Reakce na recenzi:

horyna - @ 01.10.2016

Nikdy jsem se příliš nezaobíral názory nazírající na tvorbu Opeth a často polemizující s individuálními fakty a domněnkami, týkající se určité stagnace kapely a jejího vývojového zakolísání po albech Blackwater P. či Deliverance. Když totiž opomenu jedinečný a všemu se vymykající skvost Damnation, pak krom výborné Still Life, hodnotím tvoru kapely jako úměrně rostoucí, nevykazující žádný propad či zaváhání, myslím že s každým albem se pokoušeli a pokouší posunout možnosti svého výrazyva o kousek dále. A tak doba, týkající se operování hlubokého hlasu na deskách těchto švédů kulminuje u mne s alby Ghost Reveries a posledním z této etapy, právě Watershed.

Úvodní Coil- představuje jakousi vstupní pozvánku k albu, od prvopočátku míří do hloubky posluchačova nitra a plně útočí na jeho city. Krásný tón španělek spolu s Mikaelovým vokálem působí velice příjemně. Totálně neprostupná, valivá hluková stěna, se přiřítí v prvním plánu písně Heir Apparent- klavírní vstup na chvíli ochromí smysly, aby s opětovnou těžkou ránou přišla ona tmavá nálada. Hluboký vokál a temnota se kolem nás pěkně rozprostírá, ovšem ztechnizované bicí přemosťují skladbu táhlou melodií už někam jinam, famózní sólo a tlkivý tlukot španěl ji posouvá do dalších dimenzí. Tato píseň sice patří k netvrdší na albu, přesto nepostrádá hodně znělých momentů a progresivní přístup. To třetí The Lotus Eater- zprvu vyznívá podobně, utváří svou strukturu však více emociálně zabarvenými prostředky, je tu melodický vokál, táhlé linky kytar, více klávesových zvuků a tempo se tu střídá ještě častěji. Obsahuje parádní putující melodii, tajemné klávesové zvuky i velice melodická sóla. Subtilní pasáž opanující píseň v její polovině a příchod hammondů se zcela vymyká zatím použitému rukopisu kapely, zpěvná závěrečná část písně patří k mým nejoblíbenějším. Na velmi melodickou strunu se hraje od počátku Burden, Mikaelův vokál v klavírní klasicistně znějící písni, vytváří mimořádně intenzivní náladu, vše plyne vlice pomalounku a v doprovodu jemných nitek protkaných sólových kytar. Porcelain Heart- perfektně sehraná kapela přejde do bezbřehé vybrnkávané melodické stupnice, náladu čaruje opět vokál v následné návaznosti na neotřelý riffoidní postup, bohaté bicí i umění pana Akessona, či Vibergovi postupy, činí z této písně velmi příjemného adepta na skladbu alba. Nejdelší, šestá Hessian Peel- za pomoci flétny oživí vzpomínky na desku Damnation, ovšem houslová melodie už ji posouvá do nového teritoria, vše snově pádí dál, až do doby, kdy klavírní imprese dá povel kapele, aby v plné síle zaduněla, je to ovšem jen na chvíli, pánové sólují a dynamika skladby se neustále mění, je tu narváno vše z Opeth produkce. Závěr prostřednictvím Hex Omega- rezonuje v divákovi svou riffovou vychřicí i melancholickými oblaky dvojí rozpoložení, tak jako celá tvorba těchto originálních švédů.

Dle mého se jedná o jedno z nejdotaženějších melodicko razantních alb této party, v němž emoce převažují misky instrumentálních schopností několikrát na svou stranu.