Iron Maiden - Somewhere in Time (1986)
Reakce na recenzi:

Že může být také heavy metal progresivním žánrem nás od poloviny osmdesátých let přesvědčují Iron Maiden. Už jejich čtvrtá deska Piece of Mind nese spoustu novátorských a pro okleštěný metal netypických prvků. Je to až nahrávka z šestaosmdesátého která se stává neskutečnou lahůdkou pro progem kované solidňáky. Právě od ní se někteří z právověrní maiden odvracejí s nepochopením. Misky vah se však kloní ke kvalitě a obrovské melodičnosti, která je vyvážena hlubokou zásobárnou nápadů.
Ty nejlepší skladby jako již tradičně dodal Adrian Smith, ale ani Harrisovi Caught Somewhere In Time, The Loneliness Of The Long Distance Runner a Alexander The Great nezůstávají pozadu. Jedinou slabinou je spurtující Heaven Can Wait, která nemá čím překvapit. Podle slov autorů na desce nenajdeme klasické klávesy, jen kytarové syntezátory. Což jsou ke kytaře napojené mašinky suplující typický zvuk kláves. Právě tyto vymoženosti mají výrazný podíl na výsledném zvuku. Na tom, jak dokonale a svěže se nahrávka předvádí.
Space obal, space zvuk, space atmosféra to jsou Iron Maiden a jejich majstrštyk Somewhere in Time. A když si pustím třetí Sea Of Madness hned po nějaké desce z jejich začátků, nemůžu uvěřit kam až tahle kapela dorostla.
Voytus @ 08.11.2017 08:15:07 | #
Northman: V dokonalém nazývání si poslední dobou vysloveně libuji :-)
Čistě technicky vzato překonává Dickinson Di'Anna na všech frontách - samozřejmě osobní preference je úplně jiná věc. Když jsem byl před lety na Edenu v rámci turné Somewhere Back in time, tak jsem jen valil voči, co zvládne naběhat a zároveň bez problémů zazpívat - k tomu ještě fakt, že se jednalo o jeden z posledních koncertů toho turné.
(skvělej playlist, mimochodem. "Nejnovější" song byl Fear of the Dark, kterej jsem teda, vzhledem k jeho neuvěřitelné ohranosti musel spíše přetrpět - každá skupina má v repertoáru "tu" jednu věc, kterou znaj úplně všichni, i ti, kteří jinak o skupině ani neslyšeli. Rozumíš "Mám rád Mejdny, Fear of the dark je fakt hustej song" :-D)
Chápu, že na stránkách s progresivní hudbou je syrovost moc nenosí, já ji ovšem mám hudbě také rád (ještě, aby ne, když se občas zanořím do prastarého blues, hraném "negry z plantáže, co si ani neumí naladit kytaru" :-D).
Mě zase dokáže v metalu otrávit, když se všechno zaplácne klávesama, v tomhle to naštěstí dokázali IM udržet na uzdě (ok, jde o kytarové synťáky, nicméně netřeba mě tu chytat za slovíčka, jde mi o rádoby smyčcové zvuky, které dokázaly napáchat v tvrdé hudbě hrozné věci, viz. všechny ty symfonické metaly (a opravdu myslím všechny, nenuťte mi Nightwish a podobný, pro mě je to pop s rádoby tvrdýma názvukama.