Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 02.06.2015

Tvorbu Iron Maiden jsem sledoval hodně intenzívně tak před 10-15 lety, kdy jsem některé z jejich alb sjížděl snad denně. I když už teď jejich alba zdaleka tolik intenzívně nesleduji, stále se k nim rád vracím. Pokud bych měl vybrat album, které je v jejich tvorbě mimořádné, bude to právě tahle ve své době pro moderní syntezátorový zvuk pranýřovaná deska...

Mohutný klávesový úvod Caught Somewhere in Time, pak už nás strhnou odpíchnuté kytarové riffy, ponořené v tom lehkém umělém oparu syntezátorů, který prostě buď sedl, anebo právě naopak. Mě to ale nijak nepřekáželo a naopak, neúnavný, smrtelně nakažlivý rytmus, nezastavující se před ničím, mě vždycky strhne hned na počátku. Harrisova basa tu vyplouvá klasickým způsobem, všechno vytváří pověstné technicky zalamované mezihry a precizně vystavěná sóla mají sólu tornáda, nemluvě o nakažlivém refrénu. Wasted Years je dodnes koncertní klasikou, dramaticky stupňovaný úvod a pak notoricky známé dostihy odsekávaných riffů a několikrát vystupňovaný refrén, kde Dickinson napíná hlas k prasknutí a pod ním dotváří rytmus basa. Střídání napjatých meziher a pak vypuštění vší energie v refrénech, sólo v závěru patří k nejlepším od IM vůbec. Sea of Madness je riffově natlakovanou skladbou, kde se na vás šestistrunné vrstvy doslova valí... ten refrén je až vražedně nakažlivý, stejně jako jeho nenucený přechod až do hardrockové melodické atmosférické pasáže... Heaven Can Wait - ačkoli jde o hit, pro mě je to paradoxně asi nejslabší skladba, ale je to asi i díky té zdrcující konkurenci. Technicky a strukturou vše v pořádku, problémem je tady refrén, který je na mě trochu úmorně opakovaný a s tím související délka skladby. Ale proboha - žádný průměr nebo dokonce průšvih, a navíc se mnou určitě mnoho lidí nebude souhlasit... Zato ale The Loneliness of the Long Distance Runner, u toho prostě vždycky jen sedím a zírám s otevřenými ústy, protože stavba a melodické linky tohoto skvostu pocházejí snad z nějaké alchymistické dílny. Nádherná úvodní melodie, postupně se zapojující kytarové vozby, pak start skutečně v duchu osamělého běžce, to je maidenovská klasika, dalo by se říci - zrychlení a intenzívní melodie Ale to, co přijde v čase 2:25, to prostě posouvá na vyšší level - bicí promění rytmus a melodii do nádherně nostalgicky znějící skladby, kterou dovádí do konce suverénní Dickinson a posléze i ostře vypálené kytarové sólo. Skvost !! Následující Stranger in a Strange Land je pro mnoho lidí (i z osobní zkušeností se známými) nejslabší skladbou na albu, no já to mám skoro opačně - spolu s předchozím klenotem je tohle úplná špička. Ta gradace a dynamika je prostě nezaměnitelná, i když riffy mají místy až hardrockovou podobu, Dickinsonův spíše deklamovaný než řvaný hlas mi tady sedl dokonale, stejně jako zjevně neagresívní, spíše atmosférické a monumentální vyznění. Jen v refrénu si Bruce popustí uzdu... Deja Vu - no, velmi příjemné deja-vu! Spěšný maidenovský melodický motiv je krásně vystavěn a důkladně propojen se zpěvem, kapela jen tak sype jednu skvělou melodii za druhou a celá věc má parádní napětí a dravý spád, nezastavuje se pádí až k závěru... Má-li deska monumentální vyznění, pak o závěrečné suitě, věnované Alexandru Velikému, to platí dvojnásobně, IM ale tyhle záležitosti zkrátka umí už od Hallowed be thy Name... Do dávného Orientu nás uvádějící akustické tóny už vzbuzují bohaté fantazie, pak přijde nosný melodický motiv kytar a kláves a postupná gradace až do notoricky známého refrénu, kde se Bruce pohybuje v nejvyšších polohách se vší elegancí. Harrisova krásná basová mezihra v polovině, od které se pak dramaticky posouvá nálada k strašidelně-monumentální mezihře, nemá chybu a skvěle udržuje pozornost, orientálně vystavěná sóla už také vstoupila do kánonu. Klasická dramatická, dějová záležitost, patřící někam na filmové plátno spíše, než na pásy. Závěr mistrovský, a tedy hodný tohoto alba!


Strhující melodická jízda, plná koncentrované energie a strojově dokonalých hráčských výkonů. Moderní vyznění nemůže v mých uších ty tuny nápadů nijak pohřbít. Album má zvláštní až soundtrackovou atmosféru a úžasnou dějovost a nenudím se tady ani vteřinu. A když se nad tím člověk zamyslí, někde po Number of the Beast už byli IM metal jen zčásti, integrovali do toho spoustu dalších ingrediencí. Někde mi to sedělo méně, tady je to ale koktejl dokonalý...