Cossack - @ 04.07.2013 | #

Když jsem se rozhodl sesmolit recenzi na album mých oblíbenců Iron Maiden, přemýšlel jsem, které vybrat. Měl jsem celkem jasno v tom, že půjde o některé ze skvělých 80. let, a určitě s Brucem za mikrofonem…
Nakonec jsem nezvolil „milník moderního heavy metalu” The Number Of The Beast či jeho výborného následovníka Piece Of Mind, ani další zásadní počin Powerslave, jímž kapela upevnila svou pozici „metalových vůdců”, nebo vynikající a tematické album Seventh Son Of A Seventh Son, ale mnohými (neprávem) kritizovanou šestou studiovou nahrávku Somewhere In Time.

Ačkoliv již na předešlém majstrštychu Powerslave byl patrný posun k propracovanějším a složitějším kompozicím, převyšujícím běžnou tří- až pětiminutovou délku (ano, skupina k nim tíhla od prvopočátku, ale zdokonalení zde bylo markantní), na Somewhere In Time byl učiněn další výrazný krok vpřed.
Přestože jsem po prvním poslechu měl pocit, že leckteré pasáže a motivy už znám z předešlých nahrávek, další poslechy odhalovaly nové věci, jaké se na žádném předchůdci nenacházely.
Po instrumentální stránce byli muzikanti zase mnohem lepší, dlouhé turné World Slavery Tour tomu jistě pomohlo; zejména Harrisova baskytara byla opět nepřeslechnutelná a dokonce dominantnější než dřív.
Nenásilné začlenění kláves do aranžmá písní bylo určitě správným krokem a obohatilo celkový zvuk alba.

Od úvodní Caught Somewhere In Time, přes hitovou Wasted Years anebo Stranger In A Strange Land, po závěrečnou „poučnou” Alexander The Great, perla za perlou…
Pokud bych byl nucen vybrat nejslabší skladbu této silné kolekce, volba by padla na čtvrtou píseň Heaven Can Wait, která by klidně snesla zkrácení o nějakou minutku či dvě (pak by ale byla stejně vynikající jako zbytek). Nutno ovšem poznamenat, že zmíněná skladba má jeden z nejlepších textů (ne-li úplně nejlepší) celé nahrávky.
Á propos, texty… Jako již tradičně, žádné stupidní bezduchosti, takže kdo jim rozumí (a pochopitelně je i vnímá), je zas o důležitý vjem obohacen.

Jeden z nejzásadnějších titulů v bohaté diskografii „Železné panny”.

Borek @ 05.07.2013 13:31:14 | #
Album ani ostatní tvorbu Iron Maiden neznám, v textu k nedávno skončené výstavě pražského PopMusea "Tvrdá hudba v těžké době aneb československý hard rock a heavy metal v časech totality" mě ale zaujala poznámka k těm múzám, potažmo hard/metalovým vztahům:
"... Označení „heavy metal“ navíc dost těžce nesli zavedení hardrockoví velikáni. Publicista Steven Rosen v knize Black Sabbath poznamenává o konkurenčních Led Zeppelin: „Média neustále definovala Page a spol. jako ´heavy metal´. Zkuste tento termín před Jimmym použít při popisu jeho hudby a budete mít štěstí, jestli vás jenom promění v žábu.“ Page přesto doporučoval médiím a rádiím třeba takové AC/DC. Zato párplovský kytarista Ritchie Blackmore AC/DC nenáviděl a prohlásil o nich, že jsou „novou spodinou rocku“. Na což se mu dostalo z jejich strany lakonické odpovědi, že „je sráč“.
„Iroňácký“ Bruce Dickinson „párply“ miloval, ovšem Steve Harris, basák Iron Maiden, o tvorbě kapel Deep Purple a Led Zeppelin tvrdil, že jejich produkce mají „hodnotu kuchyňského dřezu“. Též zpěvák Deep Purple Ian Gillan oba styly dělil a o britské vlně metalu prohlásil: „Jestliže u nás byla tvrdost prostředkem, u těchto kapel je cílem. To je základní rozdíl mezi hard rockem sedmdesátých a heavy metalem osmdesátých let“."

zdroj: >> odkaz