Plant, Robert - Raising Sand (Robert Plant/Alison Krauss) (2007)

Jedného dňa sme so ženuškou omylom prepínali televízor a zrazu sme zaregistrovali, že sa v nejakom videoklipe promenáduje spevák z Zeppelínov a znie to príjemne. Neváhal som a CD Raising Sand pripísané dvojici Robert Plant a Alison Krauss som kúpil.

Hneď úvodná skladba Rich woman patrí k tomu najlepšiemu, čo sa na albume nachádza. Dueto mierne rozospatých protagonistov opantáva vskutku krásny zvuk nástrojov, je vzdušný, mierne roztrasený, slovom, podmanivý. Hoci má skladba náladu Spachtoša zo Snehulienky, verte mi, nič živšie (s jednou výnimkou) v tomto diele nenájdete! Prevládajú country balady (Killing the blues, Through the morning, through the night, Stick with me baby, Your long journey), ktoré sú príjemné až hrôza, jedna-dve na album by pôsobili sviežo, keď ich je desať, tak skôr zomieram nudou. V lepšom prípade sa ozve nejaké to cirkusácke bendžo (Sister Rosetta goes before us), náznak tempa (Let your loss be your lesson), prípadne pokus o niečo akože rockové aj s gitarovými sóličkami (Fortune teller). V horšom prípade sa dvaja mátožiaci interpreti omylom nahrali po požití práškov na spanie (Polly come home) alebo sa tvária strašne etnicky (Trampled rose). Nečudujem sa, že najdivokejšiu skladbu albumu, Gone, gone, gone (done moved on), opatrili videoklipom, však na jeho základe som aj ja podľahol dojmu, že si to musím kúpiť. Ďalšia skladba, ktorá ma oslovila, sa volá Please read the letter. Asi je to tým, že v refréne sa do toho spevák i speváčka trošku oprú (a aj tie husle sa dajú). Ďalší zaujímavý zvrat nastáva v Nothin’, čo je keltsky vytvrdený rock v pomalom tempe, ale zato zvukové gejzíry gitary a huslí sú skvelé.

Veľmi si cením, že Plant dokázal zostarnúť dôstojne, nepúšťa sa do jačavého hard rocku, pre ktorý už dávno prišiel o hlas. Album má skvelý zvuk a je po všetkých smeroch profesionálne pokojný, čo nevnímam ako mínus, ale kým nebudem mať osemdesiat, tak jeho žuvačkové plynutie asi nedocením.

Verím, že niekomu toto dielo môže pripadať kúzelné, ale keď sa pri ňom nudí nielen moja žena, ale aj pes, niečo nie je v poriadku. Až na dve-tri skladby ma to celé necháva chladným a unaveným. Dobrú noc.
reagovat

gunslinger @ 22.03.2013 10:50:38
Tiež som popri prepínaní televízora natrafil na jednu skladbu kde sa Plant promenádoval s nejakou bitchnou.. Skladbu som dopočúval ,ale ďalej som nepátral.

Matouš @ 14.11.2013 10:56:47
hejkal: Ne, ne, ne. Opravdu nemůžu souhlasit a musel bych jen opakovat co už jsem napsal v reakcích pod recenzí Marceluse. Myslím, že jde o úplné, řekl bych až absolutní nepochopení hudby Raising Sand a dokoce celého Plantova vývoje. Já si samozřejmě nečiním nárok na výhradní a universální výklad Plantových záměrů, protože mu nevidím do hlavy. Ale pokud jde o hudbu, kterou měl nejprve v hlavě a kterou my posloucháme na albech, je zřejmé, že Plant prošel zvláštním vývojem. A myslím, že důvodem horšího hodnocení tohoto alba je neschopnost sledovat všechny cestičky toho vývoje. Myslím si, že kdo dokáže z hudby intuitivně trošku odhadnout záměr umělce, ten musí toto album s ohledem na další Plantovu tvorbu, ocenit. Z této recenze je například zřejmé, že její autor očekával v materiálu, který se mu zdál poklidný, svižnější kousek. Je zřejmé, že k rockové hudbě patří nějaký odpich, to je jasné. Ale opravdu patří rockový odpich na toto album? Z recenze je také zřejmé, že sestavit album v pomalejším tempu je pro jejího autora prostě nestravitelné. Zalouží si ale proto deska nízké hodnocení jen z tohoto důvodu? My bychom měli jasně postavit proti sobě očekávání recenzenta a umělecké dílo samo, natožpak případný záměr samotného umělce. A měli bychom si říct, že to jsou dvě různé věci a měli bychom se pokoušet o jejich rozlišení. Protože jinak bude silná, řemeslně dokonalá a působivá hudba dostávat nízké hodnocení jaké jsme zvyklí jinak dávat něčemu, co se s tímhle nedá vůbec srovnat.

hejkal @ 14.11.2013 11:07:41
Rešpektujem tvoj názor.

Obecně se dá říct, že k sólové tvorbě muzikanta, jenž se proslavil v nějaké fakt dobré kapele, přistupuji a priori s určitým despektem. Nejlepší invenční léta má totiž ten dotyčný už za sebou a jeho novinky jsou často jen jakýmsi derivátem starých pecek a přihříváním sólokariérní polívčičky. V tomto případě však moje skepse dostala pěknou nakládačku…

Už samotný nápad udělat desku s duem Robert Plant + Alison Krauss (uznávaná bluegrassová zpěvačko-houslistka) je sám o sobě zajímavý, výsledek myslím ale překvapil úplně všechny. Svědčí o tom množství cen včetně 5 grammy v těch nejprestižnějších kategoriích – album roku, nahrávka roku a skladba/píseň roku!

A jaké tohle album vlastně je? Označit ho (jako kolega Adam) slovem country je podle mě trochu zavádějící. To je jako říct o Gentle Giant, že je to jakási rocková kapela. Já sám bych tuhle desku charakterizoval jako contemplative country rock. Různou měrou se v jednotlivých skladbách střetává Plantův rockový přístup s countryovým Alison Krauss – to vše podbarveno bluegrassovou instrumentací (hodně je využíváno banjo či housle). Klasickou bluegrassovou skladbu tu ale najdeme vlastně jen jednu. A proč contemplative? Většina skladeb se nese v klidném až meditativním duchu, čemuž ještě přispívá bubeník, který často používá jen kopák (či co to je za buben). Až si říkám, že na něm snad musel mít fotku tchýně nebo co :o) Přesto to zní skvěle a je to jedna z věcí, která toto album vyjímá z davu jiných.

Objevil sem na něm něco nového, jistou osobitost, kterou ještě neznám. Je to zkrátka plně vybavené prezidentské apartmá v pětihvězdičkovém hotelu PLAntZA s A.ndělskou K.urtizánou uvnitř.

reagovat

PaloM @ 30.10.2012 04:48:53
Je to úlet do country. Asi ho na staré kolená pobláznila šarmantná baba. A ako úlet do stojatých vôd mi to od hard rockera vôbec nič nevraví. Viac mi sedí jeho koketovanie s world music (aj spoločne s Pageom).
Samozrejme rešpektujem tvoje zanietenie pre album, ako si to pekne vyjadril v recenzii. A pokiaľ Robert našiel poslucháčov pre tento projekt, niečo na tom je, hoci tomu nerozumiem.

hejkal @ 30.10.2012 05:36:24
Hlavne je to veľmi tichá a nepestrá záležitosť. Ako som už spomínal, až na nejaké dve dynamickejšie skladby ma toto dielo nudí. To však neznamená, že z toho nemôžeš byť nadšený. A plusom je rozhodne zaujímavý zvuk.

Matouš @ 30.10.2012 10:12:15
hejkal:
Kdyby pod tímhle albem bylo padesát recenzí, tak pod každou napíšeš, že tě to nudilo, že ti to nic neříká?

Chápu, že pro některé skalní fanoušky Led Zep. může být problém vyrovnat se s tím, že Plant se nějak vyvíjí, že nezůstává pořád stejný. To ale neznamená, že to nemá dělat a že je jeho poslední tvorba horší než to, co udělal před lety. Tenhle typ fandů by ale vývoj asi neodpustil žádnému umělci.

U tohoto alba, jako ostatně u celé Plantovy sólové tvorby, asi není nejdůležitější jakou nálepkou ho označíme a do jakého šuplíku ho zasuneme. Zůstaňme u toho, že Plant na tomhle albu přišel se skvělou, uhrančivou hudbou v kontemplativní poloze, která tak sluší muži jeho věku a zkušeností. Je to album pro ty, kteří už mají něco za sebou, právě ti totiž asi nejlépe ocení jeho náladu.

Zkrátka: Plant je Plant, ne Led Zepellin! Za barvu hlasu nikdo nemůže.

hejkal @ 30.10.2012 10:33:45
Až ich bude päťdesiat, tak to budeme vedieť. Do tej doby to vidím tak, že rád reagujem pod recenziami, ktoré sa tu objavujú. Škatuľky-neškatuľky, ja vždy riešim to, ako ma album osloví a nie, ako oslovuje kritiku, starších mužov a pod. Vývoj je prirodzený a máloktorý dobrý umelec sa mu vyhne, s tým tiež nemám problém, schovávať sa za diplomatické kydy, že každý vývoj má uspokojivý výsledok však nemienim. Som rád, že si zareagoval.

Matouš @ 30.10.2012 11:18:02
Taky jsem rád, žes reagoval :-)
Nemám nic proti reakcím na recenze. Jen mi přijde nesmyslné x-krát opakovat dokola stále totéž. Zvlášť když jde o tak banální zprávu, jakou je sdělení, že tě něco nudí.

To že, řešíš jen to, jak album oslovilo tebe, a že tě nezajímá kritika, to by mohl říct každý. K čemu bychom pak tu kritiku měli? Možná by bylo zajímavější říct něco o tom, proč tě to které album ne-oslovilo. Nejsme přeci idioti, abychom zůstali jen u toho, že si sdělíme: Líbí-Nelíbí a neměli si kromě toho co sdělit.

Hláškou, že vývoji se nevyhne žádný umělec, jsi mě celkem pobavil... bez komentáře.

Tvrdil jsem snad někde, že každý vývoj má uspokojivé výsledky? Netvrdil. Buď tedy tak laskav a nepodsouvej mi něco, co jsem neřekl.

hejkal @ 30.10.2012 11:26:40
Vieš, teší ma, že si myslíš, že si pamätám všetky svoje reakcie na všetko, čo sa tu zjavilo, ale fakt je, že napamätám. Podsúvať som nechcel nič. Kritiky čítam rád, píšem rovnako zanietene, avšak ku všetkému sa podrobne vyjadriť nevládzem, nestihnem a tak podobne, keďže album mám doma, raz sa k tomu možno dostanem.

Matouš @ 30.10.2012 12:50:51
Ne, nepamatuju si všechno cos napsal. Jenom reaguju na to, co čtu.

Prostě si to album poslechni ještě minimálně jednou a pak sem napiš svojí recenzi. Rád si ji přečtu a třeba bude o čem mluvit...

Marcelus @ 30.10.2012 14:21:36
To PaloM: A kdyby to nebylo od "hard rockera", díval by ses na to album jinak? Já mám právě pocit, že tahle „klidná“ poloha Plantovi strašně seděla už za Zeppelínů (III, IV) a byla dle mě hrozná škoda, že od toho folk rocku potom zase trochu upustili.

To hejkal: Tady si s tebou dovolím nesouhlasit. Ano, velmi tichá hudba to je, ale nepestrou bych ji rozhodně nenazval. Už jen když se mrkneš na seznam skladeb a jejich autorů >> odkaz u každé je napsán někdo úplně jinej. Nehledě na to, že se oba vokalisté dost střídají u kormidla a i ta směs rocku, folku a country je ve všech písních dost variabilní (instrumenty jsou na tom podobně).

To Matouš: Plant na tomhle albu přišel se skvělou, uhrančivou hudbou v kontemplativní poloze, která tak sluší muži jeho věku a zkušeností. Je to album pro ty, kteří už mají něco za sebou, právě ti totiž asi nejlépe ocení. Tady jsi to skvěle vystihl! Leckdy totiž vypadá dost smutně, když si nějakej dědoušek hraje na tvrďáckýho hardrockera nebo věčnýho rebela. Slovy hejkala, to je teprve úlet! Aspoň na mě to působí hrozně nedospěle.
Myslím, že moudrost: - Když jsem byl mladý, snažil sem se změnit svět. Dnes už jsem starší a moudrý, a proto měním sám sebe – tu platí beze zbytku.

Matouš @ 30.10.2012 14:39:21
Marcelus:
Jo, přesně. Cítím to podobně. A souhlasím s tebou, že jemnější polohy Plantovi opravdu sedí. Nejde tady o nějakou lacinou psychologizaci. Z té hudby je prostě cítit letitá muzikantská zkušenost, řekl bych: mistrovství, fortel. Tady si nikdo na nic nehraje a nic nepředstírá. Album je organicky sladěné - nejsou na něm žádné dva vyčnívající hity a zbytek podprůměr. Každý kus tu má hodnotu pořádný klády poctivý hudby...

PaloM @ 30.10.2012 17:29:30
Marcelus: reagujem na tvoju otázku na mňa 30.10.2012 15:21:36 Áno, asi by som reagoval priaznivejšie.
Nehanbím sa za to. Planta mám rád aj zo sóloviek, samozrejme nie všetko.
Z novších mi sadli Mighty Rearranger, kúpil som si výberovku 2CD Sixty Six to Timbuktu a občas si pustím Band Of Joy. No tento recenzovaný album mi proste nesedí, aj keď mám 55 :-) Nemám rád extrémne odsudzovanie - ani umelcov, ani recenzentov.

Marcelus @ 30.10.2012 21:30:21
To Matouš: Amen. Líp bych to nenapsal.
Já osobně sem se trochu bál, když jsem zjistil, že album má téměř 60 minut. Říkal sem si, že producenti opět neznají míru a nahrnou tam všechno, co muzikanti natočili – včetně toho, co by šlo pod stůl, kdyby se točilo LPíčko.
Vyrovnanost skladeb a absence balastu (i přes délku alba) je pro mě další důvod, proč jej adorovat.

To PaloM: Nevím, co si tím myslel, ale to já nemám rád taky. Že ti album nesedí je v pořádku. Možná by si jen neměl tak škatulkovat, to nikdy neprospívá, ale chápu, že v tomhle věku to není sranda :o) Nic ve zlém…

PaloM @ 31.10.2012 04:15:11
Marcelus: myslel som tým extrémnym odsudzovaním, že nemám rád v recenziách - a reakciách na ne - neslušné vyjadrenia o umelcoch alebo albumoch typu "sračka" a ešte horšie. Rovnako neznášam nadávky a zosmiešňovanie alebo ponižovanie na účet recenzentov alebo reagujúcich na recenzie. Buď sa mi niečo páčí alebo nepáči alebo tomu nerozumiem. A za to nemôže ani album ani recenzent, ale ja.
Toto všetko sa teba netýka. Si veľmi mladý a píšeš kultivovane, čo si fakt cením.
A pokiaľ ide o túto spoluprácu Plant-Krauss, väčšina mojich známich oceňuje nahrávku. Mne to nič nevraví a to je normálne, a to je na hudbe skvelé, že každý si môže vybrať podľa svojho vkusu.
Píš ďalej, teším sa na ďalšie tvoje recenzie.

miguel7 @ 31.10.2012 08:18:10
Já to mám obdobné jako Hejkal a Palom. Planta mám nejraději v Zeppelínech, to je bez diskuze... Mladý, enregický, bouřlivý, povrchní narcis...a to vše v tom hlase jde slyšet...Léty se mu do hlasu dostává více pokory a toho klidu. Ale pravda je, že už mne to tolik nebaví, a je to dáno asi i tím stylem hudby. Country všeobecně mne nikdy nebralo a tady ho je na mne trochu víc...a pokud člověk do něj více nepronikne, tak se může stát to co hejkalovi a vlastně i mě, že album mi přijde jednotvárné.
Příjemná deska, ale jen jako kulisa...Fate of Nations je prostě číslo jedna

martin69 @ 31.10.2012 08:23:12
miguel7,to napsal výstižně.Mám stejný názor.A to mám sólovou tvorbu Roberta Planta velmi rád.
Styl jaký je na tomto albu,mě nevadí....

hejkal @ 31.10.2012 09:00:03
Ja si myslím, že táto poloha Plantovi sedí, pretože jačať už jednoducho nedokáže a ide mu k duhu, že sa nestrápňuje.

Zdeněk @ 31.10.2012 10:39:29
Ač jsem se po nadšených recenzích v hudebním tisku
snažil, vůbec mne tohle album nechytlo. Daleko více mne oslovila alba Mighty Rearranger a Band Of Joy .

Matouš @ 31.10.2012 11:23:40
No, vidím, že přesvědčovat přesvědčené lidi, nemá smysl...

Zkuste prosím tohle album poslouchat tak, jako byste předtím od Planta, ale ani od Led Zep., nic neslyšeli a neznali. Jako by tohle album bylo vaše první seznámení s Plantem. Já vím, vypadá to, že chci nemožné. A přece: Zkusme tohle dílo poslouchat jako samostatné dílo suverénního umělce. Nezanášejme si poslech neustálým srovnáváním s minulostí. Zkuste prostě slyšet jen to, co slyšíte. Možná pak zjistíte, že tohle album nemůžete pohodlně zaškatulkovat a strčit do přihrádky: country. Prostě se tam nevejde. Vždycky něco přečnívá.

Pro mě tedy není žádným zklamáním, že Plant ve svých pětašedesáti neječí. Že svůj hlas přizpůsobuje svým možnostem, mi přijde inteligentní a přirozený. A tak jak to dělá, to dělá hodně dobře!

miguel7 @ 31.10.2012 11:43:15
Když jsem začal objevovat kouzlo hudby zeppelínů, a stále jsem více propadal jejich hudbě, tak mi můj známý půjčil jakousi pirátskou výběrovku Planta. Tehdy jsem ve svých patnácti čekal od něj pokračování v odkazu ledzep a tak jsem ho dlouho nemohl zkousnout. Byly tam samé synťáky, osmdesátkový zvuk, jednodušší schémata písní... Musel jsem se oprostit od jeho staré tvorby abych mu přišel na chuť a povedlo se. Dnes Planta sólo a Led Zeppelin vnímám jako dvě odlišné tvorby, dva interprety, kteří mají pouze společné jméno za mikrofonem, i když občas ty kořeny tam jsou ke slyšení. A tak jsem si užíval jeho alba jako Mighty Rearranger, Dreamland, Fate of Nations i Band of Joy. Ale tohle album mne při soustředěném poslechu prostě nudí. A myslím si že mluvím i za ostatní, že to se srovnáváním nemá nic společného.
Dnešní Plant je mi neskutečně sympatický. Už jeho pohled do očí mi říká, že je to postarší pán, který toho prožil vskutku dost a že se nikam nežene a že dělá to, co ho nejvíc baví, ale to neznamená, že když ho mám rád, musí se mi vše líbit. Led Zeppelin má za sebou, on to ví, snažil se 30 let odstranit ze sebe nálepku "zpěvák LedZep" a myslím, že se mu to i částečně povedlo, protože když si ho pouštím, tak si nechci pustit Zeppelin, ale Planta, který není tak náročný a těžkotonážní, jako hudba jeho největšího úspěchu.

Matouš @ 31.10.2012 13:24:42
miguel7:
Tak tys byl aspoň otevřeným posluchačem. Dokázal jsi neměřit Plantovu aktuální tvorbu prizmatem jeho minulé tvorby. A přesto tě tohle album nudí. Nerozumím tomu a upřímně rád bych si konečně poslechl nějaké zdůvodnění té nudy o které se tu pod tímhle albem stále mluví. No, myslím, že taky nebudu mluvit jen za sebe, když řeknu, že nudné naprosto není. Jistě, tempo skladeb je spíš pomalejší a často se nemění. Někomu holt zkrátka nad knížkou vždycky začne padat hlava a je jedno jestli čte červenou knihovnu nebo Dostojevskýho...

Někdy si říkám, že jedna otázka je: Kdo co slyší, a druhá: Kdo co chce slyšet... No nic.

Ale jinak s tím náhledem na Planta celkem souhlasím.

Cossack @ 31.10.2012 15:14:05
Špatný příklad s tou knížkou… Hlava padá únavou, obsah s tím nemá moc co dělat; leda snad, že pokud je náročnější (třeba zmiňovaný Dostojevský), pak vyčerpává víc. Je-li kniha špatná (pro mne), neusnu nad ní – přestanu ji číst.
;-)
Ze sólovek Planta mám nejraději "The Principle Of Moments"; to je fajn popík! (K "Raising Sand" se nemohu vyjádřit, neznám ji.)

Matouš @ 31.10.2012 15:52:49
cossak: Diskuse se vyvíjí zajímavým směrem. :-)
Myslím, že právě na obsahu záleží (na tom, jak jej ten který člověk vnímá). Nuda je totiž následek, nikoli příčina. Někomu zkrátka padá hlava hned jak vidí tištěný písmenka (analogicky k našemu případu by bylo: hned jak slyší pomalý rytmus, pomalý tempo...).

merhaut @ 31.10.2012 17:55:55
Jako názor sem přihodím svou starší recku ze Sparku:

Umění stárnout.
Alison Krauss předala Robertovi před pár lety obrovský dar, naučila jej používat hlas v té nejpřirozenější poloze. Žádné exprese, rvaní, lámání tónu. Tak jako má svou krásu stará popraskaná malba, kůže, zeď, kůra, tak ji má i pobořený hlas stárnoucího rockera. Zrcadlo prožitků, proher, utrpení, radosti, štěstí… života. Johnny Cash se ve svém hudebním očistci asketicky protrpěl k samému Olympu. Robert Plant má na bilancování času dost, zdá se mi, že se vydal svou vlastní cestou stejným směrem.
„Band of Joy“ a „Raising Sand“ jedno jsou. Sounáležitost umocňuje Patti Griffin, tulící se k Robertovi, kdykoliv se naskytne příležitost.
Celá deska je opět úchvatnou poctou ranému rock´n´rollu a jeho sestře, country music. Všechny skladby prostupuje dunivá „twangy“ kytara Buddyho Millera rezonující naechovaným prostorem. Fascinující reminiscence na Duanna Eddyho, který tento temně zvučný styl – postavený na podladění o oktávu a drnčivém Bigsby tremolu - proslavil. Máte pocit, že basa a kytara jedno jsou. Hromová síla nemusí dunět stodvaceti decibely, seismické vlny „Band of Joy“ strun prostupují celým tělem při doteku pouhých miliwattů. Tsunami emocí.
Po strastiplné cestě se zmoženě dovlečete k horské studánce, vnoříte ruce do ze skály prýštící vody, každým pórem vnímáte, že vámi v tu chvíli protéká svěží životadárný pramen dlouhé, předlouhé řeky, vinoucí se až za obzor, kde se v mohutném, kalném a znečištěném proudu vevalí do moře… zvednete zrak, a spatříte Roberta Planta.

hejkal @ 31.10.2012 19:15:28
Matouš - tak to v dohľadnej dobe skúsim nejako vyjadriť, aj s rizikom, že vyjadrenie pocitov slovami a racionalizačnými opatreniami môže viesť k chytaniu za slovíčka. Zatiaľ to zhrniem. Pozitíva - súhlasím s tým, že to Plantovi sedí, to bol dôvod, že som sa o ten album začal zaujímať potom, čo som počul klip (Gone, gone, gone). Rovnako súhlasím s tým, že dôstojne stárne a nesnaží sa o nemožné. Album má zaujímavý zvuk, to je bez debaty. Mínusy - skladby sú väčšinou ekvivalentom uspávaniek, rutinné aranžmány (tu husle, tam niečo iné) veselo potlačené, aby sa hlasy nemuseli namáhať, dôstojnosť za každú cenu, chýba mi tam niečo, čo by ma usadilo do kresla, že fíha, dávajú do toho všetko. Tento pocit sa ťažko opisuje a nesúvisí z minulosťou protagonistu a ani s tým, že je niečo pomalé, tiché a pod. Som na to citlivý, strašne veľa albumov sa týmto už desaťročia ubíja, profesionálne nahrávky vedome umravňované, len aby sa masy nezľakli. Album som si dnes pustil a sadol mi viac ako obvykle, dosť mi pripomína Norah Jones, tá má tiež príjemný prejav, jedna-dve skladby ako spestrenie sú fajn, akonáhle je toho na kope viac, nedokážem to vstrebávať, pretože sa tá príjemná odmeraná intimita stáva zdĺhavá. Neviem, či si z toho zmúdrel, niekedy nad tým podumám viac.

Mohyla @ 31.10.2012 19:14:51
merhaut - Jaromír, toľko jemnocitu v recenzii, som milo prekvapený, výborne! Aj keď album som nepočul, napísané je to krásne, úplne si to viem predstaviť!

Matouš @ 01.11.2012 13:18:43
merhaut: Vyjádřils to přesně!

hejkal: Teď už aspoň víc chápu co ti vadí. Řekl bych, že ti vadí určitá "programovaná" intimita, určitá sterilita a kalkulace s citovými polohami. Ovšem opravdu si nemyslím, že by se něco z toho dalo aplikovat na Raising sand. Raising sand je čistá práce.

Tento album ma dostal. Asi to bolo spôsobené aj obdobím a okolnosťami, ale to je irelevantné tak radšej prejdem k muzike.
Predstava že Plantovi konkuruje nejaka neznáma ženská (neskôr som zistil že neznáma len takým ignorantom country ako som ja) mi prišla divná. Povedal som si že "hurá" máme tu Blackmore´s Night číslo dva a pripravoval som sa na nepríjemné prekvapenie vyplývajúce s očakávanej nevyváženosti výkonov a tým pádom aj nutných kompromisov.

Avšak..... už prvá skladba ma posadila na zadok a pootvorila mi ústa, čo mi zostalo až do konca 13 piesne. Allison sa neskutočne k Robertovi hodí a ich hlasy sa naozaj vynikajúco dopĺňajú.

Pre mňa sú nasjilnejšie momenty skladby Rich woman, Please read the letter, Trampled rose a samozrejme Fortune Teller, ktorého stále porovnávam s verziou od The WHo a neviem ktorá sa mi páči viac....

Tento album je ozaj počin a niet sa teda čudovať že vyhral Grammy za album roku. Naozaj neni o čom.

Pre mňa 5 hviezd, napriek tomu že je to country!
reagovat

hejkal @ 25.05.2011 16:35:49
Až na dve-tri skladby to ide úplne mimo mňa. A to mám niektoré country veci fakt rád (New Grass Revival s Fleckom, vybrané skladby od Charlie Daniels Band či Marshall Tucker Band)