Reakce na recenzi:

Snake - @ 24.12.2012

Po vynikajícím debutu a ještě v tom samém roce vydaném albu Darwin! přišli Banco o rok později s titulem Io Sono Nato Libero (Narodil jsem se volný). Italsky sice nerozumím ani zbla, ale texty jsou prý velmi politické a sociálně kritické a tíživá, složitá a ne tak snadno přístupná hudba tomu nasvědčuje. Ne každého fanouška chytne tahle deska za srdce hned na první poslech, vyžaduje trochu trpělivosti, pozornosti a otevřenou mysl, ale zas taková hrůza to není a po několikanásobné ochutnávce vyplave její skrytý půvab.

Úvodní Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico trvá bezmála 16 minut a je to řádně rozvětvená art rocková kompozice. Témata střídají se jak apoštolové na orloji, od naléhavých částí s lamentujícím Di Giacomem po instrumentální, téměř jazzrockové masáže. Jisté zklidnění přinese tichá část zhruba ve druhé třetině skladby, s akustickými kytarami a vířením na bonga. U vokálu je cítit větší důraz na text, což je trochu na úkor melodické linky, ale zpěvu si stejně užijeme jen v prvních sedmi minutách. Dál už je to jízda čistě instrumentální.

Non Mi Rompete (Nechci se nechat zlomit) je jistě nejpřístupnějším kouskem na desce. Jde o pěknou, melodickou písničku s kouzelným refrénem. Banco si vystačí s Di Giacomovým hlasem, akustickými kytarami, trochou perkusí a špetkou syntetizátorového hvízdání. Jak nemám moog v oblibě, tady je použit vkusně a neruší.

Třetí v pořadí, La Città Sottile, je skladbou s velmi tíživou atmosférou a těžkou na poslech. Vyznačuje se urputně klopotným a těžkopádným monotóním rytmem a z části teatrálně deklamovaným textem. Dle mého názoru nejslabší kus celé pětiskladbové kolekce.

To Dopo... Niente È Più Lo Stesso už je zas pěkně košatá a barevná. Dominují klávesy bratří Nocenziových, naléhavý bravurní zpěv a pěknou práci odvedou i bicí. Kompozice by se dala velmi zhruba rozdělit na dvě části a zvlášť ta druhá - uvedená pěknou fanfárkou - je velice poutavá a instrumentálně bohatá. V samotném závěru pak přijde zahuštěná pasáž připomínající ELP, ovšem to už jsme u posledního kamínku do mozaiky, skladbičky Traccia II. Piano rozehraje jásavou melodii, přidají se syntetizátory, bicí, je to chytlavé a pompézní. Parádní věc, najednou velmi odlehčená, vhodnější kousek k uzavření celé kolekce si lze jen těžko představit.

Musím zdůraznit, že na rok 1973 má deska neuvěřitelný zvuk, posluchač si v hudbě může vychutnat i ty nejjemnější nuance a milovníci kvalitního přednesu si přijdou na své. V rámci tvorby Banco Del Mutuo Soccorso staví její fanoušci tuto placku na nejvyšší stupeń, já si např. debutu cením trochu víc. I tak jsou čtyři hvězdičky zcela zasloužené a legitimní.