Reakce na recenzi:

horyna - @ 18.03.2018

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.