Iron Butterfly - Ball (1969)

Když jsem si poprvé poslechl album Ball, úplně mě dostalo. Jednoznačně druhé nejlepší album skupiny Iron Buttefly, to první je samozřejmě In-A-Gadda-Da-Vida. I když musím říct, že mu Ball šlape slušně na paty. Ze všech desek Ironů má nejhmatatelnější a nejděsivější atmosféru.

Po prvním impozantním duchařském příspěvku In The Times Of Our Lives se objevuje experimentální skvost v podobě Soul Experience, ale opravdu skvělý kousek je skladba Lonely Boy. Elvisovsky soulová záležitost proložená temperamentně procítěnými vokály. Aby člověk pochopil, musí tu nádheru slyšet celou. Poté následuje trojice trochu vlažnějších kusů k oddechu, aby nás kapela znovu vyděsila skvělou Her Favorite Style, ještě ponuřejší Filled With Fears se strašidelným houkáním uvnitř a nakonec přijde usmíření prostřednictvím Belda-Beast.

Poslechově dotažené album nenabízí nic jiného, než silný pětihvězdičkový zážitek. Ball je nahrávka, která zdatně konkuruje těm nejlepším opusům daleko slavnějších Doors.

Momentální TOP skladba: In The Times Of Our Lives
reagovat

oř @ 07.05.2019 06:03:24
První tři desky jsou jasně nejlepší. Na metamorfózách se jejich zářivě hutný sound rozpliznul kamsi do neurčita. Pak už kapela jen stagnovala.

pinkman @ 07.05.2019 06:45:22
Příliš subjektivní tvrzení. IB disponují vcelku vyrovnanou diskografií. Ale jako většina jejich souputníků ze sebe vyplodili to nejlepší hned na startu.

Jarda P @ 07.05.2019 10:46:51
Já mám nejradši Metamorphosis.

Třetí řadové album amerických Iron Butterfly jsem získal výměnou za album Piledriver od Status Quo, které se mi nelíbilo od prvního poslechu. Původnímu majiteli alba Ball se zase nelíbili Iron Butterfly a tak jsme se vzájemně obohatili tím, po čem ten druhý toužil. A nelitoval jsem. Byl jsem zvědav, kam vykročí Iron Butterfly po jejich slavném druhém opusu a jestli se jim podaří zachovat úroveň. Zklamán jsem nebyl. Album bylo výtečné…

IN THE TIME OF OUR LIVES – už samotný úvod byl zněl tajemně a produkoval až horrorovou atmosféru strachu. Psychedelické vibrace a dynamické odstíny skladby v sobě měly velký energetický potenciál…. Varhaník Doug Ingle nejen za klaviaturou, ale i za mikrofonem přináší sametový a tajemný hlas, kterému sekundují z pozadí ponuré vokály. Eric Keith Brann hraje sice úsporně, ale jeho kytarové tóny vnímám jako důležitý doplňující atribut skladby, které vévodí varhany Farfisa. Basové tóny Lee Dormana mají barvu a bubenické přechody Rona Bushyho mají šamanský nápřah.

SOUL EXPERIENCE – ano, tohle je správná americké psychedelie se vším všudy. Přeznívání tónů varhan, strojově znějící bicí nástroje a zvukové efekty, které se jako bubliny rozplývají v nekonečnu nad zamlženou krajinou. Výtečné! Experimentovaná se zvuky zde má svoje neoddiskutovatelné místo a slouží skladbě. Není samoúčelné a velmi uměřeně na krátké ploše dokáže vyjádřit veškeré napětí rocku, vzepětí ducha a mysli a ještě k tomu přimíchat tajemné šamanské postupy, při kterých bude nepřipravenému posluchači trochu lézt mráz po zádech….

LONELY BOY – velmi procítěná skladba. Mollová tónina se krásně prolíná s vroucným vokálním projevem a sborovým zpěvem v pozadí. Tremolo farfis z pozadí dodává harmonickou pevnost, zatímco baskytara a bicí nástroje se drží lehce při zemi. Ingle je ovšem vynikající zpěvák. Ani ne tak rozsahem, ale frázováním a především výrazem v podání… Osamělost je zde vyjádřena velmi niterným způsobem. Setkal jsem se ovšem i s diametrálně odlišným vnímáním, kdy byla skladba posuzována jako „utahaný cajdák do tanečních“ – raději to nebudu komentovat, protože já při téhle skladbě vibrace mám a „osamělost“ jsem si prožil až do hlubokého detailu. Brannovo kytarové sólo uvnitř skladby má „rozervaný sound“, který velmi dobře do písně zapadá

REAL FRIGHT – rytmicky živější skladby. Bicí nástroje zde pracují ve skvělém propojení s baskytarovými party a elektrická kytara s baskytarovou opisuje dané schéma, kterému sekundují z pozadí farfisy. Baskytara má výtečnou šlapavou linku a tvoří páteř celé skladby. Ze skladby čiší napětí, které má svou gradaci a žene skladbu vpřed s řadou bubenických breaků. Přímočaré, muzikantsky přehledné a dravé….

IN THE CROWDS – větší procítěnost přichází s další skladbou. Kytarové přiznávky mají skoro jazzový timbr a rovněž i bicí baterie a baskytara swingují a kouzlení farfis z pozadí má jenom ornamentální polohu. Také vokální linka je velmi uvolněná a navíc akcentovaná rytmickými proměnami. Zajímavé náladotvorné proměny….

IT MUST BE LOVE – bubenický úvod a ve středním tempu plyne další rockově výrazná skladba, výtečně interpretovaná Inglem. Podmanivé jsou Brannovy kytarové vyhrávky, které plují prostorem stejně jako vokální linka. Je zde ovšem rockový riff, ze kterého se odvíjí celé téma a ten se připomíná v základní melodické variaci. Brann do skladby vloží kytarové sólo. Není rychlé, ale má jasnou architekturu a správný drásavý tón s mírným hendrixovským odérem a ten vkládá do skladby syrovost a ostří pojetí. Psychedelické nálady vnímáme v proměnách aranžmá s rockovou přímočarostí. Výtečný příspěvek na album!

HER FAVORITE STYLE – kytarový úvod mi připomene zcela nečekaně řecký tanec sirtaki. Ta melodika je velmi čitelná…. Potom ovšem farfisy nastolí varhanní téma a baskytara, bicí a elektrická kytara v unisonu sekají jednotlivé vstupy. Melodické i rytmické proměny přinášejí napětí a vzruch do skladby, která by jinak byla spíše uvolněným písňovým songem. „Sirtaki“ z úvodu se vrací do závěrečné části skladby, která je zakončena dlouhým varhanním tónem za asistence bicích nástrojů…..

FILLED WITH FEAR – undergroundový sound od prvopočátku. Je zde ponurá atmosféra a neklidné rytmické a tónové proměny, které vnášejí do skladby jakýsi pocit úzkosti. I zde je samozřejmě výrazný rockový riff a Brann nastupuje s táhlým kvílivým kytarovým sólem. Má melodickou linku a podmanivě se spojuje s vokální linkou. Tohle spojení za asistence varhan má jedinečnou atmosféru, podle níž se dají Iron Butterfly rozeznat mezi řadou jiných skupin. Vynikající skladba. Její nevýhodou je poměrně krátká stopáž – a speciálně zde by se dalo téma úspěšně rozvíjet do širšího formátu. Kapela není žádnou studiovou konzervou ale společenstvím, kde se experimentuje a s daným soundem se dále pracuje, co víc si lze v daném okamžiku více přát?

BELDA-BEAST – poslední skladbu napsal Eric Brann, jeho rukopis je jiný než Douga Ingla, ale přesto do koncepce výtečně zapadá. Kytarový podíl jeho tónových proměn a zvláštních akordických rozkladů je sugestivní a jímavé. Také si skladbu i sám zazpíval za doprovodu kapely. Kostra skladba má rockový základ, ale proměny melodické linky jsou časté a čitelnost skladby díky aranžmá není tak úplně přehledná. Ale nevadí to. Pracuje se zde hlavně s náladami a ty přinášejí tu hlavní devízu na album Ball. Místy vnímáte její uhlazenost, ale i rockovou přiostřenost a proměnlivost. Kytarové sólo je následně nahrazeno hrou na varhany přes Leslie box, což přináší novou proměnu do pojetí. Tónové proměny končí v psychedelickém přeznívání…..

Iron Butterfly patří do druhé poloviny šedesátých let jako jedna z nejvýznamnějších kapel dané doby a její sound výrazně ovlivňoval řadu dalších skupin, který podobný hudební koncept rozvíjely dál. Jestliže východní část USA prezentovali Vanilla Fudge, západní pobřeží v dané době kralovali Iron Butterfly a jsem o tom přesvědčen dodnes.
Originální sound, atmosféra a celkové pojetí, včetně interpretačního a instrumentálního podání mi říkají plný počet hvězdiček!



reagovat

Voytus @ 23.08.2011 15:19:00
Další fanda Iron Butterfly, to rád vidím. V mém okolí je zná málokdo, ale vždy jsem s nimi měl úspěch. S Flower Cover, revivalové skupině, ve které působím, >> odkaz chystáme do repertoáru zařadit i In-a-gadda-da-vida, protože je to jedna z nejoblíbenějších skupin našeho zpěváka. Jen ji asi budeme hrát po svém, protože v tomto případě nemá smysl se učit rozsáhlá sóla protagonistů do detailu.

hejkal @ 23.08.2011 15:20:54
Voytus - a bude mať In-a-gadda-da-vida aspoň pätnásť minút? :) Niekedy musíte vyraziť za hranice na ďaleké Slovensko, rád by som vás videl naživo.

Voytus @ 23.08.2011 15:33:53
Hejkal: Poslední dobou moc nehrajem ani nezkoušíme, což je škoda, vzhledem k tomu, že máme repertoár na dobré dvě hodiny. Co se stopáže Gaddy týče, myslím, že bude dlouhá, bratr si rád dá sólo na bicí a já budu moct potrápit krabičky v pedalboardu - dal jsem se na Electro-Harmonix a jsem v sedmém nebi. Zatím má sbírka čítá chorus, phaser, flanger, delay a tremolo a to máš slyšet, co z toho leze za pazvuky. Občas to pustím naráz, odložím kytaru, nechám ji vazbit a jen kroutím korekcemi. Zavání to DJ-ingem. Možná uspěji i na moderní elektronické scéně :-).

hejkal @ 23.08.2011 16:07:37
Bubenícke sólo? O dôvod viac si vás pozrieť. :) Čo je krajšie, než osoba a nástroj v dokonalom spojení, len emócie a hra... A pre bubenícke sóla mám slabosť.

Voytus @ 23.08.2011 16:11:28
Brácha je dost na funk, což jak vím, není zrovna Tvůj oblíbený styl, ale dost díky tomu zpřesnil hru. Jinak se jako samouk učí odevšad, tuším, že jeho favoritem je Steve Gadd, jinak ho baví Ginger Baker, Steve Smith, Chad Smith, Mike Portnoy, Nicko McBrain a jazzoví hráči. Máme to podobné, já se také učil odevšad.

hejkal @ 23.08.2011 16:22:04
Funky vyžaduje cítenie a ak má byť presvedčivé, tak aj brilantnú techniku. V sóle menované veci nie sú na škodu. :) Keď nie je cit, je to utrpenie, napríklad, keby som mal ja zahrať ľubovoľnú funky skladbu, to by dopadlo... (a teraz neskromne nehovorím o technike). Asi ako keď sa Bonzo snažil hrať The crunge.

Hned v úvodu musím napsat, že Ball je má nejoblíbenější deska. Dlouhou dobu jsem měl jen In-a-gadda-da-vida s tím, že je nejlepší, ale pak mi kamarád půjčil tohle. Že jestli se mi líbila 'gadda', tak z tohohle se zblázním. To sice trochu přeháněl, ale desku jsem si oblíbil po prvním poslechu.
Hudba z béčkového hororu, řekl jsem si. Začátek In the time of our lives nás nevítá moc přívětivě, kapela trochu připomíná Doors, ale vždy jsem měl pocit, že jejich hodba je daleko temnější a hrozivější. Lahůdkou je pro mě basa Lee Dormana (díky Iron Butterfly jsem se také dostal ke Captain Beyond, další zapomenuté partě 70. let).
Soul experience si posluchače ani moc nevšímá, jakoby si hrála sama pro sebe. Místy psychedelie, místy garážovka.
Sladkobolná balada Lonely boy se v té hororové atmosféře dost vymyká, ale je příjemným zpestřením, navíc se mi tu obzvlášť zamlouvá zahuhlaný hlas Douga Ingla, hlavního skladatele kapely, posedlého psaním o strachu - Real fright, Filled with fear. Jinak obě skvělé. První zmiňovaná je na pomezí hororu a karnevalu a ve druhé je 'zastrašující' mezihra s kytarovou melodií a ječákem. Ideální soundtrack k romantické procházce za úplňku na hřbitově.
Jako největší problém bych viděl texty, které vesměs působí jako nějaké nouzovky na poslední chvíli, snadnou zaměnitelnost některých písní a fakt, že podobným zvukem se vyznačovali Doors.
Jinak kultovní kapela 60. let a ukázkový protiklad vysmátých psychedeliků.
reagovat

Petr @ 11.12.2007 11:29:00
Jo, in-a-gadda-da-vida to je slušná schíza; ale když jsi vzpomněl Captain Beyond, to je paráda. Kdysi jsem to měl na MC, tuším, že pěvec byl bývalý člen DeepPurple Rod Evans.

Voytus @ 13.12.2007 14:20:35
Jednak Evans s Dormanem, ale také Bobby Caldwell od Johnyho Wintera na bicí a Larry Reinhart, který také působil u Iron Butterfly na kytaru. Mám jen první desku, ty další dvě údajně za moc nestojí.