Reakce na recenzi:

horyna - @ 11.10.2016

Dovolím si teď mluvit za naprostou většinu z nás hudebních fandů, ať je nám 20, 40, nebo 60 a ať nám spolu s tekoucím mlíkem z matčina prsu vyhrávaly z druhé místnosti obyčejné písničky brouků, náročné suity floydů, popová Abba, nebo u těch mladších tvrďárny typu "pána loutke", prostě každý z nás občas potřebuje POŘÁDNÝ ODVAZ!!! Jako adrenalin může sloužit sport, či sex, dobrý koncert, nebo jako u mě v dnešním černém ránu album "sedmý syn sedmého syna" které rozmetalo vše okolo. Krev mi v žilách dokázalo rozpumpovat do hodně vysokých obrátek.

Jelikož jsem na začátku osmdesátek byl ještě malý špunt, žádné NWOBHM mě zasáhnout nemohlo a když za deset let později Bruce odcházel a přišlo (příšerné, mnozí prominou) období s Bayleym, všude se o mejdnech diskutovalo a jako základní položka uvádělo album Number... Nikdy se mi nelíbilo, zřejmě proto, že jsem ho jako stavební kámen stylu nepodchytil v zárodku, kapela mi zajímavá přijde až od Piece...a hluboce přitažlvá především na albech z let 86-88.
Produkce a klávesový zvuk let osmdesátých drtivé většině kapel uškodil, ne tak podle valné části názorů jejich fanoušů právě mejdnům na těchto dvou skvostech. Díky jedinečnému vesmírnému zvuku syntezátorů, najednou dostávají jejich skladby křídla, jsou přístupnější, melodičtější a hlavně mnohem vzdušnější. Metalová drsnost je obalena zvláštním klávesovým oparem, ze kterého vystupují prvotřídní kytarové melodie dvojice Smith / Murray.

Album má u mě několik prvotřídních nej: předně obsahuje jeden z nej otvíráků většiny děl kapely, dravou strhující jízdu Moonchild- ve které se po úvodní citaci příběhu opřou klávesy ve společnosti kytarového dvojzápřadu do slušného sprintu. Harrisova basa duní do prostoru a božský Bruce ve vrcholné formě, parádně si refrén, vlastně celou skladbu užívá.
Za další: kapela se prezentovala v dlouhometrážních opusech, na každou desku té doby přihodila jednu takovou položku. Ale ani "příběh o starodávném námořníkovi", ani "alexander veliký" ani "duna" mi netrumfnou mysticko-výpravnou veleskladbu Seventh Son Of A Seventh Son.
Do třetice: singlové hitovky mejdnů mi nikdy příliš nevoněly, "2 minuty do půlnoci", nebo "buď rychlý nebo zemřeš" mě neberou, zato Can I Play With Madness rozhodně neuráží, melodie už přístupnější být nemohou:-)
A zbytek, panečku ta jsou parádičky, vzdušná kouzelná Infinity Dreams, jako na kolotoči se mi hlava točí při výborně intonované The Evil That Men Do, mohutný Bruceův rozsah naplno duní v The Prophecy a další kila melodií prostupují skrze pohádkovou Only The Good Die Young.
A pak je tu ta nej, tady i tam, za každého počasí byl mou nejpřitažlivější věcí ironů velekněz pojmenovaný Jasnovidec- The Clairvoyant- netřeba slov, stačí zavřít oči a poslouchat.

Tak tedy, ať hodí kamenem ten, kdo alespoň krátkou periodu svého života nesjížděl velké mejdny.
Přec tu není každý jen solidní arťák :-)