Gattolino - @ 04.06.2026 | #

      Když jsem se seznámil s legendárními alby Mika Oldfielda, s Tubular Bells a jeho následovníky, domníval jsem se, že na tomto poli už nelze jít dál, že se touto cestou došlo až na konec. Ale to jsem ještě neslyšel Incantations.
   Toto fascinující veledílo směle řadím do první desítky mého osobního žebříčku nejlepších alb, vedené už dlouho dvojalbem Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway. Je to muzika, kterou se tvůrci podaří vyčarovat jen jednou za život, asi jako elfu Feanorovi vyrobit Silmarily. Příbuznost (nikoliv ale podobnost) se Stivellovou Keltskou symfonií (také dvojalbum) se stále nabízí, třebaže ne v hudbě samé, ale v poselství a účinku na posluchače.
     První větu uvede vícehlasový nájezd a přejde plavně do proplétavé hry fléten (nebo jiných dechů?), které se zlehka čeří jako vlnky, dorážející na pláž. Náhle se několikrát odněkud nečekaně vloudí něco jako motiv jak ze starých Zemanových filmů (Na kometě) a celou skladbu nadýchne nadčasovou nádherou, která již zůstane přítomna až do konce. Nástroje nečekaně mizí a objevují se znovu k kouzelné souhře. Nástup trubky posléze dodá slavnostní nádech, a do toho se opět celý orchestr vrací s celou parádou. A náhle – z bublavého tkaniva se vynoří rytmika bubnů a vytvoří podklad pro magický zpěv, který je snad vzýváním skrytých božských sil (a může znít pro Čechy jako „Lučina“ – což nezáměrně ještě více podtrhuje pastorálnost celého kusu). Posluchač se chtě nechtě vydává na neskutečný výlet do hájemství víl zapomenutého světa, které „zaříkávání, vzývání“ (Incantations) oživuje. A opět se v okouzlení vracíme do lesní spleti rychlých fléten a smyčců, gradujících až k vzpomínce na filmový motiv.  
  V druhé části se začíná opakovat sice pravidelný flétnový motiv, ale se zajímavými půvabnými rytmickými nepravidelnostmi a důrazy, což skladbě dodává přírodní přirozenost, a přes snivý můstek, vzdáleně snad upomínající na staré Yes „Na okraji útesu“, pod nímž stále decentně vře kolébka starých i nových nápěvů (včetně „Lučiny“ ), se přeneseme  do světa meditativní zahrady s „Lučinou“ á capella. Než by kolébavá nálada stačila posluchače sladce uspat, vstoupí do hry bubny, a Sally Oldfield s Maddy Prior nad nimi zazpívají slavnou Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Přesah do světa amerických Indiánů je v této sféře duchovna zcela přirozený.
     Třetí část začne sebevědomě jako od nějaké progrockové kapely (stále při tom myslím na staré Yes), úvod se rozlévá do šíře, řídne, rytmizuje se v dialogu s flétnami a naříkavou kytarou, v rozplývající se mlžné oponě se zjeví něco jako středověké názvuky, a náhle je zde hutný, až minimalisticky opakovaný hypnotický riff, dokreslovaný (mimo jiné) decentní mistrovou kytarovou vyšívkou, jako by představoval skryté mocné síly přírody, a stále se neomylně vrací, pak se připojí opět flétny a vytvoří mocnou hudební stěnu a finále třetí věty, možná v něčem příbuzné s úchvatnou jízdou DIVODAN en Holl Veur ze Stivellovy Keltské symfonie. Než náhle utichne a pustí na scénu čtvrtou větu.
      Ve čtvrté části kraluje vibrafon Pierra Moerlena (ex Gong) a snad upomene na tuto legendární kapelu v její jazzrockové fázi, zde ovšem spíše v pohádkové náladě. Připojující se Oldfieldova kytara nevydá snad jediný nadbytečný tón, proplétá se nepravidelně a něžně jako pramínek loukou, a opět ji opustí, aby ji zanechala bezbřehému snění. Po osmé minutě nastoupí opět rytmické spodní pulzování a přivolá záhy zpět magické klenby kytar a dalších nástrojů, které se připojují v podmanivé orchestrální vlně. Ta posléze uprázdní místo „africké“ rytmice a zanedlouho se vrátí andělský zpěv Sally Oldfield a Maddy Prior a loučí se v něžném ostinátu v Hymnu k bohyni Dianě.

       Tímto dvojalbem se Mike Oldfield podle mne přiřadil ke geniálním hudebníkům a kapelám, které na svém vrcholu a v jedinečné erupci inspirace museli pro svou tvorbu využít tento dvojitý formát. Namátkou uvedu deset legendárních dvojalb podle mého názoru - bez živáků a položiváků -  (Genesis - The Lamb, Yes - Tales from Topographic Oceans, Led Zeppelin - Physical Grafitti, Stivell - Symphonie Celtique. The Who - Tommy, Beatles - "Bílé album", Bee Gees - Odessa, Incredible String band - U, ELP - Works 1 a Oldfieldovo Incantantions) 
     Vše to tu už v nějaké podobě na této desce bylo, ale přesto nenudí ani na vteřinu. Jen unáší volným plynutím. Prostě - hudební klenot par excellence!