Uriah Heep - Wake The Sleeper (2008)

Bernie Shaw + Wake the Sleeper, spojení, určující směr znovunastartovaných Uriah Heep. Nad energií titulního songu vždycky pozvednu obočí, kde se tenhle příval entusiasmu v kapele tak najednou nabral? Vysvětlením může být dlouhá studiová absence, změna hudebního podnebí, nebo snad snaha ukázat světu staříky, kteří se necítí na odpis. Počínaje druhou skladbou Owerload se už ozývá Barnie a téhle skladbě, stejně jako většině dalších, nechybí tah na bránu, nosné myšlenky převrtané do zajímavých kytarových linek a solidní aranžmá. Lee Kerslake byl technicky nadaný hráč a do své hry často zapojoval mozek. Russell Gilbrook je rychloruký ďábel a kapelu svou neutuchající energií pumpuje nadoraz. Je klidně možné, že si uprostřed desky párkrát zívnete, ale její počáteční duel a strhující finiš, stojí na vlastních nohou.


reagovat

Po desiatich rokoch od počinu Sonic origami vydávajú Uriah Heep v roku 2008 nové album Wake the sleeper. Ešte predtým v roku 2007 sedem sa udiala zatiaľ posledná personálna zmena v kapele na poste bubeníka. Nový bubeník Russel Gilbrook priniesol aj nový elán do skupiny. Dôkazom toho je hneď úvodná a divoká Wake the sleeper. Celé album je vyrovnané, podobne ako predchádzajúce, avšak je oveľa hutnejšie. A preto ho mám aj radšej. Moje najobľúbenejšie kúsky na albume sú skvelá Tears of the world s peknými vokálmi, našlapaná Book of lies, jemná a krásna What kind of god, štadiónová Shadow a záverečná emotívna a vypätá War child. Zvyšok je veľmi kvalitný, preto tento album najradšej počúvam v celku. Navyše v roku 2010 vyšla 2CD výberovka On the rebound, kde sa nachádza aj outtake z albumu Wake the sleeper s názvom You are the only one. A na tú musím upozorniť, pretože je to jedna z najkrajších skladieb z éry Bernieho Shawa, emotívna a melancholická. Navyše Uriah Heep sa dosť vyšvihli v roku 2009, keď na kompiláciu Celebration nahrala dve nové skladby, ktoré patria k tomu naj, čo nahrali - šlapavú a melodickú Only human a Corridors of madness s krásnymi vokálmi. Takže odkedy sa po desiatich rokoch pauzy v roku 2008 vrátili, šlape im to ako hodinky.
reagovat

PaloM @ 01.09.2011 12:55:52
"Album" je mužského rodu, teda nový album.
"To album" je v češtine.
Prepáč, naučil som sa to na vlastnej chybe >> odkaz

nowhere_man @ 01.09.2011 13:28:25
Vďaka, PaloM. Ja som si doteraz myslel, že je to album, ale ak je to pravda, odteraz to bude pre mňa ten album.

Mohyla @ 01.09.2011 13:33:31
nowhere_man ,PaloM má pravdu, je to ten album. A ten album sa mi páči podobne ako Tebe, tiež ho vidím za****.

martin69 @ 01.09.2011 13:43:32
nowhere_man : souhlasím s tvým hodnocením i recenzí.

PaloM @ 01.09.2011 14:30:35
... a prepáč, nepochválil som tvoju recenziu, ktorá sa mi páči. Toto CD som si kúpil tento rok, ako ja prvých 7 štúdioviek, Sonic Origami a Sea Of Light. Určite chcem aj tohoročnú novinku, ale čakám, až zlacnie.

nowhere_man @ 01.09.2011 14:41:16
PaloM: To je v pohode, vďaka. A okrem toho som tiež zástanca spisovnej gramatiky, takže keď si nájdem niekde chybu, vždy ma to trochu naštve :)

Cossack @ 01.09.2011 18:31:08
A zase „gramatika”, která žádnou gramatikou není... :-D

mikepis @ 02.09.2011 09:18:52
PaloM
Aj ked sa to nebude tykat hudby, cenim si, ze si sa ozval s poznamku na muzsky rod slova album.

Zdaleka nie som puritan a v neoficialnom styku hovorim klasickou slangovou blavactinou. Slovencina sa vsak preukrutne deformuje a prebera cechizmy, nelogicke slovesne vazby z anglictiny atd. Zial aj v tlaci a mediach. Co uz :-)

PaloM @ 02.09.2011 10:51:15
mikepis - cítim to rovnako ako ty. Aj ja robím chyby a dám sa poučiť. V hovorenej reči niekedy splietam dve na tri :-) Vďaka všetkým za porozumenie.

Veľa so o tomto diele čítal, veľmi som váhal, či si niečo nevypočuť z netu, ešte viac som premýšľal nad tým, či investovať do CD, ale Mayall ma pozitvne naladil na vlnu záujmu o staré kapely vydávajúce v poslednej dobe nejaký album, nuž som napokon neodolal. Chvála na bubeníka, návrat ku koreňom vs. hlušina, odvar, zvedavosť zvíťazila, kde je pravda?

Svižný metalizovaný kúsok Wake the sleeper nakopne album v podstate pozitívnym spôsobom. Melodický pop hard rock Overlord by mi nevadil, nebyť refrénu a snahy o akúsi vyhrávku. Kladom albumu je švih, taká Tears of the world aspoň uháňa, keď už nič iné. Light of a thousand stars mi pripomína niečo, čo som už počul, nuž nedbám, vypočujem znovu. Heavens rain má vydarený nástup a celkovo si udržuje isté napätie, táto skladba sa vydarila. Book of lies má príjemný melodický refrén, nasledujúca What kind of god začína príjemne, ale keďže začiatok je vlastne aj stredom a koncom skladby (iste nejaké bicie vyhrávky načnú čosi ako gradujúci záver, ale je to dosť prvoplánové a ten prechod mi príde ako neuveriteľne ťažkopádny), v konečnom zúčtovaní je to asi najnudnejšia vec na albume. Nasledujúci trojlístok pesničiek kvázi párplovsky prepláva popri ušiach a na koniec je tu War child. Rif ako z albumu Perfect Strangers od ... ále, načo sa opakovať. Táto skladba je pre mňa najlepšou na celom albume.

Čo z toho vyplýva?

Problémom je podľa mňa to, že všetky skladby plynú bez akejkoľvek črty niečoho viac, než len rutinného zaplátania kapacity albumu. Byť to novovzniknutá skupina, poviem si, fajn, niekto sa ešte snaží aspoň hrať hard rock, na Uriah Heep mi to príde dosť málo. A tým nemyslím nejaké personálne animozity. Paradoxne mi to celé pripadá ako snaha o Deep Purple, ktorá sa na niektorých miestach vydarila (War child). Celkovo ide o typický dnešný hard rock (až tak veľmi v tom návrat k 70. rokom nepočujem), zvukom aj vyčerpanou studnicou nápadov.

Na druhej strane, hard rock si vždy rád vypočujem. Klávesy mi režú a aj basa je na tomto albume vcelku fajn. Skôr pre kompletistov, 2,5* zaokrúhlim nahor z dôvodu zhovievavej nálady a faktu, že mám pre takúto hudbu trošku slabosť. A v záplave hrôz, ktoré sa na nás valia z hudobných médií to vôbec nie je až tak zlý album.
reagovat

Voytus @ 18.06.2010 11:57:37
Hlavně bychom měli být rádi, že tyhle naše oblíbené legendy ještě fungují a sem tam něco vydají.I přesto, že mají to nejlepší za sebou, poslechnu si jejich nová alba radši, než většinu současné produkce. A tak mě napadá, co vlastně budu poslouchat, až mi bude třeba padesát :-(...

PaloM @ 18.06.2010 15:55:23
Voytus, neboj sa. Budeš počúvať to, čo doteraz, a čo ešte objavíš zo 60., 70., 80., 90. ... rokov :-))

pito63 @ 30.01.2011 19:36:20
Pre mňa je to v dnešnej hudobnej dobe balzam. Som rád, že dedkovia "Uriáši" sú stále tu.

Také se přidám k hodnocení nové desky. Věnoval jsem jí poměrně dost času, takže nepůjde o žádný momentální dojem. Fakt je, že jsou UH přeci jen muzikanti v letech, teď deset let jen koncertovali a rozhodně mají status legendy, ať už je někdo považuje za revival sama sebe a jiný ne. Za deset let se toho na hudební scéně událo dost a dost a u těchto 'staříků' jsem měl obavy, jak budou schopni jít z dobou. Pravda je, že oni jít nemusí. Mají svůj zvuk, svůj rukopis, což je jejich poznávací značka. Nové album se možná ještě více, než řada předchozích snaží o návrat ke staršímu stylu, byť s novým zvukovým kabátem.
Co při prvním poslechu praští do uší, je styl nového bubeníka. V úvodní titulní rychlovce se řádně předvede, posluchač pozná až při vokálech o koho jde (možná).
Následuje trochu slabší Overload, kompozičně nic zvláštního, pár pěkných změn, ale v hlavě z nic moc neutkví.
Tears of the world jede v typickém tempu i rytmu UH. Silný kytarový motiv, vokály v refrénu, nápadité, dobré melodie.
Lighting of a thousand stars mi připomíná něco ze starších desek, ale to je prostě tím stylem. Jinak příjemná a vydařená skladba, jedna z těch, co by naživo mohla fungovat.
Heaven's rain patří k tomu nejlepšímu, co na desce najdete. Dobře vystavěná, zapamatovatelná skladba s typicky optimistickou náladou této kapely.
Book of lies je další rokec, valivé tempo, úderný riff. Tady se hodně povedl refrén, jenže dneska už z ní jen těžko bude hit.
What kind of God je epičtější záležitost, pěkně zaranžovaná, zvolna se rozjíždějící, Bernie Shaw se mi tady hodně zamlouvá.
Ghost of the ocean je další rockovější pecka, Angels walk with you je zase hutnější, pomalejší. Též vydařená píseň.
Blížíme se ke konci, předposlední je Shadow. Tady jednoznačně slyším starší UH.
A na závěr Warchild. Nejtvrdší a nejriffovější skladba desky, s obzvlášť vygradovaným koncem. Též si dovedu předsavit tuto píseň na koncertech, ten refrén se jim opravdu povedl.
Deska nenudí, což je přednost. Nový bicman kapelu oživil. Přestože se svých zajetých postupů tentokrát UH drží víc, než kdy předtím, kupodivu to na mě funguje. Box s Lanzonem se předvedli jako autoři a Shaw se mi tu v některých songách hodně líbí, v těch vypjatějších místech mi připomněl (a teď si naběhnu, to vím) zabarvením hlasu Iana Gillana (jen si ho tam ale zkuste představit). Kdyby tohle měla být jejich poslední deska, rozhodně se nemají zač stydět. Hodnotím tak za tři a půl.
reagovat

Premyslel jsem zdali prispet. Nakonec jsem se rozhodl zareagovat po precteni mnoha recenzi na zahranicnich webech a prispevku pana Jaromira Merhauta na webech ceskych. Osobne mohu hodnotit jen koncert ve Zline, na kterem jsem byl osobne pritomen. Nevsimnul jsem si houfne opoustejici publikum, ale videl jsem naprosty opak. Videl jsem lidi, jak se cpali dovnitr, aby byli co nejblize a nic jim neuniklo. Videl jsem nactilete, ale i lide v pokrocilem veku, jak si to proste cele uzivali a u tech starsich to urcite nebyla nostalgie, ale vedomost faktu, ze stoji pred kapelou, ktera ma stale co rici a ve Zline to dokazovala od zacatku do konce. Dle meho nazoru zvuk, atmosfera, vykon kapely, osvetleni byly na profesionalni urovni a v teto chvili nevim, co by se dalo vytknout. Zahranicni kritiky jsou velice priznive, Wake the Sleeper navrzen na desku roku 2008, playlist byl naprosto v pohode a vyvazeny. Je pravdou, ze Mickova kytara vetsinou jela na nejaky wah-wah efekt, ale takovy je koncept nove desky. Nicemu to neskodilo. Myslim si, ze je obrovskou chybu kritiku a prispevovatelu stale drzet nejakou paralelu se starymi UH. Nektere veci jsou proste neslucitelne. Proc stale srovnavate nove LP od UH se starymi deskami? To je snad u kapel, ktere existuji 40 let nemozne. Neni tu snad jedina, ktera by svymi vykony neoscilovala. UH se probudili z jiste recese a tohle je skvely zacatek. Co se tyka kapely Votchi, byli opravdu skveli. Vykon a hlasovy potencial zpevaka byl opravdu dobry. Z jeho poznamek mezi skladbami bylo znatelne, jak sam je z UH nadsen a nekolikrat ke stejnym pocitum nabadal publikum. Nicmene zpet k Uriah Heep. Byli jsme vubec ve Zline na stejnem koncerte? Byl skvely, tak jako je Wake The Sleeper.
reagovat

merhaut @ 08.11.2008 19:29:42
Holt pro někoho všechno skvělý, album i koncert, pro někoho propadák...

b.wolf @ 12.11.2008 16:06:22
ten koncert jsem navštívil taky, ač nerad, protože když jsem je viděl kdysi v Novestě, zařekl jsem se, že už ne. Goalby byl krok vedle, s ním snesu jenom Abominog, ale B. Shawa prostě ne. Když vydali Sea Of Lihgt, tak tam mě zaujali dva songy, zbytek je vata, o Wake the sleeper se nedá říct ani to. Jo, má to všechny "poznávací znaky" UH, wah-wah kejtu, hammondy, vícehlasy, ale je to bohužel jenom slaboučky odvar. S původním obsazením to samozřejmě nelze srovnávat, ono taky Byrona lez těžko nahradit; po mnoha posleších, kdy jsem novinku hodnotil jako dobrou, tak teď bych ještě jednu hvězdičku ubral. I to nejhorší album s Davidem je proti tomuhle bomba.

Jarouš @ 03.07.2015 13:42:36
Zcela se ztotožňuji.
CD mám již od jeho vydání a velmi mile mne překvapilo.
Koncert v Plzni byl také skvělý.
Prostě "juriáši".

Poslední dílko klasiků Uriah Heep se mi dostalo do ruky (potažmo do CD) teprve nedávno a upřímně řečeno, nic jsem od něj nečekal. Éra UH pro mě skončila plackou Abominog, to ještě můžu. Další desky s Goalbym jsou teda kalamitní a po jeho odchodu jsem mockrát zkoušel kámoši vychvalované Sonic Origami, Sea Of Light, apod.; bohužel nic-Shaw mi prostě u UH nesedí. Tuhle desku jsem si poslechl zatím asi 20x a musím odpovědně říct, že je dobrá. Má všechny, řekl bych, výsostné uriášovské znaky, jen zkrátka Bernieho nemusím. Stejný problém mám u IM s Bayleym (i když jeho poslední sólovka je nááááářez) a u JP s Owensem. Měl jsem velkou obavu, že to bude jenom čajíček z veleopusů UH, což se nestalo, takže když jsem řekl dobré, to je za tři.
reagovat

Uriah Heep – Wake the Sleeper (2008)

Asi tomu hodně pomohli předrecenzenti, že jsem od tohoto alba vůbec nic nečekal, možná ani tak jsem od něj nic nečekal, stejně jako před pár lety, kdy jsem si poprvé poslechl Sonic Origami a byl příjemně překvapen, každopádně dle mého to názoru to zase tak katastrofálně nedopadlo. Netvrdím, že album není plné uriášovských klišé, ale co jiného by na něm taky sakra mělo být? Po dvou posleších mi nějaký refrén v hlavě zní, takže zapamatovatelné melodie se snad nějaké najdou i když je mi jasné, že The Spell už tady nikdo nevyklene.
Úvodní Wake the Sleeper považuji za solidní fór konvertujicí s názvem písně i celého alba. Prostě jednou místo obligátního úvodu využili možností nového bubeníka a šoupli tam tuhle zběsilou jízdu. Již při prvním poslechu jsem se těšil na nevyhnutelný závěr a opravdu se dočkal parádní Russellovy kulometné palby. A ty „zvony“ v mezihře jsou fajn.
Následujicí 3 songy jsou klasika a jak říkám, něco mi z nich utkvělo a všechno je na svém místě, Box kváká v riffu i v sólech, Hammondy brumlají. Někdy je to trochu natažené, ale většinou se objeví sympatická změna, která skladbě pomůže: přerušení a varhanní mezihra v Overload, střídání syrové kytary se sbory v Tears of the World či příjemné ztišení v Light of a Thousand Stars.
Heavens Rain má mohutný nástup, pak je to jakási pohádka zase s pěknou mezihrou, nevadí mi a je to včasná změna. Další Book of Lies ve středním rytmu, solidný chorálový nástup do refrénu, věřím, že si v tom ještě něco najdu. What Kind of God – snad poprvé zaznamenávám basu, zní to odlišně, je v tom napětí a solidní tvrdý závěr, ještě kdyby tam Shaw místo klasického „aaaah“ zpíval něco jako „no more future“ byla by to bomba
Ghost of the Ocean – další vykvákaný riff, fakt je to ohranej vtip, ale zároveň trademark, prostě to rád poslouchám, tohle je jednoduše Boxova parketa a Clapton taky hraje furt svoje. Refrén zase střídaný s vícehlasy je solidní a opakovaná mezihra celkem tvrdá, to mají mazlíčci rádi, Russellovi to pěkně šlape, to se musí nechat.
Následujicí Angels Walk With You je opravdu lahůdka, jemný klávesový úvod i nasledujicí tvrdý kytarový riff. Je vidět odlišný rukopis a souhlasím, že toho Bolder mohl vložit víc. Možná vrchol alba a cesta do budoucna
Další „singlovka“ Shadow opět nemá špatný riff i refrén je pěkný, změna rytmu, závěrečné sólo se v riffu pěkně „promenáduje“ a přidaný refrén to dobře ukončuje.
Závěrečné War Child je trochu odlišné a podle mne sympatický pokus o zakončení srovnatelný melodickou úrovní třeba s A Year or a Day. Hlavní riff je dosti nosný a refrén sice hodně přezpívaný, ale já to považuji za libůstku. Čekal bych, že závěrečná minuta bude ještě o něco víc nabušená, ale i tak se tam do crashů pěkně řeže…
K desce jsem přistoupil bez předsudků, je rok 2008, kapela hraje skoro 40 let, většinu toho času je Byron po smrti, Hensley a Lawton jsou jinde. Shaw je Kanaďan, tak mu nebudu vyčítat, že zpívá kanadskou angličtinou. Na desce samozřejmě je vata, ale zároveň i slušné momenty a já pánům děkuji, že to ještě ještě nezabalili, pořád slušně hrajou a natočili novou desku, kterou věřím, že si v playeru nějaký čas ponechám. Když to srovnám s posledními Deep Purple nebo Whitesnake, tak je to plichta.
Moje hodnocení: 3,5 z 5 možných


reagovat

Jaster @ 31.10.2008 16:15:18
Byl jsem na koncertě UH. Souhlasím s J. Merhautem.
To je odvar UH.

Honza @ 29.11.2008 12:45:29
Byl někdo na koncertu UH v Olomouci? Těšil jsem se a celou dobu jsem sám sebe přesvědčoval, že se mi koncert líbí. Nakonec z něj mám špatný pocit, ale pozor UH jsou v tom v podstatě nevinně. Za vše může zvukař (zvukařka?). Katastrofální zvuk, zkreslené úplně, vše kromě zpěvu, ten nebyl v podstatě slyšel. A kdo nezná poslední album, ten musel zoufat, protože písně byli naprosto nečitelné. Byl jsme před měsícem ve Zlíně a tam se mi koncert, na rozdíl od Merhauta, líbil, ale v Olomouci, nerad to přiznávám, jsem odcházel zklamán. Stará dobrá pravda, že zvukař buďto kapelu vytáhne nahoru nebo potopí, se ukázala v Olmiku v celé nahotě. Ještě, že tam byl Radim Hladík, který jako jediný (kromě samozřejmého přídavku UH Lady in Black) přidával jednu píseň. Přidejte názor, moc mě zajímá.
Honza

redrocker @ 29.11.2008 17:59:29
Byl jsem včera v Olomouci. Možná by to mohl být i dobrý koncert, ale to co předváděl zvukař by zazdilo každou kapelu. Opravdu nechápu. Taková koule, která se na mne celou dobu valila mi nedala šanci rozeznat jednotlivé nástroje. Playlist, který UH zvolili, byl nešťastný. Přehrát celou novou desku si mohou dovolit asi jedině Iron Maiden.