Reakce na recenzi:

Kritik Vláďa - @ 21.01.2021

Jelikož současná hudební scéna mi nabízí přesně to, co se obvykle nachází v záchodě po vykonání velké potřeby, tak pokaždé neomylně zamířím do historie. Druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let 20. století nám zanechala tolik hudebních albových klenotů, že se jeden nestačí divit. Jedním z oněch klenotů je i deska s názvem Grand Hotel anglické skupiny Procol Harum. Tohle album obohatilo mou vinylovou sbírku poměrně nedávno, a je pro mě artefaktem nezpochybnitelné kvality a melodické majestátnosti a propracovanosti. Mám k ní i booklet „Welcome To The Grand Hotel“, který obsahuje texty písní.

Grand Hotel je v pořadí šestá studiová deska této zajímavé kapelky vydaná v březnu roku 1973. Podle mého názoru skupině jednoznačně prospěl odchod kytaristy Robina Trowera, který to táhl hodně do blues-rocku, a to se mi vůbec nelíbilo. Naštěstí na konci roku 1971 Trower odchází jinam, a na jeho místo nastoupil Dave Ball. Jenže Ball se v kapele moc neohřál. Odešel krátce po focení určitých fotek pro tohle album. Nahradil ho Mick Grabham. Vypráví se, že na obalu je sice vyobrazen Grabham, ale je to pouze jeho hlava. Tělo patří právě Daveu Ballovi. Album Grand Hotel se na první pohled jeví jako konceptuální, ale ve skutečnosti to tak není. Sám textař a „neviditelný člen kapely“ Keith Reid přiznal, že „téma“ Grand Hotelu souvisí pouze s titulní písní a obalem desky. Přiznám se, že i já jsem podlehl klamu, že jde o koncepční album. Koneckonců, ty písničky k sobě neskutečně pasují a budí dojem propojenosti, a pokaždé si je dokážu maximálně užít.

Deska začíná titulním stejnojmenným skvostem. Klavír hraje šlechetné tóny a do toho vstoupí sám Gary Brooker. „Tonight We Sleep On Silken Sheets.“ Melodická vznešenost prostupuje celou skladbou, občas na nás dýchne závan kabaretu. Skladbu obohatí i pěvecký sbor. Když to poslouchám, připadám si skutečně jako v tom nejluxusnějším hotelu. Sedím ve fraku, popíjím to nejdražší víno, bydlím v apartmánu ze zlata. Následující píseň Toujours L’amour je výborný svižnější kousek a svým melodickým pojetím mě trošku připomíná kapelu The Who. Skladba A Rum Tale je nádherná zpěvná pohodovka, a když ji poslouchám, mám pokaždé chuť si sednout ke klavíru a zpívat společně s Brookerem tu výtečně vymyšlenou melodii. První stranu desky uzavírá asi moje nejoblíbenější skladba na albu T.V. Caesar. Geniálně vystavěná melodie přímo volá po tom, aby se z písně stal neuvěřitelný hit. „T.V. Caesar Mighty Mouse, Holds His Court In Every House“ si budete notovat ještě hodně dlouho po poslechu. Mě tato píseň tak naplňuje radostí, že jsem se jí musel naučit hrát na klavír i kytaru. Píseň má bombastické pompézní aranžmá, postupně jakoby graduje a přidává se i pěvecký sbor. Dámy a pánové, takhle by měl vypadat pravý symfonický art rock!

A Souvenir Of London otvírá druhou stranu desky. Je to v porovnání se skvělými opusy na první straně trošku uvolněnější příspěvek s country nádechem. Zajímavé je, že píseň byla v britském rádiu BBC nějakou dobu zakázaná, a to prý díky tomu, že v textu je odkaz na nějakou pohlavní chorobu. Píseň Bringing Home The Bacon je pro mě jediný slabší příspěvek. Je to takové méně zajímavé sekané boogie, které si mě moc nezískalo, ale od toho se dokážu odosobnit. Následující For Liquorice John už nastavuje vysokou laťku z první strany. Opět hraje prim klavír a melodiemi se nešetří, a navíc píseň má nádherný refrén. Fires (Which Burnt Brightly) si taktéž drží skvělou úroveň a její melodický motiv vám totálně uvízne v hlavě. Závěrečná Robert’s Box je líbivá úderná záležitost. Sympatická a podmanivá. V čase 2:55 píseň změní náladu, a Gary Brooker zpívá „Just A Pinch To Ease The Pain“. Tady mi vždycky leze mráz po zádech, a melodie zároveň oznamuje, že se blíží konec. „Vážení hosté, jděte domů, zavíráme! Přijďte zase zítra!“ Já určitě přijdu. Návštěvu Grand Hotelu si dopřávám rád a pravidelně.

Tohle album je pro mě vrchol skupiny Procol Harum. Významný projekt sedmdesátých let a symfonický rock ve své jedné z nejlepších podob. Pravda, Bringing Home The Bacon mě příliš neoslovila, už jsem chtěl kvůli tomu dát albu pouze čtyři hvězdičky, ale….. tohle nemůžu udělat. Přimhouřím oko a dávám pět hvězd. Plno skladeb z této desky mě příjemně naplňuje a obohacuje a patří k těm nejpovedenějším.