Reakce na recenzi:

Mirek Kostlivý - @ 23.02.2008

Třetí desku se kapela rozhodla vydat rovnou jako dvojalbum, a je otázkou, zda to bylo (pro méně náročné posluchače) dobře. Abych zachoval objektivitu hodnocení, rozdělím kritiku na dvě části, a to na :
LP č. 1.
Výborná je hned úvodní skladba "Paperhouse", s klidným výrazem hlasu zpěváka Dama Suzukiho doprovázeného úspornou, nádherně kvílivou kytarou Michaela Karoliho. Suzukův zpěv ve skladbě "Mushroom" naopak úpí, sténá tak, jako když je to jeho poslední hodinka. Za vrchol desky (a možná i celé tvorby Can) pokládám fantastickou skladbu "Oh Yeah". Po úvodním výbuchu nastupuje se šumícími bicí a jednoduchými klávesami Irmina Schmidta zajímavě vemlouvavý Damův zpěv, který ve střední části přechází z anglické recitace do jeho rodné japonštiny! To celé opět podbarvuje skvělá kytara. Druhá strana první desky patří výborné skladbě "Halleluhwah", v které vedle jednoduchých bicích a úsporné kytary opět vévodí skvělý zpěv Dama. To vybrnkávané kytarové sólo je opravdu zajímavé, ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása! V závěru skladby čarují i klávesy, monotonní bicí stále dokazují, že nepotřebují žádného automatického bubeníka, který kazil (napadá mě jeden výstižný vulgarismus) celá 80. léta. Fantastická skladba!
LP č. 2.
Druhá deska je experimentální, a tam je hodnocení těžké, neboť jde vždy o momentální rozpoložení posluchače. Určitě by to byla výborná doprovodná hudba k nějakému hororovému filmu, zvláště když člověk slyší ty kvílivé housle, v pozadí umrlčí brukot přecházející v záhrobní zpěv. To už i ty zombie z hrobu vstávající si člověk okamžitě vybaví.
Jenom se divím, že po tom nikdo z filmové branže nesáhl. Vynikající soundtrack! Lepší snad nevytvořili ani moji oblíbenci Art Zoyd nebo DG 307, když hráli na koncertech doprovod k filmové klasice Nosferatu (1922) od F.W.Murnaua.
Hodnocení: 1. deska za pět, druhá pro náročnost za čtyři hvězdy. Celkové hodnocení ale nemůže být jiné (hejkal promine) než za pět!