Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 12.05.2012

Se jménem Peter Frampton jsem se poprvé setkal na Youtube v pořadu Midnight Special, kde tento kytarista vystoupil se svým velkým hitem Do You Feel Like We Do. Písnička se mi líbila, ještě víc se mi líbilo sólo s talking boxem, ale po Framptonově hudbě jsem tenkrát dále nešel. Až o nějaký ten rok později mě vyprovokoval článek v časopise Melodie (pro rozšíření hudebních obzorů jsem svého času prostudoval několik ročníků z 60. let), kde byl Frampton (tehdy ještě jako člen skupiny The Herd) srovnáván s Alvinem Lee a Ericem Claptonem. A protože několik na zkoušku vyposlechnutých skladeb The Herd mě více nezaujalo a o Framptonově působení v Humble Pie jsem tehdy ještě neměl ani potuchy, zkusil jsem dát šanci kytaristovu prvnímu sólovému albu Wind Of Change.

Frampton při nahrávání desky spolupracoval několika známými jmény, základem studiové sestavy však kromě Framptona byli druhý kytarista Frank Carillo (Doc Holliday) a bubeník Mike Kellie (ex-Spooky Tooth), o baskytarové party se podělili kamarád z dob The Herd Andy Bown (později Status Quo) a Rick Wills. Ve skladbách The Lodger a Alright si zabubnoval Ringo Starr, pro druhou jmenovanou jej navíc doplnili Klaus Voorman a Billy Preston (nástroje snad netřeba zmiňovat).

Deska začíná překvapivě klidnou, ale přitom svěží skladbou Fig Tree Bay. Čisté tóny elektrické kytary, Framptonův uklidňující zpěv, africké bubínky - to vše se podílí na hudebním ztvárnění jakési "rajské zahrady", místa věčného pokoje a míru. Navozená atmosféra přesahuje i do akustické titulní skladby a vrcholí v nádherně malebné, vzdušnými klávesami ozdobené Lady Lieright. Cover Jumpin´ Jack Flash nepostrádá zemitost a šťávu, oproti předchozím, jemněji znějícím písním, tu však působí dost těžkopádně - týká se hlavně zpívané části, instrumentální druhá polovina už je OK. V tvrdších kolejích se pohybuje i jižansky laděná It´s A Plain Shame, s kytarovou vybrnkávačkou Oh For Another Day se ale dostáváme opět zpátky ke klidným, v tomto případě až meditativním polohám. V případě následující All I Wanna Be (Is by Your Side) už je toho meditování ale příliš, chtělo by to buď zkrátit, nebo přitvrdit. Třeba tak, jak se to povedlo v další skladbě The Lodger. Ze zpěvného akustického začátku se z ničeho nic vyklube řádně přikořeněný a nastartovaný nářez, jehož sílu v závěru ještě umocní trumpetová pasáž. S nadcházejícím koncem alba Frampton ještě jednou ubírá plyn - ve skladbě Hard jsou jeho akustické kytaře partnerem majestátní smyčce, - parádní závěr ale obstarává výborně odehraná (jak se na její personální obsazení sluší a patří) klávesovka Alright.

Peter Frampton rozhodně není žádný kytarový sekerník. Jeho parketou jsou spíše klidnější melodie, ve kterých může naplno prodat svůj jedinečný cit pro hru. Poměrně často využívá akustickou kytaru, která podle mě k jeho čistému hlasu pasuje lépe než elektrický doprovod. Toto album patří k těm lepším nejen ze 70. let, kdy Framptonova hvězda vystoupala na hudebním nebi do relativně slušné výšky (a o to tvrdší pak byl pád zpět do průměru), ale i v měřítku celé jeho kariéry. Bude to za slušné čtyři hvězdičky, Wind Of Change si vždycky poslechnu rád.