Reakce na recenzi:

Voytus - @ 21.07.2008

"I thought I hear the saxophone, I'm drunk on the moon"

Co se týče Waitsova prvního 'barového' období, tak právě Heart of the Saturday Night je nejzdařilejší. Waits zde hraje více na piano a to naprosto skvěle. Nijak složitě, ale přesto (nebo proto) skvěle. Kapela ho tentokrát doprovází všude, místy se přidají smyčce, důležitou roli má ságo nebo trubka. Dojem hollywoodského filmu třicátých let je naprosto věrný. Ubylo country, Waits se definitivně našel v barovém jazzu. Používá i jiný výraz ve zpěvu, jakoby více vypráví. Písně jsou tentokrát tempově rozmanitější - začátek desky New coat of paint je pomalejší swingovka, která má ale opravdu tah, pak se na chvíli zvolní, Waits umí být totiž hodně nasládlý a sentimentální, objeví se dechy a typické beatnické příběhy, tentokrát více o pití než na předchozí desce - Fumblin' with the blues o propité a osamělé páteční noci, bezstarostně zasněná Drunk on the moon, Depot Depot, o podivném alkoholovém výletu, kdy se Waits ptá sám sebe, co že to v tom depu sakra vlastně dělá, The ghosts of the saturday night a titulní skladba.
A obal? Jakoby na sebe první alba navazovala. Na první desce je Waits uvnitř baru opřený o klavír, tady stojí před barem na ulici a zřejmě přemýšlí kam na další drink, aby konečně snad našel srdce sobotní noci. A na obale třetího alba už zase sedí v nočním podniku na pozdní večeři.