john l - @ 02.09.2016 | #

Brát sebou Opeth do přírody jsem už kdysi zkusil a dobře si pamatuju, jaký omračující vliv ve mě v sychravém podzimu zanechali. Byla to dostatečná labužniká porce, kterou jsem tentokrát dostal chuť si zopakovat a zažít něco podobnýho, výběr padl na titul Watershed. Musím naznat, že kouzelnou podívanou, spíš vlastně poslouchanou s vysokým stupněm spokojenosti, jsem si užil tak naplno, až mě to zaskočilo. Prvně jsem se trochu bál si ho do uší pustit(měl jsem za sebou už několik kilometrů), zvědavost mě ovšem přemohla a úžas udivil. Bál jsem se temnoty do které mě svou hudbou můžou pánové hodit, ale začátek Coil je povznášející a překrásný. Heir Apparent má zprvu náladu, jako když na vás někdo hodí temnou deku a dusí váše pocity, ten zvuk je killer a tvrdost dokáže emočně strhnout, po čase se přiženou progresivní party a vše je dokonalý, překvapivý a technicky precizní. The Lotus Eater zase střídá obě polohy, velké melodie a nápaditost, Mikael zpívá (v melodických plochách) dokonale, sklaba má atmosféru. Klavírní Burden zbožňuju, tolik nádhery sem dokáží vměstnat snad jen Opeth. Po hypnoticko poetické Porcelain Heart, progresivním klenotu Hessian Peel a závěru s Hex Omega, si jen říkám, je lepší Ghost, nebo Water. Vyjde to nastejno, Opeth zklamat nedokážou.

john l @ 06.09.2016 11:31:13 | #
Opeth dělají malý kručky, postupně, polehoučku už od svých začátků. Velkej obrat nastal až s Heritage, jednak ve vynechání hrubozpěvu, tak v mnohem radikálnější orientaci na hudbu sedmé dekády. Pale šlo ještě dál, no uvidíme kam se obrátí, nebo spíš posunou s novinkou. Předem je jasný že to bude opět velká nahrávka.