Reakce na recenzi:

horyna - @ 24.04.2018

Jak tady kdosi nedávno bodře poznamenal, nevýhoda většiny italských kapel spočívá v jejich krátkodobém účinkování a znatelně klesající kvalitě s přibývajícími nahrávkami. V krajině italské se v průběhu sedmdesátých let vyskytlo nepřeberné množství hudebních pokladů. Často to byly jedno- či dvojalbové projekty, které vyhasly chvíli po svém zážehu. Kapel účinkujících napříč desetiletími se najde určitě také spousta, ale aby si některá z nich udržela alespoň ucházející kvalitu také v druhé půli onoho desetiletí nebo dokonce v období nadcházejícím - takových je minimum. Podobný problém často dostihl i jejich velké bratry na severu, ale tam alespoň takoví Yes, Pink Floyd, King Crimson, Camel a třeba vzdálenější Rush bojovali se ctí. V Itálii podobně zaměřené spolky končily nebo krachovaly s pátou, šestou či sedmou deskou a jejich úpadek zastavila až vlastní zkáza.

I soubor s názvem volně přeloženým jako "banka vzájemné pomoci" si svou dobu kreativity vybral hned na svém začátku. Trojice prvních desek je brána za svatou a jestliže jsem tu nedávno přiřkl dílu Darwin! obrovskou osobitost, podobný přívlastek si zasluhuje také deska třetí. Ta je konstrukčně navržena na výbornou. Pevná pozice každé individuální písně, jasná struktura, typicky italská hravost, umění zdolat náročný prog terén, vroucná zpěvnost a hlavně další porce nepřeberného instrumentálního bohatství, přesně o tom je Io sono nato libero.

Člověk nemusí být milovník RPI, aby dokázal ocenit patnáctiminutový gigantický hudební model Canto Nomade Per Un Prigioniero Politico. Naplněný stovkou hudebních proměn, že by mu jeho kadenci nápadů mohli závidět i samotní Yes. Člověk nemusí být romantik, aby rozpoznal vroucnost ukrytou v druhé Non Mi Rompete. A už vůbec nemusí mít prostudované King Crimson a ELP dopředu i nazpět, aby dokázal přiznat, že v Itálii se hrálo se stejně vyspělou erudicí. Dvojice La Città Sottile a Dopo... Niente È Più Lo Stesso je toho důkazem. Klukům padá ta nápaditost z nebe přímo do klína. A operně provokativní patos v hrdle Francesco Di Giacomo to všechno smyslně koordinuje.

Pro mne jedno z TĚCH alb, které skutečně stojí za poslech.