Reakce na recenzi:

Snake - @ 20.12.2012

Vřelých a pozitivních ohlasů na tvorbu Banco Del Mutuo Soccorso jsem si na netu přečetl dost a dost a to byl víc než dobrý důvod k tomu, seznámit se s touhle italskou squadrou trochu blíž. Naštěstí už jsou dnes díky různým reedicím jejich alba vcelku dostupná a mohl jsem začít rovnou od základu, tedy tímto bezejmenným debutem.

Lehce přes dvě minuty dlouhá introdukce In Volo navodí tajuplnou atmosféru. Podivné zvuky mísí se tu s mluveným slovem, akustickou kytarou, flétnou a dětským sborem, opona se zvedá a na scénu vtrhne přímočaře razantní a přitom melodický bigbít R.I.P. Co okamžitě praští přes uši je originální, téměř operní zpěv Francesca Di Giacoma. Píseń si klopotně uhání vpřed, ale po instrumentálním intermezzu přejde do pompézního finále, kde dá bravurní Di Giacomo vyniknout svému sytému hlasu. Parádní a chytlavá šlupka hned na úvod.

Passagio je jen minutku trvající drobnůstka a než se člověk naděje, je tu košatá a téměř instrumentální šleha Metamorfosi. Témata a motivy střídají se v rychlém sledu a hlavními protagonisty jsou tu oba klávesisté, ovšem prostor dostane i elektrická kytara. Právě ta po téměř osmi minutách odehraje nosnou melodii a konečně přidá se i vokál v patřičně okázalém závěru. Díky produkci a špatnému zvuku je to syrové, neučesané, nekašírované, trochu humpolácké, ale přesto - nebo právě proto - neodolatelně přitažlivé.

Ale pozor, přichází vrchol alba, bezmála devatenáct minut dlouhá Il Giardino Del Mago, rozdělená do čtyř plynule na sebe navazujících částí. Bývá to s takhle dlouhými skladbami kříž, ne vždy se podaří po celou dobu udržet posluchačovu pozornost, jenže v tomto případě to neplatí. Jde o nádhernou, přepečlivě vystavěnou mnohovrstvou kompozici gradující do pompézního refrénu. Melodrama, La Scala, Giuseppe Verdi by se asi nestačil divit. Tleskám a volám bravo, bravissimo!

Přichází poslední věc, Traccia, krátká instrumentálka vysypaná pěkně od podlahy. Tedy nějaké vokály tu najdeme, ovšem jen takové to sborové na na na, ale to už je opravdu tečka. A se vší parádou.

Je to výborná nahrávka, art rockově rozkošatělá a přitom posluchačsky velmi vstřícná. I když jsou také následující desky Banco velmi zajímavé, má pro mne tato největší kouzlo. Archaicky znějící bigboš mám rád a tuhle placku stavím do jedný lajny s takovými, jako jsou např. Act One od Beggars Opera, Collage od Le Orme, nebo Mediterranean Tales od Triumvirat. Nejsou třeba úplně dokonalé, nemají ten nejlepší zvuk, ale cítím tam radost z hraní a chuť to těm ostatním nandat.

Dávám pět a doporučuji každému novému zájemci o
italský progresivní rock.