Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 21.03.2013

Rozhodla jsem se, že napíšu pár slov o nejspíš komerčně nejúspěšnějším Stingovu albu, albu, jež nese název Ten Summoner's Tales.

Prolog. Harmonika a kolísavý rytmus korigovaný přesnými bicími prozrazuje, že začíná první skladba – If I Ever Lose My Faith In You. Velmi známá melodie a hymnický refrén... naprosto geniální otvírák koncertů! Smyčce dodávají skladbě přenádhernou atmosféru, v kombinaci se Stingovým hlasem mi vždy vyčarují úsměv na tváři.
Love Is Stronger Than Justice v (rozuměj pro popový průmysl) atypickém rytmu již ze startu výrazně koketuje s jazzem. Když však přichází refrén, můžeme slyšet naprosto nečekaný obrat - najednou se ocitáme až někde u amerického country. Tamburína, přelívající se elektrické kytary a celkové vyznění mi silně evokuje někdejší nahrávky Bruce Springsteena. To už jsme ale zase jinde. Pak přichází klávesová vyhrávka a návrat k jazzové fúzi.
Začíná Fields of Gold, jedna z mých nejoblíbenějších skladeb. Výrazné komerční ambice ji nemůžeme upřít – a to je právě to, co se mi na Stingovi tolik líbí. On ztělesňuje geniální spojení jazzu a rocku v popovém hávu, které se jen tak někomu nepovede napodobit. Píseň má velmi „citlivé“ vyznění, smyčce zde opět hrají velkou roli.
U Heavy Cloud No Rain slyšíme hammondy, jazzové bicí i originální basové party. Toto je, prosím, ukázka vysokého muzikantství v popovém průmyslu! Jen si to poslechněte, vždyť je to naprosto skvělé! Satirické kytarové sólo jako by se mi vysmívalo do tváře. „Heavy cloud, but no rain!“ ... gradace. A návrat k verzi. Stingův hlas je zde báječně charakteristický – a to ani nemusí „šplhat“ do výšek.
Zesilující kytara, hammondy a šlapající rytmika. Sting téměř recituje text, a poté nastupuje kratičký refrén. Ano, mluvím o She's Too Good for Me. Rychlé rytmické části střídá pomalá část s táhlým zpěvem, ... a pak zase refrén. Nemám slov. Všechno se děje tak rychle. Je to směsice snad všech nástrojů, ale zároveň také ukázka toho, že má Sting po boku velmi schopné hudebníky.
Seven Days, skladba, jež dosáhla velkého komerčního úspěchu. Je přístupná, melodická a Sting se v ní ukazuje jako velmi dobrý zpěvák. Vždyť o něj tu jde přeci nejvíce. Nepoužívá celý svůj hlasový rejstřík, ale i tak mu vyloženě „zobu z ruky“ a věřím mu každé slovo. Když hraje refrén, srdce mé vždy zaplesá. Ach, jak já mám ráda tuto píseň...
Melodičnost vystřídá svérázný projev, skoro až vážně pojatý. Saint Augustine in Hell. V refrénu si Sting pohrává s vícehlasy a ukazuje se zde jeho typický zpěv, který jsme mohli slyšet snad na všech deskách The Police. Najednou nějaký zvláštní monolog. Nikdy jsem jej pořádně nepochopila. Bez něj už si však Saint Augustine in Hell nedovedu představit. Hudba pokračuje dál... a zeslabuje. Zeslabuje.
Začíná It's Probably Me s líbivým saxofonem a zvláštním pojetím jazzové fúze, kterou známe například od Santany. Jsou zde slyšet prvky latinskoamerické hudby a musím říct, že je to velmi příjemná změna... pořád se však vezeme na vlně popovo/jazzových kompozic. Sting frázuje velmi jemně - takto zní vyrovnaný člověk. Žádný tlak, prostě jen „I have to say, it's probably me...“
Mnohem stravitelnější Everybody Laughed But You má příjemný úvod s až „vizionářským“ zpěvem. Velmi se mi zamlouvají kytarové party Dominica Millera, které písni částečně vévodí. To je radost poslouchat! Bicí jsou zde velmi výrazné a jen mě utvrzují v tom, že tato hudba je opravdu velmi dobře promyšlená, snad až dokonalá.
Baladická Shape of My Heart nabízí podobnou kompoziční strukturu, jakou jsme mohli slyšet u Fragile z alba ...Nothing Like the Sun. Na své si přijdou milovníci Stingovy citlivé stránky, s obvykle zabarvenými smyčcovými nástroji, které se v písni objevují spíše jako kulisa. Mají však bravurně zvládnutou dymiku a je jich tam „tak akorát“. Sólem na harmoniku pak však začíná opravdové opojení. Vše je dovedeno k dokonalosti. A Stingův hlas se mi opět jeví jako naprosto vyjímečný.
Something the Boy Said ze začátku trochu připomíná rané The Police. Vystupující basová linka a skvěle doprovázející kytara tvoří, společně s jazzovými rytmy na perkuse, jeden celek – ten mi ale, když pomineme nenahraditelnost Copelandových „obrácených rytmů“, silně evokuje The Police. Nutno podotknout, že je to ale hudba mnohem více popovější, líbivější a taková více „plynoucí“... Sofistikovaná jako její samotný autor.
Epilog. U Nothing 'Bout Me si rozhodně všimněte úvodních perkusí a po celou píseň groovující baskytary. To je radost poslouchat. Tentokrát jsou tam i výraznější dechové nástroje, piano a co je hlavní; dobrá nálada. Vše plyně přímo náramně!

A ještě mé stanovisko na závěr;
Sting je podle mě jeden z nejlepších interpretů soudobé hudby, a to hlavně proto, že dokáže spojit tak zdánlivě neslučitelné žánry – jazz, rock a popové melodie. Dělá to skvěle a bez něj by byla hudební scéna o moc chudší.
Vždy mě jimá jistý smutek, když toto album dohraje. Také je dle mého názoru nejzásadnějším v jeho diskografii. Perfektně charakterizuje jeho hudební směřování a osobitost vokálního projevu.

Jde to i jinak než za 5 hvězd?