Can - Tago Mago (1971)

27.09.2018 northman | #

Na konci šedesátých let vznikala spousta vynikajících hudebních skupin, stejně tomu bylo i v Německu. Dají se jmenovat skupiny Faust, Guru Guru, Amon Duul II a další, ukázky jejich tvorby vyšly na celkem třiceti CD pod názvem Krautrock Music For Your Brain Volume 1 až 5. Jedna z nejzajímavějších skupin vznikla v Kolíně nad Rýnem pod názvem Can. Baskytarista Holger Czukay a klávesák Irmin Schmidt byli žáky skladatele moderní vážné hudby Karlheinze Stockhausena, na první desce zpíval Američan Malcolm Mooney, na druhém albu jej v některých písních vystřídal japonský mladík Damo Suzuki a třetí desku nazpíval celou Suzuki.

Že se nejedná o standartní desku naznačuje už název Tago Mago, ten název vzbuzuje v posluchači touhu poznat to Mago, čili něco kouzelného. Úvodní krátká píseň s názvem Paperhouse je velice pěkná a melodická, hudebníci se nepředvádějí hrají účelně, takže tu nejsou kytarové onanie a podobné zhovadilosti. První strana 2LP obsahuje ještě dvě kratší písně s názvy Mushroom a OhYeah, jedná se opět o poslouchatelné melodické věci, změna přichází stranou B desky, píseň Halleluhwah je z mého pohledu úžasná, monotónní rytmus, do toho pilovité zvuky syntezátorů, kvílivá kytara a vypravěčský vokál Dama Suzukiho.

Ještě větší šok si pro posluchače připravila skupina Can na druhou desku, zde se nacházejí tři delší písně, přičemž hned Aumgn nemá ani ten základní rytmus, jedná se prolínání syntezátorových zvuků s kytarou. Tahle píseň se hodí jako hudba k filmu, oni vlastně i předchozí desky byly koncipovány jako hudba k filmu.

Can jsou jednou z prvních skupin, jejichž tvorbě se začalo říkat posměšně krautrock, myslím si, že byli velkou inspirací třeba pro takové Faust. Co se týká hodnocení tak pět hvězd.
reagovat

yngwie3 @ 27.09.2018 09:38:56
Plne súhlasím s Hejkalovou recenziou a reakciou josefa k, zo 16.01.2008, resp. 17.01.2008 ...

PaloM @ 27.09.2018 09:57:45
Kto má odvahu skúšať, resp. spoznať, kto boli Can, odporúčam výberovku The Lost Tapes >> odkaz
Can som prvý raz počul zo zašumenej a rušenej rumunskej verzie Slobodná Európa na krátkych vlnách, keď som to počúval na ruskom tranzistorovom rádiu. Takže všetky tie technické nedokonalosti, čo rušili posluch, som tu ani nejako zle nevnímal. Zapadli do žánru skladieb a vtedy ma aj prvý raz zaujali :-))
Ale vážne, ja som si ich postupne obľúbil ako hľadačov zvukov na prelome slávnej dekády a spomenutú výberovku som si kúpil, aby som mal v zbierke aspoň niečo od nich. Lebo ani jeden celý album ma tak nezaujal, aby som ho chcel mať doma.
Ich tvorba nie je celá nepočúvatelná, proste boli to hľadači a istý zmysel to malo. Keby s takým repertoárom prišli dnes ako nová skupina, ťažko by ma zaujali.
No, proste patria do tej doby a ich skladby sa ujali ako filmová hudba.

Egon Dust @ 27.09.2018 10:34:49
Nech, už to je ´´Hudba´´ alebo sú to len zvukové kompozície, istým spôsobom bola dôležitá a v tom obdivujem , že nemci si išli svojou cestou. Viem, ako bol elektromág Eno fascinovaný, ako ďaleko sú jeho nemeckí kolegovia. Jasné, že toto nie hudba na letné, jesenné, ani jarné nedeľné popoludnie. Moji srdcoví favoriti ako Gabriel, Bowie, možno aj Ferry boli silne nakopnutí práve nemeckou avantgardou, kabaretom a o elektro rocku - krautrocku ani nevravím. Ani penicilín nevznikol bez náhodného pokusu. Tento album je plný pokusov. Pokus , ktoré umožnili aj komerčné využiť nových zvukov. Vezmime si Bowieho ´´ Heroes´´, alebo Talking Heads. Recenzia od Northmana je dobrá.

northman @ 28.09.2018 04:48:10
Egon Dust: zdravím a děkuji za reakci, pochvala potěší. :-)

Mirek Kostlivý @ 02.10.2018 16:45:33
Pěkné zhodnocení tohoto alba! Já jsem si aspoň po deseti letech přečetl Hejkalův názor na toto skvostné album, které tenkrát ohodnotil nula hvězdičkami.
Pěkný článek o Can napsal v Respektu č. 37/2018 Miloš Hroch, viz >> odkaz
Bohužel je pouze pro předplatitele tohoto týdeníku, ke kterým sice patřím, tak aspoň něco z úvodu tohoto článku. Ale i tak je dobře, že si padesát let po vzniku Can na tuto originální kapelu někdo vzpomněl ...

30.03.2015 Akana | #

Cestičky rockového vývoje se s počátkem 70. let dál a dál větví, některé jsou slepé, jiné perspektivní a schopné produkovat další výhonky. Ta, pro níž se vžil pojem krautrock, patří bezpochyby do druhé kategorie. Ačkoli zlatá éra stylu zahrnuje poměrně krátký časový úsek, jeho vliv na hudbu příštích desetiletí je takřka neohraničený. Proniká do nejrůznějších postpunkových mutací, ambientu, noise i do mohutného proudu elektronické taneční hudby 80.-90. let. Skupina Can jako zástupce (západo)německé avantgardní scény, která ke zformování stylu vyřkla klíčová slova, patří k těm nejzásadnějším jménům a k jejich odkazu se dodnes hlásí stovky umělců.

Dvojalbum Tago Mago, jehož samotný název už asociuje něco hodně neobvyklého, je už třetí položkou v diskografii kapely, ale právě na něm Can dotáhli kontury svého novátorství do naprosto osobité a vzrušující podoby. Čtveřice Irmin Schmidt (klávesy), Holger Czukay (basa), Michael Karoli (kytara) a Jaki Liebezeit (bicí) se tu představuje s novým mužem u mikrofonu Damo Suzukim. K jeho projevu určitě pasuje spíš výraz vokalista než zpěvák, ale i když zní jeho hlas neškoleně a většinou není tlačený do popředí, dokáže vytřískat maximum z výrazových proměn a tvoří důležitou část tajemného fluida kapely.

Skutečné a pro budoucnost nesmírně cenné objevy ale skupina dělá se zvukovými a rytmickými texturami skladeb. Na tomto poli se běžným rockovým standardům vzpírá podstatně víc než zástupci progresivního rocku, dokonce víc než takoví King Crimson, a výrazně jinak než jazzrockové kapely nebo experimentátoři z Canterburské scény. V poměrně dlouhých kompozicích inspirovaných psychedelickým rockem i moderní vážnou hudbou jsme svědky kontinuálního hudebního toku, který má repetitivní ráz, ale zároveň se neustále jakoby samovolně proměňuje. Prochází fázemi narůstání i uvolňování intenzity, náhlými i pozvolnými přeryvy, zrychluje se, zpomaluje, a s pomocí kytar, syntezátorů, smyčcových nástrojů a studiových efektů vytváří neslýchané a podivuhodné zvukové krajiny.

Velký důraz je kladený na rytmus, který na mnoha místech působí i po víc jak čtyřech dekádách neobyčejně moderně a dokazuje jaký vliv měli Can na hudební současnost. Vrcholnému opusu Halleluhwah zabírajícímu celou druhou stranu dominuje hypnotický Liebezeitův beat, který jakoby svou umanutostí podněcoval ostatní nástroje k všelijakým experimentům a ve chvílích, kdy se přidá Suzukiho zpěv, najednou zase jako bych slyšel letargickou tanečnost Happy Mondays. Naproti tomu ve skladbě Aumgn, která rovněž vyplňuje jednu stranu dvojalba, rytmická osa téměř chybí, jen v závěru této pochmurné sonické meditace se bubny rozbuší do barbarského tranzu. Ať už se ale jedná o experimentálnější druhou desku nebo relativně stravitelnější úvodní trojici skladeb, pokaždé máme tu čest s něčím do té doby neslýchaným, odvážným, ale především životaschopným.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

Mirek Kostlivý @ 02.04.2015 17:04:59
Moc pěkná recenze! Jsem rád, že tato nadčasová německá kapela tu má dalšího nadšeného posluchače.

honanek @ 02.04.2015 17:26:54
Recenze Mirka Kostlivého i Akany jsou perfektní.
Je to fajnová nahrávka.

23.02.2008 Mirek Kostlivý | #

Třetí desku se kapela rozhodla vydat rovnou jako dvojalbum, a je otázkou, zda to bylo (pro méně náročné posluchače) dobře. Abych zachoval objektivitu hodnocení, rozdělím kritiku na dvě části, a to na :
LP č. 1.
Výborná je hned úvodní skladba "Paperhouse", s klidným výrazem hlasu zpěváka Dama Suzukiho doprovázeného úspornou, nádherně kvílivou kytarou Michaela Karoliho. Suzukův zpěv ve skladbě "Mushroom" naopak úpí, sténá tak, jako když je to jeho poslední hodinka. Za vrchol desky (a možná i celé tvorby Can) pokládám fantastickou skladbu "Oh Yeah". Po úvodním výbuchu nastupuje se šumícími bicí a jednoduchými klávesami Irmina Schmidta zajímavě vemlouvavý Damův zpěv, který ve střední části přechází z anglické recitace do jeho rodné japonštiny! To celé opět podbarvuje skvělá kytara. Druhá strana první desky patří výborné skladbě "Halleluhwah", v které vedle jednoduchých bicích a úsporné kytary opět vévodí skvělý zpěv Dama. To vybrnkávané kytarové sólo je opravdu zajímavé, ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása! V závěru skladby čarují i klávesy, monotonní bicí stále dokazují, že nepotřebují žádného automatického bubeníka, který kazil (napadá mě jeden výstižný vulgarismus) celá 80. léta. Fantastická skladba!
LP č. 2.
Druhá deska je experimentální, a tam je hodnocení těžké, neboť jde vždy o momentální rozpoložení posluchače. Určitě by to byla výborná doprovodná hudba k nějakému hororovému filmu, zvláště když člověk slyší ty kvílivé housle, v pozadí umrlčí brukot přecházející v záhrobní zpěv. To už i ty zombie z hrobu vstávající si člověk okamžitě vybaví.
Jenom se divím, že po tom nikdo z filmové branže nesáhl. Vynikající soundtrack! Lepší snad nevytvořili ani moji oblíbenci Art Zoyd nebo DG 307, když hráli na koncertech doprovod k filmové klasice Nosferatu (1922) od F.W.Murnaua.
Hodnocení: 1. deska za pět, druhá pro náročnost za čtyři hvězdy. Celkové hodnocení ale nemůže být jiné (hejkal promine) než za pět!
reagovat

hejkal @ 24.02.2008 10:44:01
:)
Hejkal nielen že prepáči, ale sa aj poteší, pretože si prečítal, čo v tom vidí niekto iný.

16.01.2008 hejkal | #

Niet čo hodnotiť, pretože sa tu nenachádza hudba, iba zvuky, hluky a snaha o hľadanie novej cesty v umení.

Beriem to posledné, ale z môjho pohľadu tento typ "umenia" nepochopím (a to som sa fakt snažil).

P.S.
Aby som bol férový, prvý útvar tohoto dvojalbumu je možné nazvať skladbou, hlavne prezentácia na Beatclube je vcelku živé dielko. Ale to je na 70+ minút dosť málo. Jeden známy mi raz na margo Tago Mago povedal, že nemá význam sa hodinu a pol trápiť, aby si vychutnal dve-tri minúty, keď sa naokolo váľa toľko dobrej hudby, ktorá ho napĺňa viac. Súhlasím.

P.P.S.
Otec je fakt fanda tohoto albumu, má to dokonca aj v SACD verzii, ktorá má zaujímavý dizajn obalu. Ale ani to hodnoteniu nepomôže.

P.P.P.S.
Toto je len môj názor, nie je to snaha o znevažovanie tých, ktorým sa to páči a rozumejú tomu. To len, aby bolo jasno.

P.P.P.P.S. Áno, toto je čistá provokácia tých, čo toto dielo chápu, aby sa vyjadrili. :)
reagovat

Dave @ 16.01.2008 20:16:53
Nula hvězdiček jo? No neberu ti to :-) Ale zrovna Tago Mago mi přijde melodické a celkem přístupné (a výborné). Oproti některým jiným deskám Can, které jsou už solidní psycho, tu hudba určitě je... ;-)

josef k @ 17.01.2008 21:31:58
Naprosto souhlasím. Jedná se o bezcenný škvár tzv.krautrocku. Nechápu lidi typu Josefa Rauvolfa,kteří si troufají toto album zařazovat mezi 10 nej alb rockové historie.Vyčpělost,nuda,nezajímavost.

Mirek Kostlivý @ 18.01.2008 12:10:25
Ano, vyčpělost a nuda zněla z našich rozhlasových přijímačů, když jsme v 1. polovině sedmdesátých let začali poslouchat německé klasiky Can, a to v době, kdy o nějakém krautrocku nepadlo ani slovo. A hudba, jakou hráli Can, nám pomáhala tu dobu přežít. A to samozřejmě nepochopí ten, kdo tu dobu nezažil, nebo v té době pokládal za klasiky rocku Olympic nebo Katapult (nic proti nim, mám je taky).
A tvrdit "nechápu někoho, jak se mu to může líbit", nebo "jak to může někdo dávat do deseti nej alb" může jenom ten, kdo nepochopil, že každý člověk je jiný, má jiný vkus, žil v jiné době, a tak nejde všem lidem naočkovat, co mají poslouchat, co se jim má líbit ap. Už jsme to tu jednou zažili .....
No, musím si to zase někdy poslechnout. Ale tak strašné to určitě není! Kam se to co do náročnosti na poslech hrabe na společnou desku Frippa s Enem!

hejkal @ 18.01.2008 12:27:47
Mirek - To je možno dôvod, prečo sa to môjmu fotrovi páči. V tej dobe som nežil, vnímam to teda logicky inak. Fripp a Eno, to je ďalšia "perla", ku ktorej nemám moc slov... :)
Ešte šťastie, že môj pohľad nemám snahu kodifikovať ako jediný správny :)
Pekny víkend.

Dave @ 18.01.2008 15:07:27
Mně je 23 a ta deska se mi líbí. Je to normální, milé Bravo?

hejkal @ 19.01.2008 14:10:16
:)

patref @ 13.10.2008 14:13:02
toto a jiná alba Can,Faust a podobných skupin jsem poprvé slyšel v 80-tých letech jako příznivce undergroundu.Nikdy!!! jsme tato alba neposlouchali střízliví a to je asi důvod proč snaha pochopit toto a jiná alba běžnými "posluchači" selhává.Ovšem čas vrátit nelze,takže nezbývá než doporučit pouštět jen 1.a 4.stranu z 2LP kompletu.Poslech CD zavrhuji u jakékoli hudby zcela..

patref @ 13.10.2008 14:13:16
toto a jiná alba Can,Faust a podobných skupin jsem poprvé slyšel v 80-tých letech jako příznivce undergroundu.Nikdy!!! jsme tato alba neposlouchali střízliví a to je asi důvod proč snaha pochopit toto a jiná alba běžnými \"posluchači\" selhává.Ovšem čas vrátit nelze,takže nezbývá než doporučit pouštět jen 1.a 4.stranu z 2LP kompletu.Poslech CD zavrhuji u jakékoli hudby zcela..

patref @ 13.10.2008 14:13:30
toto a jiná alba Can,Faust a podobných skupin jsem poprvé slyšel v 80-tých letech jako příznivce undergroundu.Nikdy!!! jsme tato alba neposlouchali střízliví a to je asi důvod proč snaha pochopit toto a jiná alba běžnými \\\"posluchači\\\" selhává.Ovšem čas vrátit nelze,takže nezbývá než doporučit pouštět jen 1.a 4.stranu z 2LP kompletu.Poslech CD zavrhuji u jakékoli hudby zcela..

Ryback @ 13.10.2008 16:40:16
Já jsem teda velký fanda undergroundu, ať už českého (Plastic People of the Universe, DG 307, Psí Vojáci…), tak i ostatního, viz. např. mnou milovaní Can a i jiné kapely reprezentující německý krautrock, atd... Je mi 32 let a většinou ho poslouchám střízlivý (a Can jsem také objevil a objevoval střízlivý) a moc se mi líbí… Chuť prolejt se půllitrem vodky mě spíš napadá, když jsem nucen zaregistrovat, neboj nedej bože vyslechnout něco z našich komerčních rádií, chlubících se comebacky a novou vlnou discopopových laciných paskvilů, kterými jsme byli krmeni v osmdesátých letech minulého století …

Já bych k tomu řekl jedno jediné - prostě každému se libí něco jiného, co zaujme jednoho, nemusí zaujmout druhého (zejména na košatém stromu progrocku je tolik druhů jablek). Ale myslet si (a zobecňovat), že undergroundovou hudbu si člověk vychutná/pochopí JEN když je zbouranej – jinak že ho těžko osloví – to je podle mě střílení trochu vedle…
Osobně doporučuju poslechnout si i 2 následná alba Can… – ale jak říkám, záleží to na osobním vkusu, pro někoho jsou vrcholem progrese a experimentu, který je ochoten tolerovat, poslední alba Beatles, pro někoho housová hudba Underworld…
Tak tohle je zase jen můj názor, respektuju i Patrefův i názory ostatních… Ale prostě osobně mám takovej pocit, že tady v Čechách panuje trochu úchylný názor, že underground dělali vychlastaní prokletí zneuznaní umělci – neříkám, že i takoví nebyli – hrající pro podobně vychlastané publikum; ale je blbost jednotlivosti zevšeobecňovat – realita je trochu dost někde jinde. Je to nefér… Nějaké příklady? Třeba zrovan Can, Frank Zappa, Legendary Pink Dots (i když na jejich koncertech zase často voní travka;-), z domácí scény třeba skupina Domáci kapela.
Hergot, nějak jsem se rozkecal ;-) Pardon… Prostě mě se ty vrátka krásy otvíraj i bez nametení (čímž netvrdím, že jsem abstinent ;-).
Je fakt, že běžnému posluchači (teď také záleží na definici) by asi Can opravdu nic neříkali a ohrnul by nad nimi nos… Ale myslíte, že by neohrnul nos třeba i nad King Crimson, Peterem Hammillem, Gentle Giant?...
A vemte si třeba takového Stockhausena… Dá se říct, že jeho hudba je taky pěkná „schíza“. Myslíte, že ti, co poslouchají, se před tím musejí namazat? ;-)

hanak @ 23.11.2008 19:43:09
Tago Mago je hudba, která vyjadřuje životní pocit, tedy něco na první pohled osobního a proto je pro mě krásná. Pokud je tady třeba vůbec něčemu rozumnět, tak asi jen tomuhle. To lepší, co v 70-tých letech v dnes používané škatulce krautrocku vznikalo, se vyznačuje snahou něco naléhavého zhudebnit. Dnes se to může zdát už nepochopitelné. Na téhle desce je Suzuki skvělý a předvedl svůj asi nejlepší výkon. Mooneyho nahradit nemohl, ale přinesl svůj nezapomenutelný vklad.