Frampton, Peter - Wind Of Change (1972)

Se jménem Peter Frampton jsem se poprvé setkal na Youtube v pořadu Midnight Special, kde tento kytarista vystoupil se svým velkým hitem Do You Feel Like We Do. Písnička se mi líbila, ještě víc se mi líbilo sólo s talking boxem, ale po Framptonově hudbě jsem tenkrát dále nešel. Až o nějaký ten rok později mě vyprovokoval článek v časopise Melodie (pro rozšíření hudebních obzorů jsem svého času prostudoval několik ročníků z 60. let), kde byl Frampton (tehdy ještě jako člen skupiny The Herd) srovnáván s Alvinem Lee a Ericem Claptonem. A protože několik na zkoušku vyposlechnutých skladeb The Herd mě více nezaujalo a o Framptonově působení v Humble Pie jsem tehdy ještě neměl ani potuchy, zkusil jsem dát šanci kytaristovu prvnímu sólovému albu Wind Of Change.

Frampton při nahrávání desky spolupracoval několika známými jmény, základem studiové sestavy však kromě Framptona byli druhý kytarista Frank Carillo (Doc Holliday) a bubeník Mike Kellie (ex-Spooky Tooth), o baskytarové party se podělili kamarád z dob The Herd Andy Bown (později Status Quo) a Rick Wills. Ve skladbách The Lodger a Alright si zabubnoval Ringo Starr, pro druhou jmenovanou jej navíc doplnili Klaus Voorman a Billy Preston (nástroje snad netřeba zmiňovat).

Deska začíná překvapivě klidnou, ale přitom svěží skladbou Fig Tree Bay. Čisté tóny elektrické kytary, Framptonův uklidňující zpěv, africké bubínky - to vše se podílí na hudebním ztvárnění jakési "rajské zahrady", místa věčného pokoje a míru. Navozená atmosféra přesahuje i do akustické titulní skladby a vrcholí v nádherně malebné, vzdušnými klávesami ozdobené Lady Lieright. Cover Jumpin´ Jack Flash nepostrádá zemitost a šťávu, oproti předchozím, jemněji znějícím písním, tu však působí dost těžkopádně - týká se hlavně zpívané části, instrumentální druhá polovina už je OK. V tvrdších kolejích se pohybuje i jižansky laděná It´s A Plain Shame, s kytarovou vybrnkávačkou Oh For Another Day se ale dostáváme opět zpátky ke klidným, v tomto případě až meditativním polohám. V případě následující All I Wanna Be (Is by Your Side) už je toho meditování ale příliš, chtělo by to buď zkrátit, nebo přitvrdit. Třeba tak, jak se to povedlo v další skladbě The Lodger. Ze zpěvného akustického začátku se z ničeho nic vyklube řádně přikořeněný a nastartovaný nářez, jehož sílu v závěru ještě umocní trumpetová pasáž. S nadcházejícím koncem alba Frampton ještě jednou ubírá plyn - ve skladbě Hard jsou jeho akustické kytaře partnerem majestátní smyčce, - parádní závěr ale obstarává výborně odehraná (jak se na její personální obsazení sluší a patří) klávesovka Alright.

Peter Frampton rozhodně není žádný kytarový sekerník. Jeho parketou jsou spíše klidnější melodie, ve kterých může naplno prodat svůj jedinečný cit pro hru. Poměrně často využívá akustickou kytaru, která podle mě k jeho čistému hlasu pasuje lépe než elektrický doprovod. Toto album patří k těm lepším nejen ze 70. let, kdy Framptonova hvězda vystoupala na hudebním nebi do relativně slušné výšky (a o to tvrdší pak byl pád zpět do průměru), ale i v měřítku celé jeho kariéry. Bude to za slušné čtyři hvězdičky, Wind Of Change si vždycky poslechnu rád.
reagovat

Petr Gratias @ 13.05.2012 08:25:43
Zdravím, VMagistře....
potěšil jsi mě, když jsi mi vrátil zět album
Wind Of Change od Petera Framptona.
To je krásná, procítěná hudba, na kterou se dnes
bějak zapomnělo, což je škoda.
Nemám ji doma, ale zvažuji, že bych se po ní poohlédl.
Díky! zdravím!

vmagistr @ 13.05.2012 16:48:21
Díky Petře, jsem rád, že tu Frampton má více příznivců. V jeho sólové tvorbě lze najít několik opravdu excelentních momentů (když pominu 80. léta, ta se mi v jeho podání zdají bohužel velmi slabá).

Jarda P @ 14.05.2012 08:25:45
Petera Framptona jsem poprvé zaregistroval na legendárním live dvojalbu Humble Pie-Performance Rockin´The Fillmore. To byl hardrockový nářez jako hrom. Pak se ke mně těsně po jeho vydání dostalo první Framptonovo album, které mě překvapilo svou barevností a ihned mě nadchlo. I když vlastním starý praskající vinyl, dlouho jsem nemohl sehnat Wind Of Change na CD. Ani u nás, ani na evropských e-shopech. Až mi jej přivezl někdy před 5 lety syn z USA.
Další Framptonovy desky, směřující do popu, mě však už nebraly. O to více jsem byl překvapen jeho poslední deskou Thank You Mr.Churchill z roku 2010, kde se vrátil k hardrocku. Celá deska je vynikající a doporučuji k poslechu.

Petr Gratias @ 14.05.2012 09:51:02
Zdravím VMagistře...
možná bych v lecčems mohl Petera Framptona přirovnat k Robertu Palmerovi. Ten také jako rocker
výtečně působil ve Vinegar Joe a v osmdesátých letech odešel na sólovou dráhu do pop-music, kde byl asi úspěšný, ale rockery byl zatracen.
Peter Frampton se rovněž zvolna překulil do středního proudu a ztratil svou rockovou identitu.
Proho ho mladší generace dnes myslím téměř neznají....
Wind Of Change je zajímavé i tím, že tam hraje stará garda známých doprovazečů (Ringo Starr, Billy Preston, Klaus Voormann....)
Zdravím!

vmagistr @ 14.05.2012 10:31:43
Jarda P: Pokud se Ti líbí deska Thank You Mr. Churchill, doporučuji Tvému zájmu i album Now (2003) - obě desky řadím ve Framptonově diskografii velmi vysoko.

Petr Gratias: Jméno Robert Palmer ani kapela Vinegar Joe mi bohužel nic neříkají. Doporučil bys mi nějakou jejich desku pro první seznámení s nimi?
Jinak podle bookletu CD Wind Of Change (A&M Records, 2000) bylo účinkování tří Tebou zmíněných hudebníků při nahrávání spíše epizodní - jak zmiňuji v recenzi, jsou uvedeni pouze u nahrávek písní The Lodger a Alright.

Petr Gratias @ 14.05.2012 11:54:19
Zdravím VMagistře....
tak od Framptona si pamatuji ještě další dvě alba a ostatní materiál ke mně doléhal spíš nárazově a náhodně, nicméně ta osmdesátá léta mě zklamala.
Takže hovořit o nějakém "znalectví" není asi z mé strany zcela namístě....
Uniklo mě už po letech, že Frampton- multiinstrumentalista si nahrál většinu materiálu tehdy sám a ti hosté jenom opravdu hostovali.....
Pamatuji si, že jsem byl tehdy zaskočen i Frampton Comes Alive... ale už je to opravdu dávno.
V Humble Pie byl ovšem Steveovi Marriottovi velmi zdatným sparring-partnerem!

VINEGAR JOE - psal jsem recenzi na Progboard už někdy dřív, ale i jejich první album a druhé jsou popdle mě zdařilé a muzikantsky podnětné. Robert Palmer a Elkie Brooks (Elkie je ďáblice a mohla by tě uhranout)se zde dobře doplňují i s kreativní hudbou.... samozřejmě zde nehledej paralely mezi Vinegar Joe a Peterem Framptonem. Ta moje poznámka měla spíše ilustrativní charakter....
Zdravím!

Frampton nám opustil Humble Pie, pozval si hvězdou sestavu a natočil si sólovku. Jak to dopadlo?

No, jsem trošku rozpačitý. Mám rád Framptonův jásavý zpěv, který ve mě často navozuje pocity pohodových dní, kdy se vše daří a život si vykračuje vycházkovým tempem.

Jenomže Framtpon má trošku problém s materiálem a docela záleží na písničce, jestli ho právě chytla múza. Tak třebas Wind of Change je parádní kus a riffová kytarovka It's a Plain Shame si také zaslouží pochvalu. I cover Jumpin' Jack Flash mi přijde velmi zdařilý a Framptonovo podání sice není tak nagradované jako originál, ale Peter vás svým hlasem dovede rychle oblbnout.

No a teď už s chválou začneme trošku šetřit. All I Wanna Be by slušelo trošku zkrátit, 6 a půl minuty mi přišlo fakt hodně i na tak půvabnou podfantofláckou skladbu. Kdo zná Comes Alive, jistě mi dá za pravdu, že jen s akustikou zní daleko lépe.

Frampton má bohužel také sklon cukrovat své skladby jako o život, a tak místy mé punkové srdce nervózní tluče, snad ve snaze, abychom už se vymotali k další skladbě, která přinese trošku švihu a méně patosu. Lodger a Hard budiž toho svědky.

Celkově hodnotím ***, ale je to hodně nevyrovnaná deska, které osciluje mezi ** a ****. Další důkaz, že hvězdná sestava hvězdnou muziku nedělá.
reagovat