Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 29.07.2012

Téměř přesně po dvou letech od vydání desky I´m In You přišel Peter Frampton s další studiovkou, nazvanou Where I Should Be. Konec sedmdesátých let tvrdému rocku příliš nepřál, v módě byl spíše měkčí a jemnější zvuk, a tak Frampton, koketující jednak se soulem, jednak s hitparádovými žebříčky, směřoval své poslední dvě LP této dekády právě tímto směrem.

Ze základní sestavy Framptonovi vypadl bubeník Siomos, jehož na desce nahradili Gary Mallaber (Van Morrison, Steve Miller Band) a Jamie Oldaker (Eric Clapton). Kromě stálých členů Maya a Sheldona si Frampton ke spolupráci přizval i členy skupiny Booker T. & the M.G.'s - kytaristu Steve Croppera a basáka Donalda "Duck" Dunna, dalšího baskytaristu Eddie Watkinse (Herbie Hancock) a dechovou sekci Tower Of Power.

Začátek desky mám rád - I Can't Stand It No More, Got My Feet Back on the Ground a Where I Should Be (Monkey's Song) jsou příjemné popové skladby s mírnými (ale opravdu jen mírnými) přesahy do soulu či funku. Potom to už ale zdaleka taková sláva není. Everything I Need, We've Just Begun nebo dvojici písní ze skladatelské dílny Porter/Hayes May I Baby a You Don't Know Like I Know považuju za levné prvoplánové cajdáky bez jakéhokoliv tahu na branku. Nene, Frampton rozhodně umí i jinak a líp. Třeba taková She Don't Reply, kde konečně zní trošku ostřejší kytara a složitější linky na bicí, nebo nádherné akustické ohlédnutí za "Wind of Change" obdobím Take Me by the Hand se mi líbí mnohem víc. Škoda jen té patetické čtyřminutovky, nazvané It's a Sad Affair - bez ní by konec alba vyzníval mnohem lépe.

Od Where I Should Be jsem nečekal mnoho, a také jsem mnoho nedostal. Několik přijemných, poslechově nenáročných skladeb se tu najde, ale jako celek album působí zhruba stejně slabě jako jeho předchůdce. Bude to tedy opět za dvě hvězdičky.