Reakce na recenzi:

Voytus - @ 21.07.2008

Tom Waits je svéráz, který si do ničeho nenechá kecat. A čím je starší, tím je jeho tvorba surovější a nekompromisnější. Po třiceti pěti letech na scéně je to obdivuhodné. A díky tomu je už jeho debut naprosto jinde, než většina tehdejší produkce.
V roce 1973 se v záplavě artrockových, hardrockových, glamrockových, fusion a dalších a dalších desek objevuje Closing Time, album plné folku, country a především barového jazzu. Waits si prošel právě prostředím barů jakožto číšník, vyhazovač a později i klavírista. A během té doby pozoroval dění okolo sebe. Jeho písně jsou o zracených existencích, probdělých nocích, nešťastných láskách, o životě na ulici - a tato témata se s ním táhnou prvních sedm alb. Během těch několika let si vybuduje solidní fanouškovskou základnu, vytvoří spoustu smyšlených historek ze svého života, omotá si okolo prstu většinu kritiky, projede všechny bary ve státech, ale nedočká se prakticky žádného většího úspěchu. A tak se rozhodne změnit styl a přejde k ještě více nekomerční hudbě.
Closing Time je deska na debut překvapivě silná. Však také Waits materiál piloval několik let. Ale přes pozitivní recenze se moc neprodávala. O úspěch se postarali interpreti, kteří některé skladby převzali. Do dnešních dnů jich je požehnaně, takže pár nejznámějších (někteří docela překvapí) - Eagles, Tim Buckley, Meat Loaf, Jon Bon Jovi, nebo 10 000 Maniacs. Na album každopádně musíte mít náladu. Hudba se totiž jen tak líně převaluje, rychlejší song aby člověk pohledal (ale je tu - Ice cream man, jak vyšitá od Ray Charlese), většinu času jen Waits u klavíru, jako z nočního baru ve tři ráno, případně s country-folkovou kytarou. Kapela se přidá jen zřídka, ale rozhodně netvoří jen kulisu. A jeden rozdíl oproti dalším deskám - Waits tu zpívá! Žádný chrapot, ale čistý zpěv! Zkuste.