Reakce na recenzi:

horyna - @ 17.04.2016

Mělo to bý poslední album Michaela Sadlera v řadách Ságy. Dnes už dávno víme jaká je situace a že navrátivší se zpěvák stihl se svými přáteli vydat další dvě desky, ovšem v roce 2007 byla situace diametrálně odlišná. Unaven neustálým pracovním vytížením a kolotočem deska, turné, rozhodl se, po domluvě se svými kolegy po třiceti letech z kapely vystoupit.
Deska příznačně nazvaná 10 000 Days, je napěchovaná energií a skvěle svojskou hudbou jakou neprodukuje žádná jiná parta, od prvních tónů je okamžitě poznáme a jelikož to měla být rozlučková deska, je slyšet že si na ni dal Michael pěkně záležet. Není nejmenších pochyb, že by snad odcházel kvůli nějaké hlasové únavě, nebo snad indispozici, ba naopak, jako by zde chtěl dokázat v jaké špičkové formě je a že důvod odpočinku je zcela jiného rázu.
Zkuvově je vše dotaženo do maxima, kapela šlape jako dobře namazaný stroj, jen ve vzduchu vysí otázka, co bude potom až skončí turné a nedílná součást a poznávací znamení souboru, se zcela spicifickou barvou hlasu, technikou a emocemi v něm, za sebou zavře dveře. O tom že se pojede i bez něj se vědělo, ale jaký bude jeho nástupce a jak se s touto úlohou popasuje už si nikdo nedovedl představit.

Maximálně typická pecka hned na začáte Lifeline- začíná úderným Crichtonovvým riffem, s prvními slovy písně se dostavuje pocit naplnění, Saga opět tvoří na vrcholné úrovni, klávesová melodie podepřena tepající rytmikou vhání posluchači úsměv do tváře a skvělé melodické sólo ještě tyto smysly podporuje. Pozitivní náboj vychází hned z následující Book Of Lies- která je prodchnuta kytarovými finesemi a krutě pohodovým zpěvem. Klavír ve společnosti hravé kytary otevírají Sideways- a milovník Ságy nemůže být nespokojen, Sadler si pomáhá efekty a tím jeho expresivní vokál dostává dalších rozměrů. Can't You See Me Now?- z potemělé melodie vytriskuje na povrch krystalicky hravý vokál a stojí tak v opozici instrumentální části, která se pomocí refrénu pročišťuje za podpory Crichtonových melodií. V půli alba na nás číhá zběsilá instrumentální šílenost, tak technicky nehráli pánové snad na žádném albu. Balada má pořadové číslo šest a jmenuje se More Than I Deserve- vždy jsem podobé skladby u této kapely vyhledával a i zde se hudebníci plně trefili do mého vkusu. Po hymnické Sound Advice, nás Gilmourovi klávesy uvádí do titulní skladby, plné akustických kytar, zasněné atmosféry a osobitého projevu pana zpěváka, jež prostřednictvím textu líčí svoji muzikantskou pouť. Loučíme se v It Never Ends- její oduševnělá melodie, originálůní zvuk sekundujících kláves a zpěvákovi intonační schopnosti, plně ukazují skladatelský potenciál kapely opírající se o pět hudebně vyspělých individualit.

Famózní rozlučka, za pár let ale naštěstí ještě jednou vstoupí Michael do téže řeky.