Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 07.07.2013

Art rockové seskupení Jeseter rozhodně patří k těm kvalitnějším na současné tuzemské scéně, ne-li k těm nejkvalitnějším. Co mnozí pamětníci a milovníci 70. let v naších luzích a hájích jistě ocení, jsou české texty, jejichž kvality je u tohoto souboru také zbytečné zpochybňovat. Pokud tedy hledáte kapelu, která v dnešní době hraje osobitou hudbu a mimoto také respektuje tradice světového i československého art rocku, Jeseter mohu vřele doporučit.

Úvodní skladba Touha po vzdálených obrazech patří k nejsilnějším na albu, to bez debat. Občas trochu patetická přehlídka poklidných akustických i elektrických motivů a témat, to je Touha po vzdálených obrazech. Těch devět minut se rozhodně nebudete nudit, ačkoli jsou v této skladbě i slabší pasáže. Refrén má ovšem všechno; jak progresi, tak i melodičnost.
Marnivá víla pokračuje ve stopách první skladby. Zasněné melodie protkané jemnými kytarovými vyhrávkami působí vkusně, a když se z poklidné skoro-balady pak vyvine instrumentální exhibice, nemám si nač stěžovat. Marnivou vílu bych si možná uměla představit i v nějakém rádiu, přecijen je trochu přístupnější a stravitelnější než to, na co jsme u Jeseteru a progresivně rockových kapel celkově zvyklí. Co si ale neumím představit, je podoba obou právě popisovaných skladbiček bez zpěváka Davida Tobiasze. Těžko říct, jak by to znělo, ale takové charisma, jaké má v hlase, se hledá jen velmi těžko.
Domnívám se, že dvanáctiminutová Sukuba má být jakýmsi vrcholem alba. Delší kompozice Jeseteru velmi sluší, na to už jsem přišla při poslechu alba Proměna (ano, občas mám tendence poslouchat diskografie kapel tak nějak „obráceně“). Sukuba ovšem v některých částech přesahuje svůj žánr do té míry, že se mění v čistokrevnou jazz-rockovou fúzi. Je pravda, že v této době se Jeseter hudebně stále vyvíjel; a výrazný kontrast mezi Slavností pro jednoho a Proměnou je toho jen důkazem. V Sukubě je velmi znát ještě jistá syrovost projevu (i když asi ne v tom pravém slova smyslu), jednoduše řečeno můžeme slyšet poměrně čiré aranže a ne tak propracované motivy, které by se někdy mohly zdát nedotažené. To je celé. A závěr? Dovolím si tvrdit, že Sukuba tím pomyslným vrcholem opravdu je. I přes jisté nedostatky se jedná o zajímavou kompozici.
Následující Sylfa je příjemná meditativní klávesovo-kytarová věc. Když se přidá zpěv a vokály, změní se v trochu „podivínskou“ žáležitost, ale čert to vem. Vždy je to jen (?) 9 minut. Závěr, kterého se zhostil Jan Gajdica se svou kytarou, se mi líbí velmi, převelmi.
Těžko si ale vysvětluji, co chtěl „básník“ říct hard rockovou vypalovačkou Hrdinové z plakátů. Možná se skupina kolem Jana Gajdici chtěla přiblížit konceptu Dialogu s vesmírem brněnských Progres 2, který hostil legendární Planetu Hieronyma Bosche II, také jedinou skladbu na daném albu, jenž by se dala označit za hard rock. Hrdinové z plakátů se pak rozvíjí trošku progresivněji, pravda. Dokonce jsem zaslechla i drobný fragment motivu z Proměny, titulní dvacetiminutové skladby z již zmíněného jeseteřího alba Proměna. Co k tomu ale dodat, tohle byl zbytečný „úlet“. Nebavilo mě to.
Když o tom tak přemýšlím, Ulice se v některých pasážích neobyčejně podobá skladbám Progres 2. Možná je to náhoda. Inspiraci je možné brát odevšad – a kdo ví, jestli Jeseteři Progres vůbec znají. Každopádně ... Ulice je takovým druhým vrcholem alba. Jednotlivé přechody mezi tématy jsou trochu nedotažené, stejně jako v Sukubě, ale také se mi líbí. Po textové stránce je Ulice celkem slušná, i když přirozeně ne bezchybná. Robert Hejduk si s Janem Gajdicou střihne i jednu kouzelnou pasáž plnou pěkně rozvitých nápadů a závěr patří už jen jim.
Píseň neznámému bohu je mi velmi sympatická. Na nic si nehraje a nestaží se být příliš progresivní. A to je dobře. Textově dobře srozumitelná věc, což je bezesporu také její předností. Povedené zakončení alba. Velmi povedené.

Slavnost pro jednoho je zajímavá deska plná originálních nápadů a motivů, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla tu čest si naposlouchat a řádně vychválit jejich následující počin, musím být v hodnocení přecijen trochu přísnější. Pravá podoba hudby Jeseteru se totiž vykrystalizovala až na následujícím albu a zde můžeme vidět (slyšet) spíše pokusy o progresivnější skladby, kde se klade důraz na souhru (zejména) kytar a kláves. Deska je to trochu hledačská a – těžko najít ta správná slova – možná i trošku nedotažená. To ale vůbec nevadí. Má své kouzlo, své světlé momenty a hlavně duši. Jsem ale upřímně ráda, že se Jeseter u druhého alba již „našel“ a doslova všem vytřel zrak.

3+