Reakce na recenzi:

springfame - @ 29.01.2011

Pohledy na čtvrtý albový počin Beatles nemohou být jiné než rozporné. Nahrávání začalo v době, kdy se předchozí deska A Hard Day´s Night prodrala na vrcholy albových žebříčků po obou stranách Atlantiku. Nasazená laťka tentokrát zůstala vysoko a Beatles svůj stín nepřekročili. Jedním dechem dodávám, že je to určitě škoda. Album v jistém smyslu pokračuje v náladě svého předchůdce (hlavně jeho druhé strany), kdy se písně začínají obracet více do niterných pocitů autorů. Tento trend tady udávají především Lennonovy I´m A Loser a I Don´t Want To Spoil The Party. Na albu se především projevil časový pres, do kterého skupinu dostala mateřská firma EMI. Chtěla totiž album dostat stůj co stůj na předvánoční trh. A tak tu proti vyloženě vydařeným písním tu stojí neobvykle mnoho vaty, představované především některými převzatými písněmi.
Start desky je více než slibný. Opět byla perfektně zvolena zahajovací píseň - No Reply patří k tomu nejlepšímu, co skupina kdy vytvořila. Naléhavost střední části je umocněna přihraným tleskáním, a je asi dobře, že Beatles nepodlehli pokušení tuto pasáž zopakovat. Zůstala tak jedinečným skvostem nejen na této desce.
I´m A Loser byla už zmíněna. Oznamovala počínající Lennonovo "dylanovské období", text je autobiografický. Pod maskou šaška se skrývají smutek a pochybnosti. Lennon však trochu přecenil své pěvecké možnosti, když se dostává na spodní hranici svého rozsahu, což písni trochu škodí.
Dvanáctiosminová Baby´s In Black naopak nepatří mezi písně, u nichž by byl text rozhodující složkou. Dominantní je dvojhlas Lennona a McCartneyho. Starr s jistotou udává tempo, Harrison se se svým sólem prý trochu lopotil, ale výsledek je docela zdařilý.
Následuje neuvěřitelně spontánní podání Berryho Rock And Roll Music. Určitě jeden z nejlepších coverů nahraných Beatles, a určitě také jeden z vrcholů celého alba. Skupina měla píseň dostatečně nazkoušenou již od roku 1959, kdy se objevila na jejich koncertním playlistu, kde zůstala až do konce jejich živého hraní v roce 1966. Lennon při jejím nahrávání zapomněl i na únavných 8 hodin, které ten den již ve studiu strávil. Verze Beatles je nad Berryho trochu ospalý originál povznesena o více než jen o tu kvartu, o kterou byla transponována.
Původního materiálu bylo zoufale málo, a tak musel McCartney sáhnout až do dob počátků Beatles a vytáhnou píseň I´ll Follow The Sun, napsanou již v létě 1960 v Hamburku. Trochu lkavý akustický popěvek je naštěstí dlouhý přesně tak dlouho, kolik je ještě snesitelné. A tak působí alespoň jako příjemné odlehčení.
Hrůzu mi však nahání následující Mr. Moonlight. Naprostý omyl co do výběru i provedení. Lennon se sice snaží o jakýs takýs pěvecký výkon, ale mocně posílené druhé hlasy na kráse rozhodně nepřidají. Přesvědčivost zpodobněná v jeho předchozím čísle je ta tam. V podobě hammondkového sóla spáchal McCartney asi nejhorších čtrnáct sekund dosavadní beatlesácké diskografie. Celé to trvá nekonečné dvě a půl minuty. Proč nebyla místo toho zařazena (a vlastně nikdy vydána) stejného dne nahraná Leave My Kitten Alone, zůstává pro mě buď záhadou, nebo dokladem momentálního selhání citu Beatles pro dobrý vkus.
Kansas City / Hey, Hey, Hey, Hey není sice bůhvíjaký poklad, ale nelze jí upřít aspoň snaha o nasazení. A byla-li zařazena právě po Mr. Moonlightovi, je to právě ona, kdo opět pozvedává laťku. McCartneyho však v podobné hlasové poloze příliš nemusím, i když jsem si vědom, že mnozí budou mít názor jiný. Jako nesporné klady této verze vidím pianové trioly v podání George Martina, kráčející McCartneyho basu, Harrisonovo sólo a v neposlední řadě ránu, kterou Starr spojil obě části písně.
Obraťme list, totiž desku. Její druhá strana začíná milým fade-inem a příjemnými zvonivými kytarami. Z původních písní má snad jako jediná optimistickou atmosféru. Ač byla napsána McCartneym, hlavní vokál obstarává Lennon. Ten se však úkolu zhostil více než dobře, píseň navíc příjemně ozvláštňuje zvolnění v refrénu. A závěrečné zopakování úvodní pasáže jen dotvoří příjemnou náladu písně.
Ta pak pokračuje i v dalším kousku - Words Of Love, jakémsi opožděném holdu předčasně zesnulému Buddymu Holymu. Nahrávka Beatles opět předčila originál: Harrison je bezchybný stejně jako dvojhlas Lennona a McCartneyho. Ringo tluče do víka od kufru na kytaru sice trochu nepravidelně, takže se nahrávka občas rytmicky trochu rozjede (1:12), ale celkové vyznění je příjemné.
A teď Honey Don´t, dodnes Starrův koncertní kousek. Starr je prostě bubeník, naštěstí nad věcí - dokonce i nad tou, že není zpěvák. Nahrávka je o něco lepší než dřívější I Wanna Be Your Man, a předčí i Mr. Moonlighta. Stejně ale projde skoro nepovšimnuta.
Zastavím se na chvilku před zbytkem desky. Žádná z písní není sama o sobě špatná, ale zkrátka to jaksi nedrží pohromadě. Every Little Thing svou náladou působí snad až příliš kontrastně k rozjuchané Honey Don´t. Skladba je více záhadná faktem, že z autorského dua Lennon-McCartney se k ní nehlásil ani jeden. K těm nejlepším věcem ji asi nezařadíte, ale v paměti vám zřejmě zůstane už kvůli ojediněle použitým kotlům.
Lennonovy osobní zpovědi se mimo jiné poznají podle stylu. Pravidelně opouštěl zavedený zvuk skupiny a utíkal někam do obasti country nebo folku. Nejinak tomu bylo i v I Don´t Want To Spoil The Party. Krátký přechod do moll v každé sloce ("so I will disappear") je dokonalý, dlouhé noty v refrénu ("I still love her") jsou nádherným kontrastem. Starrovo bubnování je přesně takové, jaké si nahrávka podobného stylu žádá. Během Harrisonova sóla se bicí příjemně rozvášní, takže tvoří jeho nedílnou součást. Totéž si pak ještě jednou v malém zopakují na samém konci. V textu pak Lennon vlastní pocity raději obalil nánosem banalit, přesto síla výpovědi zůstala. Slušelo by jí lepší zařazení než na nevyrovnaný konec tohoto alba.
S What You´re Doing naléhavá nálada padá hned po skončení bubnové předehry. Možná by to mohl být snesitelný přechod k finále, jenže to jaksi nenásleduje. Beatles při výběru závěrečné skladby tentokrát prostě sáhli vedle. Má-li platit, že poslední dojem zůstává v paměti nejdéle, pak je to v tomto případě průšvih. Na Harrisona se opět nedostalo autorsky, a tak mu mělo být věnováno (stejně jako Starrovi s Honey Don´t) aspoň jedno pěvecké číslo. Zpěv se téměř ztrácí v přemíře echa, celá nahrávka je tím nepříjemně rozmáznutá. Nejhroznější je samotný úvod: jak Beatles mohlo projít tak do uší bijící rozhození rytmu Lennonovy kytary, to pořád nemůžu pochopit. Závěr měl asi evokovat náladu živého hraní, ale tento pokus už ani nejde vnímat. Kterákoliv živá verze je lepší než tento záznam.
Úroveň alba sráží - jak už řečeno - nezvyklé množství vycpávek. Celkový dojem pak hlavně v závěru lehce upadá. Na A Hard Day´s Night toto album nemá šanci, ale nedosahuje ani úrovně prvních dvou desek. Proto musím, ač nerad, i oproti nim bod ubrat.