Reakce na recenzi:

tykeww - @ 29.09.2013

Snad není potřeba opakovat otřepané fakty o skupině Prúdy, jako že vznikla již v roce 1963 a jmenovala se Jets. Podstatné je, že se onoho pro hudbu osudového roku 1967 ke skupině přidal jistý Marián Varga, toho času vyhozený konzervatorista a člověk, co o něčem, jako je bigbít, slyšel leda z rychlíku (kterých v jeho rodné Skalici zrovna mnoho neprojelo). Prúdy s ním získaly protipól písničkáře a frontmana Pavola Hammela - tedy klavírního takřka virtuóze, který nebyl vázán žádnými pravidly danými v rockové/popové hudbě. Skupina slavila veliký úspěch na Prvním československém beat-festivalu, podobně jako rozdílně založení Soulmen. Získala zvláštní cenu za nejlepší text - a sice za Baladu o smutnom Jánovi, které (přestože vznikla již v roce 1967) byla později nespravedlivě přimknuta spojitost s Janem Palachem.

První album Pavola Hammela a zároveň mezník slovenské hudby - Zvoňte, zvonky - bylo v podstatě kolekcí písniček nahraných v rádiu. Obsahovalo ty největší hity jako Pred výkladom s hračkami, Jesenné Litánie (ke které jako vůbec první napsal text Karel Peteraj), Čierna ruža či Možno, že ma ráda máš. Všechno to jsou inteligentní písničky s duší. Sem tam je cítit, že Varga, ona záhada středoevropské hudby, už tehdy tak trochu tušil, jakým směrem by se chtěl v budoucnu ubírat, i když debut Collegia Musica vypadal za rok již samozřejmě úplně jinak. Krátce po vydání Zvonků vznikly dvě další slavné písně - Z ďatelín a Smutná ranná električka - které se ale na černé opusácké drážky dostaly až v roce 1972 na Zelenou poštu.

Zvonky Zvoňte je mezník. Těžko říci, jestli popu či rocku, Pavol Hammel se v letech následujících věnoval hůře nebo lépe obému. Najdete tu skvělé „šedesátkové“ písničky, ale i na svou dobu opravdu progresivní nápady aranžérského typu (části „melodické riffovky“ Poď so mnou nebo Keď odcháza kapela). Hammelova/Vargova hudba je hodně individuální v tom smyslu, že se může i nemusí líbit vyznavači Gattche či Fermáty, a stejně tak mu na chuť přijít může, nebo taky nemusí vyznavač československého bigbítu šedesátých let. Já jakožto milovník všeho, na co Marián Varga jen sáhl, album zbožňuji a proto mu dávám plné hodnocení. Myslím ale, že by si ho zasloužilo i objektivně jako ukázka toho nejlepšího, co mohlo za daných podmínek vzniknout (podobně jako zcela odlišná alba Matadors, Meditace nebo Blues in Soul).