Procol Harum - Grand Hotel (1973)

21.01.2021 Kritik Vláďa | #

Jelikož současná hudební scéna mi nabízí přesně to, co se obvykle nachází v záchodě po vykonání velké potřeby, tak pokaždé neomylně zamířím do historie. Druhá polovina šedesátých a první polovina sedmdesátých let 20. století nám zanechala tolik hudebních albových klenotů, že se jeden nestačí divit. Jedním z oněch klenotů je i deska s názvem Grand Hotel anglické skupiny Procol Harum. Tohle album obohatilo mou vinylovou sbírku poměrně nedávno, a je pro mě artefaktem nezpochybnitelné kvality a melodické majestátnosti a propracovanosti. Mám k ní i booklet „Welcome To The Grand Hotel“, který obsahuje texty písní.

Grand Hotel je v pořadí šestá studiová deska této zajímavé kapelky vydaná v březnu roku 1973. Podle mého názoru skupině jednoznačně prospěl odchod kytaristy Robina Trowera, který to táhl hodně do blues-rocku, a to se mi vůbec nelíbilo. Naštěstí na konci roku 1971 Trower odchází jinam, a na jeho místo nastoupil Dave Ball. Jenže Ball se v kapele moc neohřál. Odešel krátce po focení určitých fotek pro tohle album. Nahradil ho Mick Grabham. Vypráví se, že na obalu je sice vyobrazen Grabham, ale je to pouze jeho hlava. Tělo patří právě Daveu Ballovi. Album Grand Hotel se na první pohled jeví jako konceptuální, ale ve skutečnosti to tak není. Sám textař a „neviditelný člen kapely“ Keith Reid přiznal, že „téma“ Grand Hotelu souvisí pouze s titulní písní a obalem desky. Přiznám se, že i já jsem podlehl klamu, že jde o koncepční album. Koneckonců, ty písničky k sobě neskutečně pasují a budí dojem propojenosti, a pokaždé si je dokážu maximálně užít.

Deska začíná titulním stejnojmenným skvostem. Klavír hraje šlechetné tóny a do toho vstoupí sám Gary Brooker. „Tonight We Sleep On Silken Sheets.“ Melodická vznešenost prostupuje celou skladbou, občas na nás dýchne závan kabaretu. Skladbu obohatí i pěvecký sbor. Když to poslouchám, připadám si skutečně jako v tom nejluxusnějším hotelu. Sedím ve fraku, popíjím to nejdražší víno, bydlím v apartmánu ze zlata. Následující píseň Toujours L’amour je výborný svižnější kousek a svým melodickým pojetím mě trošku připomíná kapelu The Who. Skladba A Rum Tale je nádherná zpěvná pohodovka, a když ji poslouchám, mám pokaždé chuť si sednout ke klavíru a zpívat společně s Brookerem tu výtečně vymyšlenou melodii. První stranu desky uzavírá asi moje nejoblíbenější skladba na albu T.V. Caesar. Geniálně vystavěná melodie přímo volá po tom, aby se z písně stal neuvěřitelný hit. „T.V. Caesar Mighty Mouse, Holds His Court In Every House“ si budete notovat ještě hodně dlouho po poslechu. Mě tato píseň tak naplňuje radostí, že jsem se jí musel naučit hrát na klavír i kytaru. Píseň má bombastické pompézní aranžmá, postupně jakoby graduje a přidává se i pěvecký sbor. Dámy a pánové, takhle by měl vypadat pravý symfonický art rock!

A Souvenir Of London otvírá druhou stranu desky. Je to v porovnání se skvělými opusy na první straně trošku uvolněnější příspěvek s country nádechem. Zajímavé je, že píseň byla v britském rádiu BBC nějakou dobu zakázaná, a to prý díky tomu, že v textu je odkaz na nějakou pohlavní chorobu. Píseň Bringing Home The Bacon je pro mě jediný slabší příspěvek. Je to takové méně zajímavé sekané boogie, které si mě moc nezískalo, ale od toho se dokážu odosobnit. Následující For Liquorice John už nastavuje vysokou laťku z první strany. Opět hraje prim klavír a melodiemi se nešetří, a navíc píseň má nádherný refrén. Fires (Which Burnt Brightly) si taktéž drží skvělou úroveň a její melodický motiv vám totálně uvízne v hlavě. Závěrečná Robert’s Box je líbivá úderná záležitost. Sympatická a podmanivá. V čase 2:55 píseň změní náladu, a Gary Brooker zpívá „Just A Pinch To Ease The Pain“. Tady mi vždycky leze mráz po zádech, a melodie zároveň oznamuje, že se blíží konec. „Vážení hosté, jděte domů, zavíráme! Přijďte zase zítra!“ Já určitě přijdu. Návštěvu Grand Hotelu si dopřávám rád a pravidelně.

Tohle album je pro mě vrchol skupiny Procol Harum. Významný projekt sedmdesátých let a symfonický rock ve své jedné z nejlepších podob. Pravda, Bringing Home The Bacon mě příliš neoslovila, už jsem chtěl kvůli tomu dát albu pouze čtyři hvězdičky, ale….. tohle nemůžu udělat. Přimhouřím oko a dávám pět hvězd. Plno skladeb z této desky mě příjemně naplňuje a obohacuje a patří k těm nejpovedenějším.
reagovat

PaloM @ 30.01.2021 11:42:27
Desaťročiami preverená kvalita. Dlho som ich nepočul. Vďaka za pripomienku.

27.02.2020 horyna | #

Velice přesně si pamatuji první poslech procolovského alba Grand Hotel. Čerstvě namlsán albovými přírůstky ze začátku kariéry tohoto souboru v čele s neochvějným rockovým pomníkem A Salty Dog, jsem zpočátku, řekněmě při první trojici písniček nevycházel z údivu. Tohle že jsou mí kreativní písničkáři Procol Harum? Kam se vytratila lehkost, nadhled, jiskra a zdravá upřímnost Trowerovi party? Postupně, zhruba od čtvrté skladby T. V. Ceasar už přistupuji na jejich (jinou) hru a druhá půle je už dokáže dokonale "očistit".

A důvody? Větší symbiózu symfonických prvků jsem očekával, ale ne v takové šíři. Orchestrální charakter a jemná pompézní dužina mě tenkrát pěkně vystrašili. Dnes jsem si na "tyhle P. H." už dávno zvyknul a poslouchám je stejně rád, jako jejich starší produkci. Zpětně jsem se dočetl, že tímto vývojem kapela reagovala na okolní trend kapel jako Pink Floyd, či The Who a snažila se svým novým, barvitějším a nástrojově bohatším pojetím okořenit další alba. Svůj podíl bude mít určitě i odchod dvorního guru a výrazné skladatelské persony, Robina Trowera.

Nakonec se vám celé album odkryje jako velice silné a v určitém směru i inovativní, alespoň na poměry Procol Harum. Úvodní stejnojmenná skladba čerpá z muzikálu, satiry, folkloru i klasiky. Charakteristický hluboký patos vně, přidávají táhlé smyčcové plochy a trochu Queen-ovské atmosféry. Jde o velice revoluční skok v tvorbě kapely. Do starší tváře Procol Harum pohlédneme při A Rum Tale a symfonické aranžmá převezme čtvrtá T. V. Ceasar. Progresivní pnutí cítím ze singlovky A Souvenir of London, která na ploše málo převyšující tři minuty naplno předvede kouzlo hudby této squadry. Následuje jedna lepší věc za druhou. Strhující Bringing Home The Bacon, až něžná For Liquorice John a především nenapodobitelná hymna Fires (Which Burnt Brightly) s ženským elementem Christianne Legrand. Tato skladba povyšuje celé album na stupně pro vítěze a právě ona bere ty nejcennější vavříny.

Šesté studiové album Grand Hotel je dalším výrazným mezníkem v tvorbě anglických Procol Harum a jen nás utvrzuje v tom, že nápadů a bravurních myšlenek měla kapela v sedmdesátých letech na rozdávání.


reagovat

dan @ 27.02.2020 07:45:48
kvituji tvůj návrat k artrocku horyno. A rovnou k jedné z nejlepších kapel žánru s jejich opus magnum.

Jarda P @ 27.02.2020 07:57:00
Grand Hotel mám od Procol nejraději. Ostatně jako všechny jejich desky včetně těch novějších.

northman @ 27.02.2020 10:35:37
Procol Harum neznám, mimo A Whiter Shade Of Pale, které hrávají na rádiu Beat. V tý době jsem poslouchal něco jiného.

dan @ 27.02.2020 10:41:20
northman takový protřelí roker a neznáš PH? Jednu z nejoriginálnějších partiček tvé dekády. To máš na svůj věk pořádný deficit.

northman @ 27.02.2020 10:51:42
dane mně připadali Mothers Of Invention, Captain Beefheart, Velvet Underground zajímavější. Jeden kamarád je má hodně rád a nabízel mi jejich desky, protože si koupil japonské mini LP.

dan @ 27.02.2020 11:14:33
northmane první dvě kapely uvádíš snad v každém svém druhém příspěvku. Copak ty kromě nich a moderních elektronických směru v osmdesátých letech nic jiného neposloucháš?

EasyRocker @ 27.02.2020 11:36:03
Northman je holt na tu avantgardu, RIO a tyhle věci, to mě jako melodiku taky moc neříká. Navíc mě politika v hudbě nesedí, ať už jakákoli. Zas máme rádi oba ale třeba grunge a další. Hudba je nevyzpytatelná.

dan @ 27.02.2020 11:40:14
Easyrocker patříš mezi zastánce anglického neoprogu, je to tak? Jak ty osobně hodnotíš nové Pendragon, kolem kterých se tu minule strhla pěkná strkanice.

EasyRocker @ 27.02.2020 12:43:32
dan: úplně natvrdo - zatím jsem je neokusil :-( Bohužel, hudby je mnoho a času málo. Ale určitě je koštnu o víkendu, to jsem si dal jako závazek. Ale Pendragon, jako třeba IQ, Marillion nebo Jadis jsou srdcovka.

dan @ 27.02.2020 12:48:56
EasyRocker: znáš, nebo máš jejich celý katalog? Pro případné porovnání s předchůdci.

EasyRocker @ 27.02.2020 13:03:25
dan: kromě Passion a samo živáků a různých boxů už mám všechny řadovky, i pravěk z 80. let... viz moje recka na Kowtow. Ale horyna, Palo, Brano mají taky skvělé recky na jejich klasické věci, jestli chceš naťuknout :)

dan @ 27.02.2020 13:16:36
Mě dost překvapil buď striktně odmítavý, nebo naopak veskrze kladný názor na tu novinku. Sám se zatím nepřikláním ani na jednu stranu. Uvidím časem.

northman @ 27.02.2020 13:22:27
dane, taky ty dvě kapely poslouchám nejvíce už skoro padesát let. Co poslouchám ti ve zkratce napíšu chronologicky mimo ty tři uvedené tak Beatles, Led Zeppelin, King Crimson, Van Der Graaf Generator, Pink Floyd, Gong, Soft Machine, Henry Cow, Residents, This Heat, Sonic Youth, Swans, Nirvana, Alice In Chains, Thinking Plague, All Them Witches, White Stripes, Dead Weather, Idiot Flesh, Sleepytime Gorilla Museum a z našich Etc.., Plastic People Of The Universe, DG307, Už jsme doma. To je tak v kostce, je toho mnohem více, mám ve sbírce cca 2000 CD.

Otikk @ 27.02.2020 19:47:10
Výborná recenze, Procol Harum je moje oblíbená skupina od prvního seznámení na Beat Clubu v 68.roce. První moje album
A Salty Dog. Momentálně všechna alba v prvním vydání, až po devítku. Tu větší symbiózu symfonických prvků je třeba vidět již přípravou předešlého alba In Concert with the Edmonton Symphony Orchestra v aranžích původních skladem pro spolupráci s orchestrem. To prý vedlo k odchodu Robina Trowera a hlavní slovo v aranžmá získal Gary Brooker .
Pokud si poslechnete toto album, zjistíte kde se vzala aranžmá skladeb na Grand Hotelu. Chtěl bych ještě upozornit na jeden titul, který tu není v diskografii a to The Long Goodbye: Symphonic Music of Procol Harum z roku 1985, záznam koncertu s London Symphony Orchestra, kde se opět skupina schází s původními členy R.T. a M.F. + hosté.

29.03.2019 oř | #

Podobně jako The Moody Blues vychází i Procol Harum z písňového základu The Beatles. Stejně jako prvně jmenovaní rozvíjí také parta okolo pěvecky velice schopného Gary Brookera křehké a snadno zapamatovatelné melodie z dědického odkazu velkých Beatles. Na ně pak roubuje své progresivní choutky, které v souboru pestrých aranžmá odrážejí vize jednotlivých hudebníků, kteří skupinou na konci šedesátých a v začátku sedmdesátých let prošli. Vedle Brookera patřili v začátcích souboru k hlavním personám kytarista Robin Trower a klávesák Matthew Fisher.

Jejich schopnosti a velice vytříbený kompoziční dar, vtiskli rané tvorbě kapely originální pečeť. Oba však byli postupně nahrazeni jinými hudebníky a na kvalitě dalších nahrávek se jejich neúčast vůbec neprojevila. Ba naopak. I bez Trowerova skladatelského talentu mohly vzniknout takové pomníky rockové hudby jako jsou díla Procol's Ninth nebo právě doporučované Grand Hotel.

To sám považuji za signifikantní desku jejich tvorby. Jenže u Procol Harum je nesmírně těžké vybrat jednu jedinou věc, aniž by člověk nezapřel ty ostatní. A když se zeptáte desítky příznivců kapely na jejich nejoblíbenější věc, každý vám odpoví něco jiného. Je to dáno vyrovnaností albového portfólia, ve kterém ani jedna z prvních devíti studiovek výrazně nezaostává za těmi ostatními.

Pestrost této nahrávky je odzbrojující. Ono je to vlastně typické poznávací znamení Procol Harum. Vezměme například takové A Salty Dog, kde mezi desítkou skladeb najdeme desítku různých hudebních stylů. Také Grand Hotel má podobně široký stylový rámec. Zní však variabilně a kompaktně. Kapela tu působí velice semknutě. Jako by chtěla dokázat, že bez Trowera to taky půjde. Deska vyznívá hravě, ne však letargicky. Stejnojmenný štych patří k základním položkách Harum. Taková skladba se rodí jednou za pět až deset let. Je v ní všechno, opera, muzikál, drama, lidovka a nevím co ještě. Dalším obdobným vrcholem je skladba Fires (Which Burnt Brightly). Pateticky operní směska, pro kterou byl využit vokál Christiane Legrand a její opakující se "lalala". Romantická rovina leží mezi skladbami A Rum Tale a For Liquorice John. Do přihrádky nezařaditelné pak můžeme přidat dvojici A Souvenir of London a Bringing Home The Bacon.

Procol Harum je jedna z předních vývojových kapel žánru a celých sedmdesátých let. Ta doba jí zkrátka přála a oni se jí odvděčili spoustou mimořádně povedených děl. Grand Hotel stojí na jejím samotném vrcholku.
reagovat

pinkman @ 29.03.2019 13:34:46
to oř: vzpomínáš si? Jednou jsme tu nad tématem Procol Harum měli spolu konflikt. Dnes budu v klídku a tiše souhlasit. Grand Hotel patří k tomu nejlepšímu z jejich naditého katalogu. Bravo za pěknou recenzi. S dozvuky Beatles souhlasím, taky je tam často slyším.

oř @ 29.03.2019 16:51:01
Dobře si to pamatuju. Smutná zpráva je, že jak to tak vypadá, tak jsme tady zůstali poslední dva zastánci této stařičké překrásné muziky.

Voytus @ 29.03.2019 16:55:50
Ale kdeže! Já se připojuji. Sice je ještě nemám kdovíjak zmáklé a naposlouchané, spíše na mě ještě čekají, ale rozhodně se můžu považovat za fanouška.

PaloM @ 29.03.2019 17:51:07
Nie je dôvod na smútok, len sa nechce ľuďom opakovane spievať ódy na dávno potvrdenú kvalitu.

Jarda P @ 29.03.2019 18:11:38
Procol Harum mám komplet a i když je těžké zvolit jejich nejlepší desku, Grand Hotel určitě patří do první trojky.

horyna @ 30.03.2019 17:14:39
Ale nezůstali. Rovněž se připojuji k obdivovatelům P. H. A souhlasím s Jardou, tady se těžko volí, do první trojky bych i já G. H. zařadil.

oř @ 31.03.2019 11:59:27
Taková kapela jako Procol Harum si trochu toho obdivu zasluhuje. Díky všem kteří zvedli ruce.

lover-of-music @ 31.03.2019 12:21:26
I já se připojuji k fanouškům Procol Harum. Pro mě je ale hodně těžké vybrat jejich nejlepší desku. Všechny se mi líbí svým způsobem stejně, a žádná z nich nevyčnívá.
Ale mému srdci nejbližší jsou ty první výtvory. Shine On Brightly, A Salty Dog, a hlavně Homburg, a pak zejména, už asi tisíckrát zmíněná, Whiter Shade Of Pale. To je prostě skvost skvostů.

A strašně se mi líbí to jejich pestrobarevné oblečení, které nosili v letech 1967-1968. Gary Brooker vypadal trošku jak superman.

Ryback @ 01.04.2019 14:53:58
Tak v tomhle Oři fakt nejsi sám. K téhle skvělé kapele se pravidelně poslechově vracím už přes 20 let. Právě Grand Hotel + Shine on Brightly a Home mám od nich nejraději. Jejich hudba není žádný zuřivý progres, ale má svoje velké kouzlo. A originální zůstali i na Something Magic.

28.11.2011 Kerim Krušnohorec | #

Tak tohle album mne přišlo dost draho a do dnes toho nijak nelituji. Trošku odbočím od klasické recenze. Píše se rok 1973, je období letních prázdnin, sedím u známého, prohlížím nové přírůstky v domácí diskotéce a tu spatřím toto album, zcela nové, vydané před asi 4 měsíci, zakoupené na burze v Ostravě (byly u nás dvě nejznámější, "tajné", burzy s deskami a to v Praze a Ostravě). A tak moc jsem toto album chtěl vlastnit, že jsem za něj byl ochoten dát cokoliv, a taky dal. Po dlouhém přemlouvání jsem LP Grand Hotel získal za 700,- Kčs. Berte v úvahu, že je r. 1973 a průměrná hrubá mzda je asi 2200 Kčs. Tak mne tak napadá, jak levné jsou vlastně dnešní CD. Jen pro představu, tak v oněch sedmdesátých letech byla cena jedné LP na černém trhu od 150 do 350 Kčs. Prostě Grand Hotel je v mé diskotéce do dnes a občas ho projedu, jako zrovna dnes. A vždycky při tomto albu zavzpomínám na těžké anabáze při shánění nových, zejména anglo-amerických LP a to bohužel mnohdy i za cenu dlouhých výslechů u tehdejší SNB.
Grand Hotel je opravdu mezníkem v tvorbě Procol Harum a dílo, dle mého názoru, výjimečné.
reagovat

merhaut @ 28.11.2011 22:46:40
Zdarec, kde byla v Ostravě černá burza v třiasedmdesátém? To by mě zajímalo, připravuju aktualizaci svého článku o burzách. Když tak mi napiš na merhaut@volny.cz – díkec. JM

15.12.2007 Óin | #

První řadové album Procol Harum bez Robina Trowera se výrazně přiklání k symfonickému progu, místy možná až k popu. Rozhodně to ale není na škodu, tahle kapela se pohybuje napříč hudebními styly bez větších potíží a zachovává si i nadále vysokou úroveň.

Dvěma nejsilnějšími songy sedmého alba PH jsou titulní Grand Hotel a předposlední Fires (Which Burnt Brightly), které díky hostující Christianne Legrand znějí tak trošku jako Renaissance s Annie Haslam. Další písničky možná nejsou tak výrazné, jak jsme byli zvyklí u minulých alb, ale třeba Grabhamovo sólo v Toujours l'Amour naznačuje, že Trowera nenahradil úplný nýmand.

Ohledně hodnocení nemám sebemenší problém - tenhle hotel je jasně čtyřhvědičkový, pobyt v něm vás určitě nezklame.


reagovat

martin69 @ 12.10.2012 15:27:06
Óin,souhlasím! Pobyt v tomto hotelu je nádherný!!!!!