Banco del Mutuo Soccorso - Darwin ! (1972)

První italsky zpívaná deska v mé sbírce? Která to jenom byla. Ale tak, na takové poprvé se přece nezapomíná. Samozřejmě že ta nejlepší. A která že to tedy je? No přece Darwin!

Ale teď vážně. Když jsem se rozhodoval které neanglicky zpívané nahrávce v jazyku originálním, jazyku vyvinutém a navazujícím na latinu dám průchod jako první, testoval jsem zhruba desítku dle Progarchives bodově nejúspěšnějších desek. Prapůvodně bych zcela určitě mířil k některé z úvodní dvojice velkých PFM, ale jelikož jejich alba jsem už vlastnil v angličtině a tu stejnou muziku dvojjazyčně mít zatím nehodlám, v užším hledáčku krom těchto Banco... uvízli například i Alphataurus, Maxophone, či Semiramis. Všechno jistě skvostné nahrávky s nimiž se chyby při jejich pořizování nedopustíte. Jenomže poprvé potřebujete něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete. A deska Darwin přesně taková je.

Ve své progresi jde až za okraj žánru a ostatní jmenované druhy ve zbrani nepřerůstá o několik délek, ale o jednu určitě ano. Darwin je totiž progrockový monolit.

Však si vezměme hnedle zadumaný, až strach nahánějící úvod L'Evoluzione, který se jako mávnutím kouzelného proutku s pomocí černobílých klapek přerodí v lyrickou krasavici, kterou vzápětí dostihne procítěné kytarové sólo. Italský Francescův recitativ je vroucný a brilantní instrumentace a doplňková aranžmá si nic nezadají s anglickou artrockovou školou. Píseň nabere obrátky a člověk jenom žasne nad obrovskou nápaditostí, která je hlavní zbraní tohoto díla. Braťia Nocenziovci se předháněji v jazzových postupech, které dodávají skladbě pořádný kus šťavnatosti. Instrumentální hody v řádném kalupu a nic pro slabé povahy, Banco sešlapují plyn s chutí a na podlahu. Ono nějaké to sklidnění přeci přichází, ale všeho do času...
Druhá La Conquista Della Posizione Eretta i čtvrtá Cento Mani E Cento Occhi jsou další pořádně nervy drásající eskapády sešikovaných keyboardů, kytar, dunící basy a divokých bicí v jednu bojovou linii. Přesně pro tyhle momenty, pro tuhle absolutní instrumentální svobodu a neučesanost mám album Darwin na úplné špici žánru progressivo italiano.
Dalším hřebem je klasikou ovlivněná instrumentálka Danza Dei Grandi Rettili a abych tu nepopisoval kompletní album, jako poslední vyberu baladickou divoženku 750,000 Anni Fa ... L'Amore?, což je neskutečně nádherný kus v emocionálně naléhavém slohu, podtrhující výbornou dramaturgii alba.

O bodování nemá smysl vůbec přemýšlet, tohle je jedna z nejlepších nahrávek jinak bohatého roku 1972 a přední italská deska všetkých čias.
Poklona pánové.



PS: velké, ne, přímo obrovské poděkování touto recenzí adresuji kolegovi Snakeovi, který mi svou neutuchající pracovitostí v oblasti RPI otevřel oči(uši) a teprve před nedávnem objevil naprosto nové hudební horizonty.

reagovat

PaloM @ 18.03.2018 09:53:12
horyna: ano, vďaka patrí Snake_ovi za sústavný záujem o Italo prog rock. Mňa do tejto bezodnej pokladnice hudby zasvätil hejkal, ktorý tu v minulosti recenzoval takéto a podobné skvosty. Takže veľká vďaka aj jemu.
Horyna, blahoželám, že si sa nechal infikovať :-)

horyna @ 18.03.2018 10:23:32
Zdravím tě Palo: máš pravdu, na Hejkala jsmem úplně zapomněl. Ten tu rozvěsil mračna inspirativních recenzí na zajímavé akvalitní spolky. Žel bohu dnes už tu bloudí sporadicky a Snake je tím hlavním předákem v oboru, který ovládá na výbornou. Často mě inspiruje také v poslechovém vláknu.

Petr87 @ 18.03.2018 10:28:47
Výborně! Vidím, že má tady italská prog/art rocková scéna v poslední době ustláno na hedvábí.
Jen tak dál, borci, jen tak dál!

PaloM @ 18.03.2018 10:55:30
Súhlasím, je to super, že sú tu fanúšikovia aj inej ako "anglo-americkej" hudby. Hudobné spektru, je ako vesmír, nekonečné pekné zážitky, inšpirácie.

Snake @ 18.03.2018 18:31:25
horyna - s Alphataurus, Maxophone, nebo Semiramis bys chybu neudělal, ale Banco jsou výbornou volbou. Jejich první tři alba jsou nesmírně energická, natlakovaná a inštrumentálně vytříbená a Darwin ! - možná - nejlepší. Zrovna včera jsem si ho pouštěl...

Jsem rád, že se tady italskému rocku poslední dobou tak daří, ale nohama stojím pevně na zemi. Vím, že tomu tak nebude navždy :)

Dík za recku, udělala mi radost.

Antony @ 18.03.2018 20:16:14
ALPHATAURUS, SEMIRAMIS i MAXOPHONE jsou ultra originální skupiny, co nám daly dokonalé nahrávky, které je nutno znát. Také bych ovšem doporučil začít skupinou BANCO DEL MUTUO SOCCORSO, neboť je to klasika. Osobně o kousíček preferuji Io Sono Nato Libero (1973), ale Darwin je taky za 5*.
Jinak, díky za každou RPI recenzi, tato scéna zasluhuje pozornost všech artrockerů.

Ryback @ 18.03.2018 21:53:21
Banco je neuvěřitelný zjev na rockové (?) scéně. Všechna alba do roku 1979 v sobě míchají tolik stylů a hlavně S TAKOVOU NEVÍDANOU LEHKOSTÍ, že je prostě... radost to poslouchat. A ten všudepřítomný spodek (z kterého ta hudba roste) vážné hudby nelze přehlédnout.Také se přidávám s díky, je to Horyno, jak píšeš: "něco navýsost originálního, něco silného, na co nikdy nezapomenete".

V roce 1972 měli Banco del Mutuo Soccorso asi pořádně napilno. Nejdříve ukuchtili bezejmenný (mimochodem prvotřídní) debut a prakticky neprodleně zplodili koncepční album zabývající se evoluční teorií, Darwin! Oba potomci tedy mají v rodném listě zapsaný stejný rok narození a protože i rodiče zůstali si věrni a pospolu, je nějaký posun v hudebním směřování sotva patrný. Darwin! možná není albem tak přímočarým a snadno uchopitelným, ale i na něm prezentují se Banco progresivním rockem s puncem té nejvyšším kvality.

Srdce rockového fandy se rozpumpuje už s úvodní, 14 minut dlouhou a členitou kompozicí L'evolucione s lahůdkovou instrumentální pasáží. Ovšem nic to není proti prog rockovým orgiím odehrávajícím se v první polovině následující La conquista della posizione eretta. To je vichřice ,učiněná extáze a pro mě jednoznačný vrchol alba. Klávesy, bicí a basa v jednom pulsujícím, organickém celku. Prostě něco fantastického. Nemluvě o nadpozemském tenoru Francesca Di Giacoma v závěru skladby.

Po takové masáži přijde vhod meducína na uklidnění a Banco ji servíruje v podobě nadžezlé a načechrané instrumentálky Danza dei grandi rettili. Energicky našláplá věc - Cento mani e cento occhi - začíná pěknou, klávesovou fanfárkou a může se pyšnit chytlavou a melodickou vokální linkou. Je to takový zakuklený hit, černý kůň alba.

Nadešel čas na melodramatickou vsuvku, srdceryvnou baladu 750 000 ani fa... L'amore? S nadsázkou řečeno při tomto koncertě pro hlas a piano i ten největší tvrďák roztaje, jak sněhulák na jarním slunci. Vskutku emotivní kousek. Ze slzavého údolí zjihlého posluchače vyvede ráznější, košatá a téměř instrumentální věcička Miserere alla Storia, ale to už je tu úplný závěr desky. Z chuchvalců lomozu, šramotu a skřípění z čista jasna vyloupne se jásavá melodie a vzápětí - kouzelný valčík. Jako kdyby vypadl z nějaké operetky. Nedokáži si představit melodii pro Itálii charakterističtější. Tohle se mládencům opravdu povedlo, poslechovou seanci končím s úsměvem na rtech a výborně naladěný. Skvělá tečka.

Debut si ode mne vysloužil pět hvězdiček, v pořadí třetí album La Sono Nato Libero čtyři a tady to vidím tak nějak mezi. Dávám tedy 4,6 a zaokrouhlím nahoru, tahle vynikající deska si to zaslouží.
reagovat

Tohto roku som si za smiešnych pár eur (tuším 9) kúpil v Taliansku CD od BMG, čím som si doplnil znalosť dvoch skladieb, ktoré sa nenachádzajú na inak výbornom výbere Gli anni 70.

Myslím, že s výnimkou prvých dvoch albumov PFM niet talianskeho art rockového albumu, ktorý by sa tešil väčšej obľube v internetových kruhoch fanúšikov. To kladie na panenského počúvajúceho dosť veľké nároky, pretože musí tlmiť vzbudené očakávania. Koľkokrát sa ukázalo, že ospevované veľdielo je vlastne niečo úplne iné, ako sa oblbnutým masám zdá (napr. Elán a jeho Hodina slovenčiny).

Banco Del Mutuo Soccorso našťastie nemusia nič nikomu dokazovať, nieto sa ešte spoliehať na krátku pamäť ovečiek, ktoré sa dozvedajú o zvlčilom prenasledovaní režimom jednej z vlajkových lodí Trianglu. Už úvodná L’Evoluzione obsahuje v sebe všetko, čo od art rockovej hudby čakám. Super vokálny prejav, namakané inštrumentálne pasáže, rockovú prieraznosť striedanú pokojnými polohami, kvitujem prítomnosť dvoch klávesákov, je to paráda. Album Darwin! Je vraj koncepčný, jeho vec. Koncept-nekoncept, niektoré plochy, podobne ako na debute, majúv sebe dosť veľa z talianskej atmosféry, čo dodáva hudbe ďalší rozmer. La conquista della posizione eretta sa vyžíva v emersonovskom ponímaní hudby, čo mám rád, takže ani nevadí, že je prevažne inštrumentálna. Danza dei grandi rettili predstavuje intímnejšiu (a džezovejšiu) tvár skupiny, klavírik a spev, meditačná jemne prifarbená gitara, pekné klávesové plochy, idúca basa (akože walking), veľmi fajnová vecička. Vrchol tvrdej rockovosti predstavuje skladba Cento mani e cento occhi. Fanfarónsky úvod vystrieda emersonovské kvíľno (dnes dávam slovenčine zabrať) a už to jede. Trištvrte milióna anni fa... L’amorov sa tvári dosť podivne, je to aj slaďák, aj náladovka, ale trošku ma míňa. V pokojnom dumaní sa nesie aj Miserere alla storia, tá má v sebe aspoň niečo rozprávkové a znepokojivé. Plus má svižnú strednú pasáž. Na záver sa pripomenie kolotočová zábava v skladbe Ed ora..., ten názov je moc dlhý. Ak je to vyjadrenie toho, že celá evolúcia je jeden veľký cirkus, tak je to super vystihnuté.

Prvá polovica albumu je vynikajúca, druhá je svojím tichším nádychom trošku uspávajúca, a preto je to za štyri hviezdy.

reagovat

Jeden z prvých 5 najlepších talianskych albumov. Toto je absolútna klasika a hanba každému progrockovému fandovi, ktorý ho nemá v zbierke!
Nemám čo vytknúť, snáď okrem piatej skladby, ktorá je vlastne akousi baladou, a ktorú zväčša preskočím. Štýlovo ide o pokračovanie po prvom albume, je tu o niečo viac spevu a celkový prejav pôsobí o niečo vyzretejšie a trochu monumentálnejšie.
To je všetko, zbytočné veľa písať, treba počuť.
Toto je podľa mňa lepší album ako trošku precenený Genesis "Foxtrot" z toho istého roku.
Jasných 5 hviezdičiek!

reagovat