Beatles, The - Beatles For Sale (1964)

V hluboké minulosti jsem v jakémsi článku, který se věnoval diskografii Beatles, zaznamenal ostrou narážku na tuto desku, jež se týkala její nevyrovnanosti a výrazného kvalitativního propadu oproti často a jistě právem vychvalovanému albu A Hard Day´s Night. A jelikož jsem se před několika měsíci konečně rozhoupal k tomu, abych si doplnil sbírku i o prvních šest "tralala" Beatles-áckých alb, nehodlal jsem i přes onen neustále se do mysli vkrádající šrám spojený s „kluky na prodej“, čtvrtou nahrávku nikterak vynechat.



Od prvních minut úvodního poslechu této desky jsem si ťukal na čelo v domnění, že se snad muselo jednat o naprostý renonc v posuzování co dobré je a co není. Jenže jak minuty ubývají a konzumentova cesta postupuje deskou dál, vše rázem není tak růžové jak se jevilo na začátku. Strana B je výrazně slabší a na vině nejsou jenom ne příliš dobře zvolené cover verze, ale i skladby autorské. Díky časovému presu do kolotoče naservírovaných Beatles, kdy bylo potřeba rychle vydat desku další a vypravit se co nejdříve na turné, neměli brouci tentokrát pohromadě natolik silný materiál a tak spousta songů počínaje devátou Words of Love až po dvanáctou Don't Want To Spoil The Party není nijak extra úžasná a velkou výhrou není ani další předělávka-sedmá Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey. Naštěstí všechno zachraňuje první strana s bezkonkurenčními pocitovkami No Reply a I'm A Loser. Za velmi dobrou bych označil i trochu netradiční Baby's In Black. Naopak trojice v čele s Berryho mega-energickým coverem Rock 'n' Roll Music, McCartneyho nádherou I'll Follow The Sun a k Beatles se překvapivě hodící Mr Moonlight, dokáže napravit mnohé.

O pofiderní kvalitě tohoto alba malinko svědčí i fakt, že na tolik známý červený 2cd výběr, byl z Beatles for Sale vybrán pouhopouhý jediný zástupce v podobě písně Eight Days A Week,což je při okolní konkurenci hodně málo. Pro mne je hodnocení A strany za pět, B strany za tři, z čehož vychází s přimhouřením obou broučích očí čtyřka.

Předešlé A Hard... i následující Help, řadím z úvodní šestice nahrávek Beatles absolutně nejvýše.
reagovat

domy @ 23.08.2020 16:27:46
No já jsem zase nikdy nepřišel na chuť albům od Revolver dále. I když jsem to zkoušel fakt dlouho. U Sgt.Pepper... dokonce chápu jeho oblíbenost, protože tu chemii jsem tak nějak cítil, jenže už mě to tolik nechytlo. Samotné tohle album je opravu takovým poněkud chudším příbuzným v jejich tralala éře :) Ale přesto má pevné místo v mojí sbírce CD :)

PaloM @ 23.08.2020 17:16:23
Marek: kritizuješ, album slovami zhodnotíš, že má pofidernú kvalitu. A na to dáš 4 hviezdy z 5. Podľa tvojej recenzie je to max. za 3.

Je to stále dokola. Nemá to logiku. Nehnevaj sa.

Ja hodnotím Beatles For Sale 4.5 bodov

gandalf @ 23.08.2020 20:03:57
Já na hodnocení nevidím nic zvráceného. Tři a pět=čtyři, to snad má logiku. Kritika padá na suší béčko, tady zase někdo neumí číst, nebo nechce chápat.

U mě je ta deska šestibodová. Nejlepší z prvních čtyř let. Jeden hit za druhým. Dva slabší kusy to nemůžou pokazit.

merhaut @ 23.08.2020 21:48:01
Rock’n’roll music ve verzi Beatles byla v mých deseti letech má absolutně nejoblíbenější písnička. Spolužákův brácha měl For Sale na pásku, sjížděli jsme v onom pětašedesátém celé album každou školní polední pauzu.

pinkman @ 24.08.2020 04:59:08
Vše od Beatles musí být za pět. Přes to nejede vlak. Škoda horyno, od tebe bych čekal vyšší známku. Samotné skladby jsou půl století legendami. Ať se to komu líbí nebo ne.

VaclavV @ 24.08.2020 05:26:28
Mně přijde oproti Days a Help unavenější...

VopiceZHoR @ 24.08.2020 15:30:28
Mám to jako kolega pinkman. U The Beatles nemá cenu vrtat se ve hvězdách. Všechno za pět kulí ;-)

pinkman @ 24.08.2020 18:26:26
Beatles jsou něco jako svatý grál v hudbě. Absolutně nedotknutelní a nejvýznamnější. Od nich se odvíjí veškerá historie a každý na ně, aniž by si to uvědomoval navazuje.

vmagistr @ 25.08.2020 07:57:20
pinkman: Beatles bezpochyby jsou klíčovou kapelou, které se jednak podařilo velevýznamným způsobem akcelerovat vývoj populární hudby a stát se popkulturním symbolem. Asi je jen těžko možné na ně nemít názor, ale s nějakou nedotknutelností bych to nepřeháněl - obliba či neobliba jejich hudby totiž s ničím z výše zmíněného nemá nic společného. Já mám třeba rád jejich hudbu po Revolver včetně bez výhrad, dál už si vybírám, nelíbí se mi tam všechno. Někdo jiný zase nemá rád merseybeatové období před Rubber Soul, další zase preferuje až Abbey Road. Každý to máme jinak.

A věta "Od nich [Beatles] se odvíjí veškerá historie a každý na ně, aniž by si to uvědomoval navazuje." podle mého názoru neplatí. Populární hudba tu byla už před Beatles a i tahle kapela čerpala inspiraci z jiných zdrojů jako všichni ostatní.

luk63 @ 25.08.2020 14:05:23
Vnímám to stejně jako vmagistr.

Perný den v podání Beatles trval vlastně několik let, kadence jejich singlů, alb a živých vystoupení je dodnes dechberoucí, holt peníze se musí točit a tak i Beatles jsou na prodej. A jak se na jejich čvrté album dívám já ?

Už úvodní No Reply dává tušit, že se jedná o trochu jiné brouky. Pryč je veselí a nadšení, dostavuje se kocovina a k tomu všemu se ta potvora nechá zapřít. To si pak jeden posteskne, I'm A Loser. Přidalo se na tempu, podstata je však dost podobná. Lennon v tomto období se stává jakýmsi prokletým básníkem a mně to baví. Následující Baby's In Black je tažena vynikající hlasovou souhrou dua L-M a není divu, že se zabydlela v jejích koncertním setlistu. První cover alba - Rock 'n' Roll Music - mění v rockenrollovém rytmu náladu alba, oproti originálu bylo přidáno na hlasitosti a rozhodně to není na škodu. A zase zpomalíme, I'll Follow The Sun mi hezky sedla ke raní kávě, ovšem těžko nabídne víc než náznak jak široká může tvorba kapely. Mr Moonlight osobně považuju za jeden z nejhorších počinů čtveřice, hrozný cajdák, doslova "For Sale".
Situaci zachraňuje klasický rock'n'roll - a sice Kansas City/Hey, Hey, Hey, Hey - Paulovi tahle poloha sedí a Georgova kytara se taky nemá za co stydět.

Není to však jen o smutnění, Eight Days A Week je melodická bomba narvaná pozitivní energií, jasná hitovka alba. Což je nevýhodou pro Words Of Love, vždycky mi přišla trochu utahaná. Ringo si v Honey Don't "odbude" svůj standart, country mu prostě sedí. Every Little Thing mi příjde jako ztělesnění nálady desky, stejně jako folková Don't Want To Spoil The Party, kde se musím přiznat, že u refrénu jsem se neubránil zpěvu, sorry bando, ale můžete si za to sami, řečeno písní - (look ) What You're Doing, vždycky jsem měl rád Ringovo bubny v tomhle songu, George Martin u piána taky neurazí. Georgův pěvecký kousek Everybody's Tryin' To Be My Baby by mi spíš seděl k Ringovi, zase cítím jistou únavu, nic ve zlém, ale k dalšímu poslechu hned jen tak nedojde...

A jsme na konci. Co říci závěrem, For Sale je z hlediska vývoje tvorby Beatles strašně důležitá, poprvé je zde krom klasických vzorů i vliv hudebních souputníků, zejména Boba Dylena. Přesto se viděno s odstupem nejedná o kus, ze kterého by si člověk sednul na zadek, spíš jde o dítě své doby, tj. první půlky 60's. Naštěstí, to nejlepší měli Beatles teprve před sebou. ***




reagovat

jiří schwarz @ 19.04.2020 23:15:22
Monthy, ok, sám píšeš, jistě je i toto LP dítě své doby. Ale dokázal bys vyjmenovat jedinou desku (krom A Hard Day's Night) z r. 1964, která by zasluhovala 5* ?

Monthy @ 20.04.2020 03:47:39
Dobré ráno Jiří, není každý rok posvícení...absolutním hodnocením se snažím šetřit, imho i jedno 5* album za rok je slušný výkon. Ale abych odpověděl, tak mne jiné album nenapadá.

bullb @ 20.04.2020 06:56:04
Ja si nemôžem pomôcť. Vždy to bude hudba za 5*

Monthy @ 20.04.2020 08:39:05
Bulb, já Beatles zbožňuju, jen preferuji desky od Rubber Soul a dál. Taky na ně dojde...

Už se zdálo, že se liverpoolský zázrak nadále spolehne pouze na vlastní repertoár, ale na Beatles for Sale se vrací k modelu prvních dvou alb a osm původních písní opět doplňuje šestice coverů. Krok zpět? To by bylo zbytečně příkré. Naplnit LP kvalitním autorským materiálem by jistě nebyl problém, z nahrávacích sessions zbylo i na singl neobsažený na desce. Ale ediční zvyklosti velí držet se zatím osvědčeného mixu a Beatles mají v záloze ještě dost převzatých písní vyzkoušených na hamburském pódiu, s nimiž se mohou pochlubit. A opravdu tu nejsou jen trpěným přívažkem. Vydatně těží z klasického rock'n'rollu a třeba Berryho Rock and Roll Music nebo Kansas City/Hey-Hey-Hey-Hey! Little Richarda jsou odpálené opravdu s gustem.

Ve vlastních skladbách si kapela neochvějně drží laťku prvotřídní kvality. Skladatelská muška se zpřesňuje a tříbí, melodické a harmonické možnosti se zdají být bez hranic a Lennon s McCartneym svým songwriterským následovníkům dál úspěšně "vyjídají spíž". Dvanáctistrunka George Harrisona dostává opět víc prostoru (Words of Love, What You're Doing) a vůbec je instrumentálně čím dál víc co poslouchat. I do textů se mezi teenagersky bezstarostné veršíky nesměle vloudilo pár tmavších odstínů (I'm a Loser, Baby's in Black), však se i na titulu čtveřice tváří nezvykle vážně.

Asi nejznámějším hitem na desce je Eight Days a Week, ale léty neblednou ani další: No Reply, I'll Follow the Sun (další McCartneyho jemnůstka jaké ostatně skládá dodnes), Every Little Thing, What You're Doing. Beatles zkrátka ani na čtvrtém albu nepůsobí vyčerpaně, spíš naopak. Skoro všechno na co sáhnou se jim daří a to je opravdu velké věci teprve čekají.
reagovat

Vydat čtyři studiová alba za méně než dva roky by asi pro jakoukoliv dnešní rockovou kapelu byl sebevražedný úkol. Napěchovat je navíc odshora dolů hity, které si ještě za padesát let budou prozpěvovat lidé na všech sedmi světadílech, to už chce něco víc než tvůrčí nadšení a dobrou pracovní morálku. To chce talent - a Beatles byli bezesporu jedna z kapel, u nichž múzy pracovaly na třísměnný provoz sedm dní v týdnu. Jistě, ani oni neměli ve všem stoprocentní úspěšnost, ale velká většina skladeb, na kterých kdy kapela zanechala svůj otisk, jako by se ve zlato proměnila. Člověk si jen klade otázku, jak by jednotlivá alba vypadala, kdyby nad jejich obsahem měli Beatles od začátku absolutní kontrolu a nemuseli se podřizovat diktátu trhu. Čtvrté LP Beatles For Sale na toto doplatilo velmi výrazně - nebýt některých nešťastně vybraných coverů, mohlo by se jednat o jednu z jejich nejlepších desek.

Ale pěkně popořádku. Silných skladeb, z jejichž atmosféry naskakuje husí kůže, tu totiž vidím víc než dost, takže budeme nejprve chválit. Tradici silných broučích otvíráků dodržuje srdcervoucí No Reply a jen o kousek dál se dočkáme zpěvného valčíku Baby's in Black. Další, pod kůži se vrývající melodie nabízí kapela i v Eight Days a Week či Every Little Thing. Z jemnějších kousků můžu více než doporučit krásnou I'll Follow the Sun (která má, coby jeden z raných kousků Karla Plíhala pod názvem Frýdek-Místek taky šmrnc) a o nic horší What You're Doing. No a že by zbývající autorské skladby I'm a Loser a I Don't Want to Spoil the Party byly nějak méněcenné? To tedy nejsou ani náhodou. První má lehounký nádech amerického country, zatímco druhá už je typická akustická lennonovka.

Průšvih opět přichází s některými covery. Dvojice skladeb Carla Perkinse Everybody's Trying to Be My Baby a Honey Don't mi v podání Beatles vůbec nesedí. Možná, kdyby si kapela originály více přetvořila k obrazu svému a pouze je nepřehrála, zamlouvaly by se mi víc - ale takto je to jenom řemeslná práce. Medley Kansas City/Hey-Hey-Hey-Hey! je pro mě taky spíše vatou, než plnohodnotným kouskem broučí úrovně. To Berryho Rock and Roll Music má alespoň pořádný rock'n'rollový švih (a nabízí se tu srovnání s Twist and Shout z první desky). Words of Love od Buddy Hollyho Beatles zmákli snad lépe než Holly sám a v Mr. Moonlight zase Lennon pojal svůj vokální part ve stylu Jamese Browna, což také nezní vůbec špatně.

V mé osobní beatlesácké hierarchii není toto album ani mezi nejlepšími, ani mezi nejhoršími, takže čtyři hvězdičky budou rozumným kompromisem. Povedeného je tu na ně víc než dost.
reagovat

Pohledy na čtvrtý albový počin Beatles nemohou být jiné než rozporné. Nahrávání začalo v době, kdy se předchozí deska A Hard Day´s Night prodrala na vrcholy albových žebříčků po obou stranách Atlantiku. Nasazená laťka tentokrát zůstala vysoko a Beatles svůj stín nepřekročili. Jedním dechem dodávám, že je to určitě škoda. Album v jistém smyslu pokračuje v náladě svého předchůdce (hlavně jeho druhé strany), kdy se písně začínají obracet více do niterných pocitů autorů. Tento trend tady udávají především Lennonovy I´m A Loser a I Don´t Want To Spoil The Party. Na albu se především projevil časový pres, do kterého skupinu dostala mateřská firma EMI. Chtěla totiž album dostat stůj co stůj na předvánoční trh. A tak tu proti vyloženě vydařeným písním tu stojí neobvykle mnoho vaty, představované především některými převzatými písněmi.
Start desky je více než slibný. Opět byla perfektně zvolena zahajovací píseň - No Reply patří k tomu nejlepšímu, co skupina kdy vytvořila. Naléhavost střední části je umocněna přihraným tleskáním, a je asi dobře, že Beatles nepodlehli pokušení tuto pasáž zopakovat. Zůstala tak jedinečným skvostem nejen na této desce.
I´m A Loser byla už zmíněna. Oznamovala počínající Lennonovo "dylanovské období", text je autobiografický. Pod maskou šaška se skrývají smutek a pochybnosti. Lennon však trochu přecenil své pěvecké možnosti, když se dostává na spodní hranici svého rozsahu, což písni trochu škodí.
Dvanáctiosminová Baby´s In Black naopak nepatří mezi písně, u nichž by byl text rozhodující složkou. Dominantní je dvojhlas Lennona a McCartneyho. Starr s jistotou udává tempo, Harrison se se svým sólem prý trochu lopotil, ale výsledek je docela zdařilý.
Následuje neuvěřitelně spontánní podání Berryho Rock And Roll Music. Určitě jeden z nejlepších coverů nahraných Beatles, a určitě také jeden z vrcholů celého alba. Skupina měla píseň dostatečně nazkoušenou již od roku 1959, kdy se objevila na jejich koncertním playlistu, kde zůstala až do konce jejich živého hraní v roce 1966. Lennon při jejím nahrávání zapomněl i na únavných 8 hodin, které ten den již ve studiu strávil. Verze Beatles je nad Berryho trochu ospalý originál povznesena o více než jen o tu kvartu, o kterou byla transponována.
Původního materiálu bylo zoufale málo, a tak musel McCartney sáhnout až do dob počátků Beatles a vytáhnou píseň I´ll Follow The Sun, napsanou již v létě 1960 v Hamburku. Trochu lkavý akustický popěvek je naštěstí dlouhý přesně tak dlouho, kolik je ještě snesitelné. A tak působí alespoň jako příjemné odlehčení.
Hrůzu mi však nahání následující Mr. Moonlight. Naprostý omyl co do výběru i provedení. Lennon se sice snaží o jakýs takýs pěvecký výkon, ale mocně posílené druhé hlasy na kráse rozhodně nepřidají. Přesvědčivost zpodobněná v jeho předchozím čísle je ta tam. V podobě hammondkového sóla spáchal McCartney asi nejhorších čtrnáct sekund dosavadní beatlesácké diskografie. Celé to trvá nekonečné dvě a půl minuty. Proč nebyla místo toho zařazena (a vlastně nikdy vydána) stejného dne nahraná Leave My Kitten Alone, zůstává pro mě buď záhadou, nebo dokladem momentálního selhání citu Beatles pro dobrý vkus.
Kansas City / Hey, Hey, Hey, Hey není sice bůhvíjaký poklad, ale nelze jí upřít aspoň snaha o nasazení. A byla-li zařazena právě po Mr. Moonlightovi, je to právě ona, kdo opět pozvedává laťku. McCartneyho však v podobné hlasové poloze příliš nemusím, i když jsem si vědom, že mnozí budou mít názor jiný. Jako nesporné klady této verze vidím pianové trioly v podání George Martina, kráčející McCartneyho basu, Harrisonovo sólo a v neposlední řadě ránu, kterou Starr spojil obě části písně.
Obraťme list, totiž desku. Její druhá strana začíná milým fade-inem a příjemnými zvonivými kytarami. Z původních písní má snad jako jediná optimistickou atmosféru. Ač byla napsána McCartneym, hlavní vokál obstarává Lennon. Ten se však úkolu zhostil více než dobře, píseň navíc příjemně ozvláštňuje zvolnění v refrénu. A závěrečné zopakování úvodní pasáže jen dotvoří příjemnou náladu písně.
Ta pak pokračuje i v dalším kousku - Words Of Love, jakémsi opožděném holdu předčasně zesnulému Buddymu Holymu. Nahrávka Beatles opět předčila originál: Harrison je bezchybný stejně jako dvojhlas Lennona a McCartneyho. Ringo tluče do víka od kufru na kytaru sice trochu nepravidelně, takže se nahrávka občas rytmicky trochu rozjede (1:12), ale celkové vyznění je příjemné.
A teď Honey Don´t, dodnes Starrův koncertní kousek. Starr je prostě bubeník, naštěstí nad věcí - dokonce i nad tou, že není zpěvák. Nahrávka je o něco lepší než dřívější I Wanna Be Your Man, a předčí i Mr. Moonlighta. Stejně ale projde skoro nepovšimnuta.
Zastavím se na chvilku před zbytkem desky. Žádná z písní není sama o sobě špatná, ale zkrátka to jaksi nedrží pohromadě. Every Little Thing svou náladou působí snad až příliš kontrastně k rozjuchané Honey Don´t. Skladba je více záhadná faktem, že z autorského dua Lennon-McCartney se k ní nehlásil ani jeden. K těm nejlepším věcem ji asi nezařadíte, ale v paměti vám zřejmě zůstane už kvůli ojediněle použitým kotlům.
Lennonovy osobní zpovědi se mimo jiné poznají podle stylu. Pravidelně opouštěl zavedený zvuk skupiny a utíkal někam do obasti country nebo folku. Nejinak tomu bylo i v I Don´t Want To Spoil The Party. Krátký přechod do moll v každé sloce ("so I will disappear") je dokonalý, dlouhé noty v refrénu ("I still love her") jsou nádherným kontrastem. Starrovo bubnování je přesně takové, jaké si nahrávka podobného stylu žádá. Během Harrisonova sóla se bicí příjemně rozvášní, takže tvoří jeho nedílnou součást. Totéž si pak ještě jednou v malém zopakují na samém konci. V textu pak Lennon vlastní pocity raději obalil nánosem banalit, přesto síla výpovědi zůstala. Slušelo by jí lepší zařazení než na nevyrovnaný konec tohoto alba.
S What You´re Doing naléhavá nálada padá hned po skončení bubnové předehry. Možná by to mohl být snesitelný přechod k finále, jenže to jaksi nenásleduje. Beatles při výběru závěrečné skladby tentokrát prostě sáhli vedle. Má-li platit, že poslední dojem zůstává v paměti nejdéle, pak je to v tomto případě průšvih. Na Harrisona se opět nedostalo autorsky, a tak mu mělo být věnováno (stejně jako Starrovi s Honey Don´t) aspoň jedno pěvecké číslo. Zpěv se téměř ztrácí v přemíře echa, celá nahrávka je tím nepříjemně rozmáznutá. Nejhroznější je samotný úvod: jak Beatles mohlo projít tak do uší bijící rozhození rytmu Lennonovy kytary, to pořád nemůžu pochopit. Závěr měl asi evokovat náladu živého hraní, ale tento pokus už ani nejde vnímat. Kterákoliv živá verze je lepší než tento záznam.
Úroveň alba sráží - jak už řečeno - nezvyklé množství vycpávek. Celkový dojem pak hlavně v závěru lehce upadá. Na A Hard Day´s Night toto album nemá šanci, ale nedosahuje ani úrovně prvních dvou desek. Proto musím, ač nerad, i oproti nim bod ubrat.
reagovat

Štvrtý album Beatles znamenal určitú zmenu v smerovaní kapely. Po prvýkrát sa objavili skladby, ktoré nezobrazujú veselosť, ktorú doteraz prezentovali. Aj obal vyzerá pochmúrnejšie. Texty sa stali introvertnejšími (I´m a loser) ale mínusom bolo použitie coverov, hoci dobrých. Zapríčinilo to málo času na skladanie nových skladieb počas turné.

Album bol opäť veľmi úspešný - držal sa 4 mesiace na čele britskej hitparády. V podstate u Beatles sa stretávame s tým, s čím málokedy - postavenie albumov v rebríčku zodpovedá aj ich kvalite.
reagovat