Oldfield, Mike - Incantations (1978)

      Když jsem se seznámil s legendárními alby Mika Oldfielda, s Tubular Bells a jeho následovníky, domníval jsem se, že na tomto poli už nelze jít dál, že se touto cestou došlo až na konec. Ale to jsem ještě neslyšel Incantations.
   Toto fascinující veledílo směle řadím do první desítky mého osobního žebříčku nejlepších alb, vedené už dlouho dvojalbem Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway. Je to muzika, kterou se tvůrci podaří vyčarovat jen jednou za život, asi jako elfu Feanorovi vyrobit Silmarily. Příbuznost (nikoliv ale podobnost) se Stivellovou Keltskou symfonií (také dvojalbum) se stále nabízí, třebaže ne v hudbě samé, ale v poselství a účinku na posluchače.
     První větu uvede vícehlasový nájezd a přejde plavně do proplétavé hry fléten (nebo jiných dechů?), které se zlehka čeří jako vlnky, dorážející na pláž. Náhle se několikrát odněkud nečekaně vloudí něco jako motiv jak ze starých Zemanových filmů (Na kometě) a celou skladbu nadýchne nadčasovou nádherou, která již zůstane přítomna až do konce. Nástroje nečekaně mizí a objevují se znovu k kouzelné souhře. Nástup trubky posléze dodá slavnostní nádech, a do toho se opět celý orchestr vrací s celou parádou. A náhle – z bublavého tkaniva se vynoří rytmika bubnů a vytvoří podklad pro magický zpěv, který je snad vzýváním skrytých božských sil (a může znít pro Čechy jako „Lučina“ – což nezáměrně ještě více podtrhuje pastorálnost celého kusu). Posluchač se chtě nechtě vydává na neskutečný výlet do hájemství víl zapomenutého světa, které „zaříkávání, vzývání“ (Incantations) oživuje. A opět se v okouzlení vracíme do lesní spleti rychlých fléten a smyčců, gradujících až k vzpomínce na filmový motiv.  
  V druhé části se začíná opakovat sice pravidelný flétnový motiv, ale se zajímavými půvabnými rytmickými nepravidelnostmi a důrazy, což skladbě dodává přírodní přirozenost, a přes snivý můstek, vzdáleně snad upomínající na staré Yes „Na okraji útesu“, pod nímž stále decentně vře kolébka starých i nových nápěvů (včetně „Lučiny“ ), se přeneseme  do světa meditativní zahrady s „Lučinou“ á capella. Než by kolébavá nálada stačila posluchače sladce uspat, vstoupí do hry bubny, a Sally Oldfield s Maddy Prior nad nimi zazpívají slavnou Longfellowovu Píseň o Hiawathovi. Přesah do světa amerických Indiánů je v této sféře duchovna zcela přirozený.
     Třetí část začne sebevědomě jako od nějaké progrockové kapely (stále při tom myslím na staré Yes), úvod se rozlévá do šíře, řídne, rytmizuje se v dialogu s flétnami a naříkavou kytarou, v rozplývající se mlžné oponě se zjeví něco jako středověké názvuky, a náhle je zde hutný, až minimalisticky opakovaný hypnotický riff, dokreslovaný (mimo jiné) decentní mistrovou kytarovou vyšívkou, jako by představoval skryté mocné síly přírody, a stále se neomylně vrací, pak se připojí opět flétny a vytvoří mocnou hudební stěnu a finále třetí věty, možná v něčem příbuzné s úchvatnou jízdou DIVODAN en Holl Veur ze Stivellovy Keltské symfonie. Než náhle utichne a pustí na scénu čtvrtou větu.
      Ve čtvrté části kraluje vibrafon Pierra Moerlena (ex Gong) a snad upomene na tuto legendární kapelu v její jazzrockové fázi, zde ovšem spíše v pohádkové náladě. Připojující se Oldfieldova kytara nevydá snad jediný nadbytečný tón, proplétá se nepravidelně a něžně jako pramínek loukou, a opět ji opustí, aby ji zanechala bezbřehému snění. Po osmé minutě nastoupí opět rytmické spodní pulzování a přivolá záhy zpět magické klenby kytar a dalších nástrojů, které se připojují v podmanivé orchestrální vlně. Ta posléze uprázdní místo „africké“ rytmice a zanedlouho se vrátí andělský zpěv Sally Oldfield a Maddy Prior a loučí se v něžném ostinátu v Hymnu k bohyni Dianě.

       Tímto dvojalbem se Mike Oldfield podle mne přiřadil ke geniálním hudebníkům a kapelám, které na svém vrcholu a v jedinečné erupci inspirace museli pro svou tvorbu využít tento dvojitý formát. Namátkou uvedu deset legendárních dvojalb podle mého názoru - bez živáků a položiváků -  (Genesis - The Lamb, Yes - Tales from Topographic Oceans, Led Zeppelin - Physical Grafitti, Stivell - Symphonie Celtique. The Who - Tommy, Beatles - "Bílé album", Bee Gees - Odessa, Incredible String band - U, ELP - Works 1 a Oldfieldovo Incantantions) 
     Vše to tu už v nějaké podobě na této desce bylo, ale přesto nenudí ani na vteřinu. Jen unáší volným plynutím. Prostě - hudební klenot par excellence!
 
reagovat

stargazer @ 05.06.2026 18:09:28 | #
Mike O. znám velmi okrajově a tohle album jsem nikdy neslyšel, ale stačil mi pouze jeden poslech, který mě nadchnul. Jestli jsem si myslel, že Lizard od King Crimson zní pohádkově, tak Oldfieldovo Incentations je ještě pohádkovější. To není hudba - to je tríp - výlet do říše fantazie. Absolutní nirvána mě potkala na konci závěrečné, čtvrté věty. Tohle musím hodnotit, i když je to pro mě poslechová premiera. 

Yes mají svůj progresivní Topografic Oceans a Oldfield má prog-new age Incantations. Rozdíl je jen v aranžích, ale nikoliv v poselství.

jiří schwarz @ 09.06.2026 23:58:27 | #
Ahoj, tvá recenze mě docela překvapuje. Za sebe: miluji Tubular Bells, ale myslel jsem, že tím svůj inovativní potenciál Oldfield dost vyčerpal. Pošlu v blízké době do uší. 

Judith @ 10.06.2026 14:29:14 | #
Mě album nechytlo, ale vídám vysoké hodnocení i jinde a níže v komentářích se čte i vyznání, kdy dojem z hudby převyšuje pisatelskou sebedůvěru, takže pětihvězdičková recenze tehdy nakonec nevznikla. Až teď od tebe :-) Osobně mám ze čtení těchto řádků větší požitek než z Oldfielda a děkuji za ně.

Gattolino @ 10.06.2026 14:31:50 | #
Jiří Schwarz - tak jsem zvědav na Tvůj komentář, zda Tě ta také tak silně osloví. Mimochodem, existuje na Youtube živý videozáznam z živáku Exposed, kde celé Incantation hrají, a to mne také hodně nadchlo. 
Judith - rádo se stalo! :-)

Antony @ 12.06.2026 13:06:09 | #
Album Incantations (a ne jak je chybně uvedeno bez toho "s" na konci, požádám o úpravu) je jednoznačně výjimečný počin z dílny páně Oldfieldova. Obzvláště na dvojitém LP vynikne jeho obsáhlost, když člověk chodí otáčet desky. Dílo vyjadřuje sosutředění a posluchačskou disciplínu, v tomhle je náročné. Připomene koncepcí Tales From Topographic Oceans, vy víte od koho.
Musím co nejdříve poslechnout a připomenout si krásu této hudby.

Nejdelší album Mika Oldfielda- čarokrásné 4 party- ovšem místy trochu minimalistická nuda, opakující se motivy, courající se rozvleklá hudba- jako únorový den- někdy prázná, nikam nesměřující, blátivá, ale čímsi nadějná. Člověk čeká co příjde. A nepřichází nic- tak to vidím na několik pár poslechů. Ale ponoří-li se člověk do hudby více odmění se mu ohromnou dávkou klidu, pohody, vyrovnanosti. Nepůsobí rušivě- je to skutečně takový snový unik z reality.První tři party jsou si nečím podobné- když člověk přeskakuje ve skladbě třeba po minutách dopředu vždycky jako by se stejně dokonale napojil. Ve čtvrté části je to už jinak- v úvodu sice hraje zvonkohra stále stejný motiv dokola ale člověk cítí že se něco děje- že skladba někam směřuje. Sem tam brečící kytara. Všechno nabírá na síle a hutnosti, sílí a graduje. Najednou pocit že je konec ale to přicházejí závěrečné 4 minuty- postavené jakoby mimo celé album...
Je to zvláštní album.
reagovat

PaloM @ 05.08.2008 17:48:43 | #
Áno, zvláštne album. A ešte zvláštnejšie je 2DVD Exposed (2x dvojvrstvové!), ktoré obsahuje komplet Incantations: Koncert s prepínaním kamery z 3 rôznych uhlov a štvrtá verzia je zostrihaný mix pohľadov - tak, ako sa to bežne robí. V čase nahrávania nemali ani potuchy o "angle" na DVD prehrávači!
Je to technická zvláštnosť (ktorá skôr zavadzia pri vytváraní záložnej kópie disku...), nepodstatné.
Dôležitejšia je atmosféra koncertu a tá ma prekvapila. Oproti vážnosti štúdiových Incantations, Exposed je uvoľnená, odľahčená. Záverečné hádzanie papierových lastovičiek medzi kapelou a publikom je milá zábava.

aselzesarp @ 01.10.2013 21:10:01 | #
Já jdu za chvilku spát, před usnutím si pustím do uší Incantations a zítra nebo ve čtvrtek napíšu recenzi. Už jsem to slyšel hodněkrát, ale potřebuju opravdu soustředěný poslech, kdy mě nic nebude rušit.
Jisté ale je, že pod pět hvězdiček nepůjdu :-)

aselzesarp @ 03.10.2013 20:17:57 | #
Teď nějak nestíhám, takže kdyby si to někdo četl, tak recenzi bohužel napíšu nejdřív o víkendu.
Ale stejně to asi nikdo nepostřehl, to já jenom tak pro jistotu :-)

aselzesarp @ 06.10.2013 10:49:17 | #
Tak jsem nakonec zjistil, že recenzi na Incantations, která by mi nepřipadala hloupá, prostě nedokážu napsat :-(

Mohyla @ 06.10.2013 11:04:01 | #
aselzesarp, to nevadí, nič si z toho nerob! Získaný poznatok skús využiť aj v reakciách a bude fajn! :-)

aselzesarp @ 06.10.2013 11:42:11 | #
Tak k tomu, abych byl nějak pokornější, to podle mě nepovede, protože podle mě by dobrou recenzi na tohle dílo dokázal napsat málokdo z lidí, co sem chodí.