Marcelus - @ 29.10.2012 | #

Obecně se dá říct, že k sólové tvorbě muzikanta, jenž se proslavil v nějaké fakt dobré kapele, přistupuji a priori s určitým despektem. Nejlepší invenční léta má totiž ten dotyčný už za sebou a jeho novinky jsou často jen jakýmsi derivátem starých pecek a přihříváním sólokariérní polívčičky. V tomto případě však moje skepse dostala pěknou nakládačku…

Už samotný nápad udělat desku s duem Robert Plant + Alison Krauss (uznávaná bluegrassová zpěvačko-houslistka) je sám o sobě zajímavý, výsledek myslím ale překvapil úplně všechny. Svědčí o tom množství cen včetně 5 grammy v těch nejprestižnějších kategoriích – album roku, nahrávka roku a skladba/píseň roku!

A jaké tohle album vlastně je? Označit ho (jako kolega Adam) slovem country je podle mě trochu zavádějící. To je jako říct o Gentle Giant, že je to jakási rocková kapela. Já sám bych tuhle desku charakterizoval jako contemplative country rock. Různou měrou se v jednotlivých skladbách střetává Plantův rockový přístup s countryovým Alison Krauss – to vše podbarveno bluegrassovou instrumentací (hodně je využíváno banjo či housle). Klasickou bluegrassovou skladbu tu ale najdeme vlastně jen jednu. A proč contemplative? Většina skladeb se nese v klidném až meditativním duchu, čemuž ještě přispívá bubeník, který často používá jen kopák (či co to je za buben). Až si říkám, že na něm snad musel mít fotku tchýně nebo co :o) Přesto to zní skvěle a je to jedna z věcí, která toto album vyjímá z davu jiných.

Objevil sem na něm něco nového, jistou osobitost, kterou ještě neznám. Je to zkrátka plně vybavené prezidentské apartmá v pětihvězdičkovém hotelu PLAntZA s A.ndělskou K.urtizánou uvnitř.

miguel7 @ 31.10.2012 11:43:15 | #
Když jsem začal objevovat kouzlo hudby zeppelínů, a stále jsem více propadal jejich hudbě, tak mi můj známý půjčil jakousi pirátskou výběrovku Planta. Tehdy jsem ve svých patnácti čekal od něj pokračování v odkazu ledzep a tak jsem ho dlouho nemohl zkousnout. Byly tam samé synťáky, osmdesátkový zvuk, jednodušší schémata písní... Musel jsem se oprostit od jeho staré tvorby abych mu přišel na chuť a povedlo se. Dnes Planta sólo a Led Zeppelin vnímám jako dvě odlišné tvorby, dva interprety, kteří mají pouze společné jméno za mikrofonem, i když občas ty kořeny tam jsou ke slyšení. A tak jsem si užíval jeho alba jako Mighty Rearranger, Dreamland, Fate of Nations i Band of Joy. Ale tohle album mne při soustředěném poslechu prostě nudí. A myslím si že mluvím i za ostatní, že to se srovnáváním nemá nic společného.
Dnešní Plant je mi neskutečně sympatický. Už jeho pohled do očí mi říká, že je to postarší pán, který toho prožil vskutku dost a že se nikam nežene a že dělá to, co ho nejvíc baví, ale to neznamená, že když ho mám rád, musí se mi vše líbit. Led Zeppelin má za sebou, on to ví, snažil se 30 let odstranit ze sebe nálepku "zpěvák LedZep" a myslím, že se mu to i částečně povedlo, protože když si ho pouštím, tak si nechci pustit Zeppelin, ale Planta, který není tak náročný a těžkotonážní, jako hudba jeho největšího úspěchu.