Reakce na recenzi:

Voytus - @ 18.11.2008

Také se přidám k hodnocení nové desky. Věnoval jsem jí poměrně dost času, takže nepůjde o žádný momentální dojem. Fakt je, že jsou UH přeci jen muzikanti v letech, teď deset let jen koncertovali a rozhodně mají status legendy, ať už je někdo považuje za revival sama sebe a jiný ne. Za deset let se toho na hudební scéně událo dost a dost a u těchto 'staříků' jsem měl obavy, jak budou schopni jít z dobou. Pravda je, že oni jít nemusí. Mají svůj zvuk, svůj rukopis, což je jejich poznávací značka. Nové album se možná ještě více, než řada předchozích snaží o návrat ke staršímu stylu, byť s novým zvukovým kabátem.
Co při prvním poslechu praští do uší, je styl nového bubeníka. V úvodní titulní rychlovce se řádně předvede, posluchač pozná až při vokálech o koho jde (možná).
Následuje trochu slabší Overload, kompozičně nic zvláštního, pár pěkných změn, ale v hlavě z nic moc neutkví.
Tears of the world jede v typickém tempu i rytmu UH. Silný kytarový motiv, vokály v refrénu, nápadité, dobré melodie.
Lighting of a thousand stars mi připomíná něco ze starších desek, ale to je prostě tím stylem. Jinak příjemná a vydařená skladba, jedna z těch, co by naživo mohla fungovat.
Heaven's rain patří k tomu nejlepšímu, co na desce najdete. Dobře vystavěná, zapamatovatelná skladba s typicky optimistickou náladou této kapely.
Book of lies je další rokec, valivé tempo, úderný riff. Tady se hodně povedl refrén, jenže dneska už z ní jen těžko bude hit.
What kind of God je epičtější záležitost, pěkně zaranžovaná, zvolna se rozjíždějící, Bernie Shaw se mi tady hodně zamlouvá.
Ghost of the ocean je další rockovější pecka, Angels walk with you je zase hutnější, pomalejší. Též vydařená píseň.
Blížíme se ke konci, předposlední je Shadow. Tady jednoznačně slyším starší UH.
A na závěr Warchild. Nejtvrdší a nejriffovější skladba desky, s obzvlášť vygradovaným koncem. Též si dovedu předsavit tuto píseň na koncertech, ten refrén se jim opravdu povedl.
Deska nenudí, což je přednost. Nový bicman kapelu oživil. Přestože se svých zajetých postupů tentokrát UH drží víc, než kdy předtím, kupodivu to na mě funguje. Box s Lanzonem se předvedli jako autoři a Shaw se mi tu v některých songách hodně líbí, v těch vypjatějších místech mi připomněl (a teď si naběhnu, to vím) zabarvením hlasu Iana Gillana (jen si ho tam ale zkuste představit). Kdyby tohle měla být jejich poslední deska, rozhodně se nemají zač stydět. Hodnotím tak za tři a půl.