Reakce na recenzi:

Voytus - @ 11.12.2007

Hned v úvodu musím napsat, že Ball je má nejoblíbenější deska. Dlouhou dobu jsem měl jen In-a-gadda-da-vida s tím, že je nejlepší, ale pak mi kamarád půjčil tohle. Že jestli se mi líbila 'gadda', tak z tohohle se zblázním. To sice trochu přeháněl, ale desku jsem si oblíbil po prvním poslechu.
Hudba z béčkového hororu, řekl jsem si. Začátek In the time of our lives nás nevítá moc přívětivě, kapela trochu připomíná Doors, ale vždy jsem měl pocit, že jejich hodba je daleko temnější a hrozivější. Lahůdkou je pro mě basa Lee Dormana (díky Iron Butterfly jsem se také dostal ke Captain Beyond, další zapomenuté partě 70. let).
Soul experience si posluchače ani moc nevšímá, jakoby si hrála sama pro sebe. Místy psychedelie, místy garážovka.
Sladkobolná balada Lonely boy se v té hororové atmosféře dost vymyká, ale je příjemným zpestřením, navíc se mi tu obzvlášť zamlouvá zahuhlaný hlas Douga Ingla, hlavního skladatele kapely, posedlého psaním o strachu - Real fright, Filled with fear. Jinak obě skvělé. První zmiňovaná je na pomezí hororu a karnevalu a ve druhé je 'zastrašující' mezihra s kytarovou melodií a ječákem. Ideální soundtrack k romantické procházce za úplňku na hřbitově.
Jako největší problém bych viděl texty, které vesměs působí jako nějaké nouzovky na poslední chvíli, snadnou zaměnitelnost některých písní a fakt, že podobným zvukem se vyznačovali Doors.
Jinak kultovní kapela 60. let a ukázkový protiklad vysmátých psychedeliků.