Reakce na recenzi:

springfame - @ 29.01.2011

Druhé album bývá pro mnohého interpreta takovým prubířským kamenem. Jakkoliv může být debut netrpělivě očekávaný, teprve s druhou deskou se ukáže, jestli je interpret schopný udržet nastavenou laťku. Podívejme se spolu "s Beatles", jak se tohoto úkolu zhostili.
Nevím, jak dalece Beatles uvažovali nad důležitostí otvírací skladby každého alba, nicméně od samého počátku stanovili u úvodních písní vysoký standard. Lennonova It Won´t Be Long je v mnohém prostě dokonalá - žádné intro, okamžitý nástup refrénu, pro větší spád vypuštěný takt (poprvé v 0:20 a pak 1:02 a 1:43), slovní hříčka s "be long" a "belong", náročné vokální aranžmá v klesající frázi středu... Tím, kdo písni uškodil, byli opět zvukoví mistři, kteří spáchali jeden velice nepěkný střih - poslouchejte, jak se v čase 1:08 najednou ztratí kytarová vyhrávka. Naštěstí se jedná o detaily, které posluchačstvu zpravidla uniknou.
Lennon se představuje i ve druhé písni. All I´ve Got To Do je však pravým opakem té předcházející. Píseň přibližuje autora v trochu vážnější poloze, text je ale víceméně prostý a nevyhýbá se ani celkem banálním obratům ("kdykoliv mě chceš, budu tady" a tak podobně). Formálně se jedná o klasické schéma sloka-refrén. Snad jen zadumaný fade-out trochu vybočuje ze všeho běžného, co tato píseň přináší. To však neměl být výčet nedostatků, ale pouze vyjmenování protikladů k It Won´t Be Long.
Lennon podává parádní pěvecký výkon, mocně podporovaný akordickými vícehlasy Harrisona a McCartneyho.
McCartney přichází vzápětí s písní, která se stala nejhranější z celého alba. Ačkoliv nebyla (stejně jako všech 13 ostatních nahrávek) vydána na singlu, našla si cestu do rádií i na živé koncerty Beatles (dokonce otevírala první americké vystoupení v The Ed Sullivan Show). Současníci Beatles mohli jen žasnout nad tím, jak píseň s takovým hitovým potenciálem končí "pouze" na LP a neúčastní se hitparádového zápolení. McCartney napsal nejprve její text. Až později vznikla melodie, která kráčí nahoru a dolů po všech tónech stupnice jako po schodech. Stejně rozhodnými kroky si vyšlapuje i baskytara. Do toho zní Lennonovy doprovodné trioly a v závěru Harrisonův druhý hlas. Formálně i provedením jednoduché a dokonalé.
Trochu rozmrzelý je text Harrisonova skladatelského debutu Don´t Bother Me. Snad ho otravovalo i naléhání, aby napsal vlastní píseň, v každém případě vznikla pozoruhodná prvotina, která se nepodobá žádné z dosavadních písní skupiny. Hned po úvodní frázi následuje první ze série stoptimů, kterými nás jistě provádí Starr za bicími (i když ta jistota dala práci při 19 pokusech). Pokud má být text vyjádřením potřeby soukromí, jedná se o další do té doby nevídaný prvek.
O mnoho bezstarostněji pak vyznívá skladba Little Child, kterou napsali Lennon s McCartneym půl na půl. Ve své jednoduchosti jde tak daleko, že v úvodu dvakrát zopakuje refrén, aby po krátké sloce nastoupil vzápětí potřetí. Naštěstí pak přijde sólo na foukačku a střed, záverečný refrén si však Beatles neodpustili a píseň končí vcelku banálním fade-outem. Ačkoliv si Lennon s McCartneym nedali moc práce se synchronizací svých vokálů (0:39), výsledek zní velice spontánně. Jak na tancovačce. Více se od této písně ani nechtělo.
Oproti prvnímu albu přichází nezvykle pozdě řada na převzaté skladby (ačkoliv ve skutečnosti byly nahrány nejdříve). Tou první je McCartneyho podání Till There Was You. McCartenyho podle zpěvu, protože přinejmenším Harrisonův akustický part nelze opomenout. Píseň musela nutně oslovit nejširší publikum, také proto byla na koncertním repertoáru poměrně dlouhou dobu.
Osobně moc nechápu kritiky beatlesácké verze Please Mr. Postman - mně se ta valící se stěna pořád líbí a považuji ji za jeden z nedoceněných coverů skupiny. Hudebně sice nepřináší nic než variaci na čtyřakordové schéma, ale Beatles perfektně zvládli vícehlas (i když si Lennon vypomohl tím, že zpěv nahrál dvojmo). Když se v záverečném refrénu spojí všechny hlasy v "look and see", mám vždycky chuť si to poslechnout ještě jednou.
Další převzatá píseň - Roll Over Beethoven v podání Harrisona - je kontrastně k předcházející prosta doprovodných vokálů. Opět však nachází způsob, jak předčit původní verzi.
Hold Me tight se Beatles pokoušeli nahrát už na debutové LP. Odložena byla jednak proto, že nedokázali vytvořit něco, co by připomínalo finální nahrávku, a pak také proto, že odpovídačky v závěru refrénu byly možná až příliš podobné titulní Please Please Me. Po sedmi měsících byla píseň oprášena a nahrána znovu pro druhé album. Valivý zvuk nahrávky ženou bicí razantně kupředu a tempo neustane ani v mollovém prostředku, kdy Starr najednou temně tluče jen do tomtomů. Beatles vyrobili nejméně dva fórky. Jednak úvodní pasáží lehce zakryli základní tóninu (což rozhodně neudělali naposledy), a pak McCartney velice originálně překrývá zpěvem přechody z refrénu do středu. Dotočené tleskání dodává nahrávce další dávku naléhavosti na tempu, které náhle končí v nečekaném a unikátním ritardandu. Mimochodem, všimli jste si, jak málo slov postačilo na celou píseň? Ani jedno opakování kterékoliv části nepřináší žádný nový text.
Nezvyklou délku tří minut přináší výborná cover verze You Really Got A Hold On Me. Lennon si musel tóninu oproti originálu posunout o malou tercii níž, aby na píseň stačil svým rozsahem. Úprava byla jen ku prospěchu věci - Lennonův pěvecký výkon nemá chybu, ostatní mu zdatně sekundují v odpovídačkách i odvážných intervalech doprovodných vokálů. Každý píše o Starrově skvělém přechodu při druhém "tighter", ale ono to opravdu nejde vynechat. On ten přechod je opravdu výborný.
Následují dva asi nejslabší kousky z alba. I Wanna Be Your Man by prospělo více přesvědčivosti Starra v roli sólového zpěváka. Výsledek jen o málo předčí zoufalou snahu. Vokály ostatních atmosféru nepozvedly, doprovod je naprosto banální. Píseň ospravedlňuje pouze nutnost zastoupit na desce pěvecky všechny členy.
Byť Devil In Her Heart stojí přece jen o stupínek výše, pro její uvedení chybí odůvodnění zmíněné v předešlé větě. Předešlé Harrisonovy výkony tak skoro zbytečně shazuje. Nejedná se o nic více než o vycpávku. Začne, zašumí, projde, zapomenete.
Naštěstí následuje zdařilý vrchol desky. Lennon se ještě jednou představí autorsky v Not A Second Time. Hudební teoretiky upoutal závěr písně stejně jako její stavba, kdy téma začne a ve chvíli, kdy čekáte konec fráze, pokračuje nečekaně dále. Výsledkem tohoto natahování jsou části tvořené nezvyklými počty čtrnácti a deseti taktů.
Bombastické zakončení LP Please Please Me Beatles velmi zdařile zopakovali v podobě Money (That´s What I Want). Nahrávka zní drsně, rytmus šlape a Lennon zpívá s obrovským nasazením. Téma peněz rozhodně nebylo skupině v té době cizí. Lennon nepokrytě prohlašoval, že jeho vrcholnými profesionálními ambicemi je být slavný a bohatý. Obojího se mělo všem čtyřem dostat měrou vrchovatou. Ačkoliv majetek nikdy nebyl jejich hlavní motivací, v závěrečném výkřiku "I wanna be free" je jasně řečeno, co se od spousty prachů dá očekávat. V tomto kontextu je píseň Money upřímnou zpovědí. Fakt, že nepochází z autorské dílny Beatles, na tom nic nemění.
Beatles nedávali v té době sami sobě více času než nějaké dva tři roky. Fakticky však byli stále na začátku cesty, která měla být tak třikrát čtyřikrát delší. Jejich druhá deska není ničím více ani méně než logickým pokračováním té první, proto ji ohodnotím úplně stejně.