Jeseter - Slavnost pro jednoho (2007)

Art rockové seskupení Jeseter rozhodně patří k těm kvalitnějším na současné tuzemské scéně, ne-li k těm nejkvalitnějším. Co mnozí pamětníci a milovníci 70. let v naších luzích a hájích jistě ocení, jsou české texty, jejichž kvality je u tohoto souboru také zbytečné zpochybňovat. Pokud tedy hledáte kapelu, která v dnešní době hraje osobitou hudbu a mimoto také respektuje tradice světového i československého art rocku, Jeseter mohu vřele doporučit.

Úvodní skladba Touha po vzdálených obrazech patří k nejsilnějším na albu, to bez debat. Občas trochu patetická přehlídka poklidných akustických i elektrických motivů a témat, to je Touha po vzdálených obrazech. Těch devět minut se rozhodně nebudete nudit, ačkoli jsou v této skladbě i slabší pasáže. Refrén má ovšem všechno; jak progresi, tak i melodičnost.
Marnivá víla pokračuje ve stopách první skladby. Zasněné melodie protkané jemnými kytarovými vyhrávkami působí vkusně, a když se z poklidné skoro-balady pak vyvine instrumentální exhibice, nemám si nač stěžovat. Marnivou vílu bych si možná uměla představit i v nějakém rádiu, přecijen je trochu přístupnější a stravitelnější než to, na co jsme u Jeseteru a progresivně rockových kapel celkově zvyklí. Co si ale neumím představit, je podoba obou právě popisovaných skladbiček bez zpěváka Davida Tobiasze. Těžko říct, jak by to znělo, ale takové charisma, jaké má v hlase, se hledá jen velmi těžko.
Domnívám se, že dvanáctiminutová Sukuba má být jakýmsi vrcholem alba. Delší kompozice Jeseteru velmi sluší, na to už jsem přišla při poslechu alba Proměna (ano, občas mám tendence poslouchat diskografie kapel tak nějak „obráceně“). Sukuba ovšem v některých částech přesahuje svůj žánr do té míry, že se mění v čistokrevnou jazz-rockovou fúzi. Je pravda, že v této době se Jeseter hudebně stále vyvíjel; a výrazný kontrast mezi Slavností pro jednoho a Proměnou je toho jen důkazem. V Sukubě je velmi znát ještě jistá syrovost projevu (i když asi ne v tom pravém slova smyslu), jednoduše řečeno můžeme slyšet poměrně čiré aranže a ne tak propracované motivy, které by se někdy mohly zdát nedotažené. To je celé. A závěr? Dovolím si tvrdit, že Sukuba tím pomyslným vrcholem opravdu je. I přes jisté nedostatky se jedná o zajímavou kompozici.
Následující Sylfa je příjemná meditativní klávesovo-kytarová věc. Když se přidá zpěv a vokály, změní se v trochu „podivínskou“ žáležitost, ale čert to vem. Vždy je to jen (?) 9 minut. Závěr, kterého se zhostil Jan Gajdica se svou kytarou, se mi líbí velmi, převelmi.
Těžko si ale vysvětluji, co chtěl „básník“ říct hard rockovou vypalovačkou Hrdinové z plakátů. Možná se skupina kolem Jana Gajdici chtěla přiblížit konceptu Dialogu s vesmírem brněnských Progres 2, který hostil legendární Planetu Hieronyma Bosche II, také jedinou skladbu na daném albu, jenž by se dala označit za hard rock. Hrdinové z plakátů se pak rozvíjí trošku progresivněji, pravda. Dokonce jsem zaslechla i drobný fragment motivu z Proměny, titulní dvacetiminutové skladby z již zmíněného jeseteřího alba Proměna. Co k tomu ale dodat, tohle byl zbytečný „úlet“. Nebavilo mě to.
Když o tom tak přemýšlím, Ulice se v některých pasážích neobyčejně podobá skladbám Progres 2. Možná je to náhoda. Inspiraci je možné brát odevšad – a kdo ví, jestli Jeseteři Progres vůbec znají. Každopádně ... Ulice je takovým druhým vrcholem alba. Jednotlivé přechody mezi tématy jsou trochu nedotažené, stejně jako v Sukubě, ale také se mi líbí. Po textové stránce je Ulice celkem slušná, i když přirozeně ne bezchybná. Robert Hejduk si s Janem Gajdicou střihne i jednu kouzelnou pasáž plnou pěkně rozvitých nápadů a závěr patří už jen jim.
Píseň neznámému bohu je mi velmi sympatická. Na nic si nehraje a nestaží se být příliš progresivní. A to je dobře. Textově dobře srozumitelná věc, což je bezesporu také její předností. Povedené zakončení alba. Velmi povedené.

Slavnost pro jednoho je zajímavá deska plná originálních nápadů a motivů, ale vzhledem k tomu, že už jsem měla tu čest si naposlouchat a řádně vychválit jejich následující počin, musím být v hodnocení přecijen trochu přísnější. Pravá podoba hudby Jeseteru se totiž vykrystalizovala až na následujícím albu a zde můžeme vidět (slyšet) spíše pokusy o progresivnější skladby, kde se klade důraz na souhru (zejména) kytar a kláves. Deska je to trochu hledačská a – těžko najít ta správná slova – možná i trošku nedotažená. To ale vůbec nevadí. Má své kouzlo, své světlé momenty a hlavně duši. Jsem ale upřímně ráda, že se Jeseter u druhého alba již „našel“ a doslova všem vytřel zrak.

3+
reagovat

Petr Gratias @ 07.07.2013 18:02:01
Přiznám se, že skupinu JESETER neznám. Prostě mám mezery a stárnu a nedržím krok....
Hlavně jsem překvapen, že se v téhle době někdo pustí na tak tenký led jako je český potažmo moravský art rock...
Recenze mě ale zaujala a tak se po kapele poohlédnu. V jihomoravské metropoli jsem je ale nezaregistroval, že by koncertovali.
Jestliže je to art rock, tak to není žádná klubová záležitost, ale chce to prostorné pódium, stadion... open air.
Vzhledem k tomu, že "artrockový" OLYMPIC byl komerčně úspěšný se svou Ulicí, připadá mi ne úplně vhodné pojmenovat jinou artrockovou kompozici stejným názvem.
Nejsme v USA nebo Británii, aby se tohle dalo jednoduše přehlédnout.A ještě jedna replika: bylo by na tom našem českém hudebním písku možné přehlédnout nebo nezaregistrovat kapelu PROGRES 2?
Když bych byl hudebník náročnějších ambicí, tak bych zcela určitě sondoval, kdo se v minulosti u nás pohyboval v podobných vodách a tak bych logicky musel narazit na jména MODRÝ EFEKT, OLDŘICH VESELÝ a SYNKOPY, ale i PROGRES 2....
V každém případě děkuji za tip k vyhledání a poslechu, třebaže "igráčci" na obalu alba vyvolávají všechny možné asociace, jenom ne to, co by se dalo nazvat art rockem.
Zdravím a díky!

Kristýna @ 08.07.2013 07:23:34
Ano, asi Jeseterům přecijen trochu křivdím. Ukázalo se, že Progres 2 opravdu znají. :-)

Ono je to s těmi koncerty těžší, když se člověk hudbou - rozuměj kapelou - neživí. Jsem si ale jistá, že když o ně bude zájem, zastaví se i na "jihu".

Jinak na poslech ti můžu Jeseter jen a jen doporučit. Radila bych ti ale poslechnout si první toto album a teprve potom Proměnu. Kdybys to udělal opačně (jako já), mohlo by následovat třeba i malinké zklamání... :-)

Hneď na začiatku radšej poviem, že cieľovou poslucháčskou skupinou tohto albumu nie je zrovna univerzálna hudobná verejnosť, teda iste nie milovníci súčastných populárnych (či skôr audiomédiami presadzovaných) žánrov a trendov, ktoré letia v rozhlasovom étere na komerčne zameraných rádiach.

Ostravská art/prog rocková kapela Jeseter svojim názvom, internetovou stránkou, filozofiou, ale hlavne svojou muzikou jasne ukazuje, kde sú jej korene a inšpiračné zdroje. Artrock a jazzrock 70. rokov a hlavne odkaz Yes sú viac, ako zrejmé.

Evidentným ideovým a skladateľským bossom skupiny je gitarista, klávesista a doprovodný spevák, skladateľ a textár Ján Gajdica. Jeho gitarová hra, najmä v rozsiahlejších hudodných plochách skutočne evokuje spôsob hrania legendy Steve Howea. Ďalšiou výraznou osobnosťou je nepochybne spevák David Tobiasz. Jeho farba hlasu nemá síce nič spoločné s Jonom Andersonom, ako by sa celkom logicky dalo čakať, ale do celkového súčasného soundu skupiny celkom dobre zapadá. Silne pripomína v jemnejších a snovejších pasážach najmä Vláďu Mišíka v dobe vrcholnej formy v E.t.c., svojou expresivitou Oldřicha Veselého (Synkopy) a drajvom zase skôr tých lepších speväkov z domácej hardrockovej a metalovej scény, hlavne v skladbách s kratšou minutážou. Pozitívna je aj jeho skutočne dobrá výslovnosť dlhých hlások (Ostraváci sú predsa "kratke zobaky", pozn. autora).

Obaja členovia rytmickej sekcie a decentné klávesy Roberta Hejduka dopĺňajú celkový inštrumentálny výraz kapely, ktorá sa neuchyľuje k žiadnemu prehnanému predvádzaniu a sólovému onanizmu.

Album stojí nepochybne na troch dlhších kompozíciach, ktoré kapele najviac sedia a dávajú jej najviac špecifickú, vlastnú, originálnu tvár. Úvodná je Touha po vzdálených obrazech, pri ktorej si stále spomeniem na album Sluneční Hodiny o generáciu staršej kapely Synkopy. V identickom duchu je aj následujúca Marnivá víla. A vôbec, počas posluchu albumu, ako kompletu ešte viac ako Yes, cítiť vo vzduchu akýsi odkaz a príjemnú nostalgiu za kapelami a vrcholnými dielami československej, ale najmä moravskej artrockovej scény: Synkopy, Progress a art rockové obdobie Blue Effect (predovšetkým Svitanie a Svět Hledačů). V najdlhšej skladbe dosky, ktorou je dvanásť minútová Sukuba sú šikovne vložené drobné jazzrockové pasáže, ale výsledkom je hodne vydarená, pomerne zložitá artrocková suita, ktorú by som s úplným kľudom zaradil do do zlatého fondu čsl. artrocku.

Následujúca Sylfa, spoločné dielo tandemu R. Hejduk a J. Gajdica je jednoznačne najviac inšpirovaná klasickou tvorbou Yes z obdobia prvej polovice 70. rokov. Viacnásobné vokály, štruktúra kompozície a typické gitarové vyhrávky, à la Steve Howe No proste paráda...

Hneď za tým však príde rana, ako päsť na oko - vlezlý hardrockový riff vypalovačky Hrdinové z plakátů je pre mňa najrušivejším momentom inak výborného albumu, akýmsi prebudením z príjemného snenia do sivej reality. Že by pocta miestnej legende z čias socíku, kapele Citron...? Ešte, že v strednej pasáži sa to na chvílku zmení.

Sedem minútová Ulice je skôr typicky "moderná", dynamická progrocková skladba s evidentne rôznorodými vplyvmi a album končí (podobne ako u novších albumov Yes) poloakustickou, textom protivojnovou skladbičkou Píseň neznámému bohu.

Do značnej miery archaicky znejúci album s inteligentným využívaním štandardných (art)rockových nástrojov, bez samplov, kadejakých krabičiek a nadmieru syntetizovaných zvukov, je moja šálka kávy.

Zaujímavá je aj textová stránka tejto dosky, ktorá tiež ide v tradícii o generáciu starších legiend českého, či skôr moravského artrocku. Takáto hudba mi vždy bola veľmi, veľmi blízka...

Oficiálne uverejnené :
Časopis HUDBA/I.Q. 2008,
>> odkaz
reagovat

Jednou jsem tak brouzdal po netu a narazil jsem na tuto skupinu. Hudby je mnoho a nové skupiny mě většinou nedovedou rychle oslovit. Poslechl jsem jednu písničku a bylo jasno- chci víc. Česky zpívající ( navíc zpěv čistý, srozumitelný a docela charismatický), už na první poslech mi ty kytary něco hooodně připomínalo. No jasně, Steve Howe (až pro probrouzdání jejich webu jsem zjistil, že podobnost s hudbou Yes není čistě náhodná a konec konců, že by Yeseter se rovnalo Jeseter). No a tak jsem si objednal CD, čekal, čekal, čekal....čekal. A přišlo. Na první poslech příjemné překvapení. Zvuk možná poněkud zastaralý- skutečně jako ze 70. let. O nějaké progresi se tedy skutečně mluvit nedá. Ale artrock jako vyšitý. Trošku Blue Effect, trošku Synkopy, trošku víc již zmiňovaných Yes , trošku osmdesátkového bigboše, mezi tím vzdušné a klidné mezihry. A nakonec docela jednoduché a prosté písničkaření- ku prospěchu celého alba.

Pro mě zjevení, pro někoho možná jen další skupina jakých vzniká a zaniká mnoho a mnoho. Jsem rád za kvalitní texty v češtině, za poctivost nepřechytračenost, pokoru a pohodu. Sice se mi skupina nelíbí v metalových Hrdinech z plakátů a trochu se ztrácím v Sukubě a Sylfě, ale co...Touha po vzdálených obrazech a Marnivá víla jsou na opak to pravé ořechové.

Dávám 3 hvězdičky v rámci progboardu (vedle těch velikánů...). V rámci současné české hudby však dávám 5 hvězd a těším se na další album- bude?
reagovat

JoeKam @ 02.11.2009 08:50:25
31.10.2009.Maximální příděl energie při koncertu v Ostravském PARNÍKU s přídavkem od LED ZEPPELIN.Tak to bylo jen potvrzení dobré volby na sobotní večer, kde ti šťastnejší vzpomněli na Olomoucký koncert Yes.
Ti hošani to zvládaj naprosto s přehledem a tak jen věřím, že DVD, které se zde natáčelo na sebe nenechá moc dlouho čekat.

CD jsem si samozřejmě koupil ( ten večer jsem byl jediný) a musím pochválit i grafické zpracování a originalitu spojení s dětskou fantazií.

Hodnotit po čtyřech posleších si ještě netroufám, 3hvězdičky jsou moc málo.