních osmdesátkách poslouchal a sbíral po desítkách titulů. Velké hlasy, to bylo vždycky moje, a těch v tomhle subžánru je jako v žádném jiném.

Ze své zbyvší LP/CD sbírky mohu vřele doporučit Fortune, Surgin, Prophet, Q.West, Orion, Airace, Arc Angel, Coney Hatch, Export, Franke & The Knockouts, Harlan Cage, Le Mans, Streetheart, Trillion, Van Stephenson, White Wolf, plus desítky dalších z Tidalu.

horyna @ 21.06.2019 06:20:28
Kluci díky vám za odezvu. Jsem tuze rád, že zde tento tolik opovrhovaný hudební směr stále nachází své věrné příznivce. A Jaromírovi zvlášť za zajímavé tipy, které mě osobně krom dvou jmen neřekli lautr nic:-)

PaloM @ 21.06.2019 06:31:00
Táto skupina prebehla okolo mňa v inej dimenzii, lebo som ju nestretol.

Petr87 @ 21.06.2019 09:33:09
Co se týče AORu, tak za sebe bych doporučil třeba interprety jako: FM, výborné jednoalbové SIGNAL (ty asi šoupnu i do hitparády), PUSH, STRANGEWAYS, HOUSTON...
Vždycky se mi u těch "pompézních" rockerů hrozně líbily i ty převážně jednoduché a snadno zapamatovatelné názvy. :)

Brano @ 21.06.2019 15:52:00
S plnou zodpovednosťou môžem odporučiť skvelú AOR dosku:JONAS LINDBERG&The Other Side-Pathfinder(2016)

-celý album na vypočutie tu:>> odkaz

A teď hudba z jiného soudku. Sdružení kolem Stevea Perryho a Neala Schona, ač jsem je dlouho vlastně znal jen podle jména a podle toho, že jádro kapely působilo dříve u mistra Santany. Postupně si mě ale tenhle lahodně omamný koktejl vysoce melodického, přesto instrumentálně bohatého rockového parfému získal nevratně.

Úvodem ve všech zásadních konturách střiženým v osmdesátkovém hávu, je zemětřesný hymnus Separate Ways. Mnohovrstevné klávesové stěny Jonathana Caina, energetické nápory kytar a především tuhá, drtící rytmika tu osudově velí shora davu, valícímu se kupředu.

Už dvojka Send Her My Love si vydobyla status jedné z nejpamátnějších skladeb Journey, neboť ji mistři dodali své vrcholové devízy - křehkost i neuvěřitelnou bohatost nápadů. Euforie i dno, vířivka, rotující všemi barvami a pomalu jak božská bytost hladící Perry.

Chain Reaction je návratem k energické, ale i dojemné a vyklidněné struktuře skladby. V rockovém hávu jsou pod drsnou slupkou vypouštěny do prostoru báječné melodické linie a do sebe vpletené vokály, vrcholící v dramaticky vybuchujícím refrénu.

A přichází After the Fall jako průlet strmými skalními srázy a kaňony na křídlech, ušitých z koberců kláves, a trochy bujných odřezků hravé rytmiky. Zde Journey pronikají nenásilně na popové teritorium, neodolatelný je andělský Perry.

Další trefou do mého srdce, které se téhle kráse už dávno podrobilo a odpřisáhlo věrnost, je geniální vyznání Faithfully. Pánem nad osudem je zde klaviaturní mistr Cain, jemuž osudově sekunduje famózní Steve Perry. Právě tahle balada prokazuje, proč byl pro kapelu tak zásadní. A pan Schon si tu u sólových stupnic taky sáhl na dno.

Edge of the Blade potvrzuje opět rockové ambice Journey, bez varování se ocitáme v drsném a přímočarém, rychle upalujícím světě osmdesátek. Ano, pro někoho asi nechutné disko ztělesnění doby. Ano, jsou tu jasné a temné štětce klávesových klapek, ale i pořádný zvukový nápor.

V temné příběhové linii pokračuje i intimní říčka Troubled Child, báječná, těžká zpověď Perryho, ale opět i klávesáka Caina, který se pod album vůbec zapsal báječným stylem. Přijde ovšem i sympatické rockové vlnění.

Tříminutová tutovka Back Talk pracuje se všemi dobovými energetickými dochucovadly - temné klávesové tahy, zběsilé rytmické jízdy a cítíte se, jak když vám záda přejela valcha. Na povrch pronikají i syrové kytary.

Křehce poskládané tóny, proplouvající jako perlivé bubliny čerstvým vzduchem, takové jsou mé pocity už od počátku titulní skladby, která mé nitro zasáhla jako Amorova střela. Spontánní plynutí nálad a atmosfér, nepatrné dozvuky progresivní minulosti a bořící Steve Smith.

Je tu další vzácný démant z téhle nekonečně kvalitní bonboniéry. Už při nástupu vznikají první pochybnosti, jak je možné na ploše necelé hodiny poschovávat tolik pokladů. A nepochybujte, že s vámi Rubicon zacloumá doslova - až mi prudký poryv přivane kolegy z Magnum.

Jsou tu čtyři bonusy z mé skvostně vyvedené třídigipackové verze, ještě spolu s Departure a Escape. Only the Young je vyznání mladého fanouška kapely, který tragicky zesnul na rakovinu, obklopen do poslední chvíle členy své milované kapely. Mrazivé a doslova neuvěřitelné dílo, a Perry jej korunuje až nelidsky. Ask the Lonely je přívalem energie, kde kapela jemně surfuje na všech dobových vlnách. Gradace, adrenalin a melodický sprint finále nás odfoukne až na ten zatracený Mars. Liberty má podobně křehkou výstavbu jako titulní klenotnice, křehce svázané kytarové ornamenty a Perry dávají všemu až folkovou atmosféru. Zpěvák tu zcela ovládá prostor a pocitu uvolnění a svobody je lehké podlehnout. Z hromové kvality neslevuje ani podání poslední Only Solutions - parádní, rychle plynoucí melodické oblouky a spirály se propojují s vícehlasy všech, kdo je u Journey používali. Strop mistrovství svými klávesami mr. Cain snad už bourá. Konec a probuzení do reality je obtížné, zmatené, panuje nejistota. Ale lze do toho ráje vstoupit znovu - stačí důsledný stisk ´play´...


Journey byli sesláni vlastně těm, kterých už dnes mnoho nezbývá - obdivovatelům dokonale vystavěných melodií, spojených se stadionovým laděním a obdařeným hrdlem jednoho z nejlepších pěvců historie rocku. Není vůbec divu, že zatímco v Evropě o nich dodnes moc lidí netuší, za oceánem vyprodávali arény. A teď si vyberte. 6/5
reagovat

Pegas @ 06.11.2017 23:01:25
Co je zač ta tvoje třídisková verze?

EasyRocker @ 07.11.2017 06:37:18
Zdravím Pegase. Objednal jsem to přes amazon, takže ani netuším, jak se dá sehnat u nás. Vlastně papírový obal s fotkou kapely a motivy trojice alb na přední straně, a v něm je vložená v tenkých obalech každá z těch tří desek. Obvykle digipacky pro nepraktičnost a rozměry moc nemusím, ale tohle se docela povedlo, protože ten velký obal je rozhodně menší než klasické CD.

merhaut @ 07.11.2017 16:27:43
Méně přívlastků by bylo více:-)

Pegas @ 07.11.2017 20:20:06
EasyRocker: Aha, to myslíš asi tohle >> odkaz
Pokud ano, tak bych jenom poopravil, že digipack je něco jiného. Já jsem si pořídil podobný minibox s prvními třemi alby a potom pětidiskový, kde ale narušili chronologické řazení a vynechali Departure, to jsem si dokoupil samostatně.

EasyRocker @ 08.11.2017 05:29:57
Pegas: no já tím právě spíš chtěl říct, že to digipack není... samozřejmě není to klasické album, ale když jsem je sháněl tady, nebyli už nikde k dostání.

horyna @ 11.11.2017 10:23:16
Tuhle desku jsem jako jedinou ze starých Journey vlastnil. Hodně mi vadil její zvuk a některé přeslazené skladby. Journey mám rád až s Augerim a nejvíc s Pinedou. Jasně, zní jako mladší Perryho bráška a nemá takovou sílu a výraznou barvu. Přesto je mu hodně podobný a tyto malé neduhy dohání nasazením a výrazným citem v hlase. Konečně Journey na albech od Arrival mají v pořádku zvuk (ne osmdesátkový) a proto mě pasují líp na tělo. Schon je samozřejmě vyjimečný guitar-hero a jeho cit pro melodie legendární.

Jarda P @ 11.11.2017 12:25:17
Já mám nejraději období s Gregem Rolliem. Po nástupu Perryho pak do alba Departure. Escape se mi hrozně ohrálo a ta komerčnost z něj přímo čiší. Frontiers je dobrá deska, ale přece jen je tam pár slabších věcí. Po mnoha a mnoha letech se mi pak ještě líbí Revelations, absenci Perryho se jim podařilo adekvátně nahradit.

Je s podivem kolik interpretů made in USA nechává evropský světadíl v klidu. Jistě se najdou příznivci této kapely mezi Uralem a Normandií, ale na stadiony, jako za oceánem nebo v Japonsku to nestačí. Občas na toto téma vedeme diskuzi s kamarádem, který také poslouchá „neznámé: věci a dostaneme se k otázce textů (témata, srozumitelnost atd) nebo k povaze amerických posluchačů, kteří se chtějí především kvalitně bavit. Kvalitně myslím úroveň hudby ne kvalitu zábavy.
Journey na tomto albu dospěly po letech k vrcholu a těsně pod jeho vrcholem zanechaly, dle mého názoru i „Escape“. Hutnému zvuku dominuje Schonova kytara podporovaná širokými plochy Cainových kláves (Faithfully – příklad za všechny). Nezapomenutelná barva hlasu Steva Perryho by snad zachránila i produkci z dílny JUDr. Františka Janečka. Co píseň to vlastně potencionální hit.
Kdo stále nevěří, ať alespoň zkusí Send her my love nebo Back talk a pro ty co už kdysi uvěřili, doporučuji připomenutí a to pěkně od začátku do konce v jednom zátahu.
Zvuk bicích a mírně potlačená basa? Jasně jsme v osmdesátých letech a to by takový zvuk obou nástrojů měli asi i Led Zeppelin!
reagovat