Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.03.2012

Album Sergeant Pepper´s Lonely Hearts Club Band je geniální dílo hudební potažmo rockové historie. Milník šedesátých let a pro další vývoj hudební scény je zcela nezastupitelné svou nadčasovostí, pojetím, zpracováním a posláním. Jestliže předešlý Revolver byl odvážný průkopnický pohled do budoucnosti, Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band dosáhl na onen hudební Parnas a sedí na něm dodnes – vlastně už dlouhých pětačtyřicet let, které uplynou letos 1. června (na Den dětí), a jsou pro album narozeninami!
Poprvé jsem ho uslyšel v Divadle hudby na podzim r. 1970 (relativně pozdě), ale v dané době nebylo možné tohle album (alespoň v mých kruzích) získat, protože u nás bylo všechno zpožděné…. Byl jsem absolutně ohromen jeho pojetím zvukem a zpracováním, půl roku předtím jsem hltal A Collection Of Beatles…Oldies But Goldies a srovnával ty obrovské hudební rozdíly a zároveň identická spojení, která se mi nabízela a já se tím musel sám prokousávat….
Později jsem album získal v praskající verze firmy Jugoton a teprve po nějakém čase jsem zakoupil skutečný anglický originál se vším všudy a dlouho jsem se s tím obalem laskal a hudbu přehrával stále dokola a objevoval ji pro další lidi ve svém okolí. Také jsem vlastnil tři CD verze, až jsem se propracoval k tomu nejaktuálnějšímu digipackovému originálu z luxury edition a stejně jako jako vinyl (který jsem si s piety nechal) ho mám ve své sbírce jako cenný klenot.
Už ta jásavost a přepestrá barevnost obalu symbolizovala léto lásky 1967 a nabíjela optimismem, pozitivním myšlením, laskavostí, hravostí a všeobjímající touhou poznání bez hranic…..
O historii vzniku a předobrazu tohoto projektu už bylo popsáno hodně materiálu a nechtěl bych proto zatěžovat pány progboardisty dalšími postřehy, které jsou ostatně dnes historicky známy. Že je Sgt. Pepper britskou odpovědí na Pet Sounds od Beach Boys je dnes všeobecně známo, přesto však mezi oběma alby po instrumentální stránce ční velký rozdíl. Rozpínavá psychedelická mlha, svobodomyslné vyjádření, uvolnění a oproštění se od společenských konvencí se zde nádherně propojuje s řadou nových netypických postupů, které se podařilo po dlouhoměsíčním vyčerpávajícím nahrávání, kdy Beatles už nebyli zdaleka daným hudebním kvartetem, ale sdružením, které se propojovalo s potřebami a představami autorů a aranžérské práce za doprovodu řady hudebníků, kteří vstupovali ústrojně do hudebního děje. A tak už po nespočtukrát vstoupím znovu do virtuálních vod tohoto famózního projektu a nechám se jím unášet, tak jako před desítkami let……


SGT. PEPPER´S LONELY HEARTS CLUB BAND – šum koncertzní síně, zvuky z orchestřiště a pak už se přihlásí nekompromisní rockový nástup a kapela se mocným způsobem hlásí o slovo za spolupráce orchestru a máme zde Paulův přiostřený hlas a nádherně doaranžovávané vokální party, kde slyšíme Johna. Kapela šlape a razí si cestu vpřed, údernými Ringovými bubny, Paulovou basovou linkou a Georgeovou kytarou. Sólovou kytaru ovšem hraje Paul, který měl na skladbě lví podíl. Spontánní veselí v pozadí a vyvrcholení skladby v symfonickém kabátě nás přivádí na pokraj další skladby

WITH A LITTLE HELP FROM MY FRIENDS – nostalgická melodie postaví před mikrofon Ringa. Rytmus je téměř swingový a Ringo nezapomíná používat vedle své materie i tympány a tak se zde Beatles výtečně doplňují nejen nádherně zaranžovanými vokály, ve kterých exceluji nad Ringovým hlasem John a Paul. Ten dělá velký pokrok ve své hřen na baskytaru a jeho dunivý nástup a sázené tóny výtečně rezonují. Kytaru nahrál George, zatímco John zpívá a cinká do kravského zvonce, George Martin hraje party na hammondky. Krásná vzpomínka na šedesátá léta jejíž nadčasovost umocnil i Joe Cocker velmi zdařilou coververzí…..

LUCY IN THE SKY WITH DIAMONDS – tady se v psychedelii sedmašedesátého roku přímo koupem. Zatímco baskytara je melodicky stručně jasná, George nahrál vedle kytary ještě indický strunný nástroj tambura ony výtečné tetelivé zvuky před hammondky a výtečný dozvuk. Cítím tu rozpínavost a snivost a odpoutání se od pozemských starostí. Třebaže skladba vznikla jako inspirace od malůvky Johnova syna Juliana a jeho spolužačky Lucy, hledače skrytých významů využili tajemného složení písmen a odér LSD se díky tomu vznášel nad skladbou tenkrát jako dnes. Nádherně naivníi nadzemská píseň plná kontrastních slov a významů…. Inspirovala i Eltona Johna k vytvoření covetrverze ve stylu reggae (!)

GETTING BETTER – úsečné kytarové záseky. Ve skladbě nahráli party na dvě sólové kytary George i John a George opět indickou tamburu, která nádherně přivolává vůni Indie, Ringovy bicí jsou stručné, ale kromě nich ještě nahrál rytmické obrazce na conga. Výtečně zaranžované vokální party, v nichž má prim Paul, a John a George mu zdatně pomáhají. Tady cítím tu nádhernou rozezpívanost hippieovského střihu a jsedm virtuálně v Kalifornii na Haight Ashbury mezi máničkami a krásnými holkami, které jsou něžné a přítulné, protože teď už bude všechno „jenom lepší“…. Naivně krásné poselství, kterému se nedá neporozumět.

FIXING A HOLE – další skladba, která má výrazný Paulův rukopis. Vedení hlasu a sborové zpěvy jsou real-beatlesovské. Musím se rovněž rozdychtit nad zajímavou barvou Georgeovy sólové kytary, která byla tuším nahrána ve dvou stopách. Má krásnou melodickou linku a zvláštní barevný odstín. Zase musím litovat, že nebylo nejmladšímu Beatlovi poskytnuto více prostoru, aby mohl déle promlouvat skrze svoje kytarové party. Barva kytary mi trochu připomíná sound ve starší skladbě Nowhere Man…Byl by to krásné monolog (!). Také basové party jsou zde nahrány velmi pečlivě s hledačským způsobem dostat do skladby vlastní vhled. George Martin zde vypomáhá hrou na cembalo, které má stejný ortelně kovový zvuk jako v méně známé skladbě Not Guilty od George, která se nevešla na white double album….. Nádherná atmosféra…

SHE´S LEAVING HOME – harfa a další instrumentace se obloukem vzdaluje od rockového pojetí – podobně jako dříve Yesterday nebo Eleanor Rigby. Mistrovský kousek. Dostat do několika minut epický příběh, který je vyprávěn famózními hlasy, které jsou vypravěčem, hlasem svědomí a hlasem rodičů…. A všechno výtečně zaranžováno do houslí, viol, violoncella a kontrabasu. Ve skladbě účinkují John a Paul – jejich vokální podíl mi vyvolává mrazení v zádech, stejně jako melancholická atmosféra doprovodu ve zvláštních harmonických proměnách. Jedna z opravdu zvláštních skladeb a i způsobů vyjádření pocitů a vlastně generačního nepochopení, které bylo mimořádně skvělě pojmenováno….

BEING FOR THE BENEFIT OF MR. KITE – Johnův podíl na albu (jak sám tvrdí) je vedle Paula výrazně menší, ale jsou momenty, kdy se jeho autorský otisk a názorové zhmotnění výtečně spojují… Zvláštní protiklady, akcentovaná atmosféra cirkusu, tanečníků a akrobatů, která je komentována Johnovým hlasem, který svým nosovým přízvukem připomíná spíš ceremoniáře než zpěváka. Dějí se zde po instrumentální a zvukové stránce téměř neuvěřitelné věci. Harmonium, zvonkohra, hammondky, foukací harmonika a zpomalované přehrávané pásky….. to všechno vytváří atmosféru kolotače a bláznivých houpaček, kdy jste jednou nahoře a jednou dole a zase vás to pozvedá k výšinám… Cítím zde vliv psychotropních látek, ale i starého britského viktoriánského divadla, které má dodnes na ostrovech svou tradici…. panoptikální atmosféra periférních divadel a kabaretů…. To všechno je zhutněno na relativně krátké ploše a proniká to do vaší mysli. Znovu si připomínám, jak by asi Seržant vypadal, kdyby už tehdy byl natočen jako dvojalbový projekt! Přibylo by pár nevšedních songů, ale možná by se protáhla i stopáž daných skladeb a ten prostor by ještě více nabídnul experimentální řešení, která by nebyla svázány tak striktně minutám díky formátu vinylu, kdoví?!

WITHIN´ YOU WITHOUT YOU – tohle je prostě „moje“ skladba. Odjakživa byla od prvního poslechu a za ty desítky let nijak nedevalvovala. Přivírám oči a moje tělo se stává součástí astrálního prostoru…. George jako Beatle je zastoupen sám! Hraje na sitár, tamburu a také na akustickou kytaru. Pak jsou zde ještě bengálští hudebníci, kteří hrají na dilrubu, tamburu svarmandal a bubínky tabla a pak samozřejmě „klasikové“ na housle, violoncella a tuším, že ještě cestovní manažer Neil Aspinall doluje pár tónu z tambury. Nádherná je mezihra, kde se nástroje vzájemně prolínají a vytvářejí nádhernou těžko zprostředkovatelnou atmosféru nekonečného prostoru vznášejícího mou mysl nad Himálajemi. Georgeův hlas zní rozechvěle a opisuji složitou indickou melodickou linku a nutí mě k meditaci, ale i k přemýšlení nad filozofujícím textem obsahu skladby. Krásná skladba jako background k milování, anebo snění (!?) se závěrečným smíchem, který nás vrací do reality života a osobitým Georgeovým humorem říká, že všechno není tak jasné jak vypadá, je a zní…. Moje velmi oblíbená skladba, která mě ještě úžeji než Love You To přiměla ve své době zajímat se o indickou hudbu, ale i o jejich kulturu…

WHEN I´M SIXTY-FOUR – Paul zabrousí do totálně odlišného světa. Tady se vracíme do dvacátých let k music-hallu. Paul to dělal rád, že vyvolával ducha starých časů a máme to u Beatles možnost posoudit i jinde. Klarinety, music hallový klavír, stručně dusavá baskytara, vešel se sem i John ve sborech a s kytarou, zatímco George dodal pouze vlastní sborový zpěv a Ringo dusá v základním tempu. Opravdu velká dramaturgický proměna a Paul v ní medituje nad důchodcovským věkem s jeho hračičkářským mudroslovím…

LOVELY RITA – také další skladba je vizitkou Paulovy autorské potence a jeho jasné představy jak má vypadat osobitá melodická skladba s preparovanými rytmickými základy. Příklad tvořivého přístupu, který nese svoje ovoce ve vokálních partech, kde vedle klavírních partů a rytmických postupů zazní třeba i hřeben s toaletním papírem. Je to rovněž reflexe na Paulův život uprostřed Londýna v St. Johns Wood. Do skladby proniklo i echo, zvláštní ozvěna, která se teprve v dané době začal prosazovat do písní a tady se výtečně vklínila do atmosféry a podala svědectví o další výborně zpracované skladbě. Ze skladby je cítit, jak Paula (a předpokládám že i ostatní) práce ve studiu bavila a inspirovala. Třebaže se při procesu občas hádali, nadávali a snad prý došlo i na pěsti (!?) Výsledek je ale jednoznačně přesvědčivý…..

GOOD MORNING, GOOD MORNING – Johnův přínos pro album. Úvodní zakokrhání s vámi zatřese…Skladba zní hodně neuroticky a možná zmateně a vyjadřuje lidskou rozporuplnost a otrávenost z útoku reklamy a ztráty soukromí a měšťáckého typu zábavy u televize. Skladba je hodně členěná a vedle řízné dechové sekce saxofonů, trombonů i lesní roh, zde pracují Beatles jako regulérní rocková kapela. Paul a George nahráli dva party sólových kytar a výtečně se doplňují a John s Ringem nezůstávají pozadu. Ringo si na bicí konečně pořádně zařádí v řadě přechodů a attacků. Skladba má hutný spodek a prolínají harmonických struktur se dobře spojuje s použitím experimentů s projevy domácích zvířat, jako je pípání kuřat, mńoukání kočky, štěkání psa, řehtání koní a pak trumpety přivolávají jakoby parforsní hon s koňmi za noční temnoty…. Tenhle motiv byl částečně okopírován Alem Kooperem na první album Blood Sweat And Tears ve skladbě House On The Country (!?)…. Zcela nečekaná beatlesovská proměna, ale….

SGT. PEPPER´S LONELY HEARTS CLUB BAND reprise – odpočítávání a už dusajhí a mhřmí přesné bubenické nástupy a naživo se zde představí Beatles jako gruntovní rocková kapela s akordickými záseky kytary, kvílející sólovou kytarou, dunícími basy a klasickými beatlesovskými vokály a člověku je líto, že tenhle „živý“ vstup trval tak krátce, protože si dokážu představit, jak se asi ve studiu řádilo a jaký by tahle skladba získala rozměr za okolností reálného živého alba. Strhující, nakažlivé, podmanivé, nostalgické a rozpoutané v tom nejlepším slova smyslu…..

A DAY IN THE LIFE – přicházíme ke konci, který je téměř napojen na předešlé běsnění…. Krásné proměny mollových a durových akordů akustické kytary s hutnými klavírními vstupy a nosový hlas Johna přivolává těžkou melancholii. Jeden klavír nahríál John a druhý Paul s výraznou baskytarou. George zde hraje na conga a Ringo na bicí a percussion….víc není ani potřeba je zde symfonický orchestr, který zde za pomoci houslí, viol, violoncell, kontrabasu, harfy, ale i dechové sekce a tympánů vytvoří malou symfonii. Inspirace přišla od tragické smrti mladého milionáře Tary Brownea, dědicě Guinnessova pivovaru, který byl přítel Beatles a zahynul při autonehodě, ale jsou zde i vnitřní rozčarování z deziluzí světa a prázdnoty, což se podařilo mimořádně krásně vložit do tématu. Část skladby zpívá rozevlátý John a druhou rytmicky preparovanou Paul se zvláštně zastřeným hlasem. Výtečně frázuje a nádherně se vyrovnává s akordickými proměnami a rytmy bicích ke svému hlasovému projevu, což je navíc kolorováno Johnovým naříkavým vokálem. Nahrávání téhle skladby bylo nejnáročnější a tuším trvalo více než třicet hodin, ovšem výsledný tvar je opravdu geniální. Vzestupná dramatická harmonická struktura smyčců se valí na pomyslný vrchol, aby se potom mocným klavírním úderem „zřítila“ do nekonečna. (Možná, že ni skladba Strom na albu Progress Organization – Barnodaj našla inspiraci právě v podobném experimentu s orchestrem….) Myslím, že by tohle zacloumalo i se Stravinským nebo Stockhausenem. Mistři by zírali, kam to bigbíťáci z Liverpoolu svým myšlením a cítěním dotáhli. Však také americký respektovaný dirigent a skladatel Leonard Bernstein Beatles po poslechu skladby „dekoroval“ svým uznáním…Tohle je umělecký orgasmus v bytostném slova smyslu s nekonečným dozvukem ve fadeoutu a pak v žertovném slovním groovu v závěru…

Záměrně album nesrovnávám s jinými výraznými progresivními hudebními počiny jako jsou alba PINK FLOYD: The Dark Side Of The Moon, KING CRIMSON: In The Court Of The Crimson King, LED ZEPPELIN: I, DEEP PURPLE: In Rock, EMERSON LAKE AND PALMER: Tarkus, VAN DER GRAAF GENERATOR: Pawn Hearts, YES: Close To The Edge, GENESIS: A Trick Of The Tail, QUEEN: A Night At Opera, MOTHERS OF INVENTION: Freak Out, WHO: Tommy, BOB DYLAN: Blonde On Blonde, JIMI HENDRIX EXPERIENCE: Are You Experienced?, CREAM: Disraeli Gears….
Jednoduše to není možné, protože na tenhle virtuální trůn by se měli vejít vlastně všichni jmenovaní… ale postavení legendárních Beatles je vskutku jiné. Není to jenom kumulace fantastických nápadů a jejich dovedení do kompaktní finální polohy a podoby, ale je to i sociologický fenomén, tvůrce veřejného mínění, názoru a stanovená norma konceptuální hudební, textové, výtvarné a lidsky hřejivého a všeobjímajícího poselství, které je staví na tuto úroveň.
Zdaleka si to nemyslím jenom já (což mě samozřejmě těší), ale i odborná hudební kritika, která v drtivé většině vyhlásila za nejzásadnější tři hudební alba na (bez ohledu na hudební styl, pojetí, zpracování) světě Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, SIMON AND GARFUNKEL: Bridge Over Troubled Water a konečně MIKE OLDFIELD: Tubular Bells.. Také hlasování čtenářů magazínu Rolling Stone označila Seržanta za první album mezi 500 alby bez ohledu na žánr, dobu a pojetí…..
Tenhle beatlesovský majstrštyk je moje srdeční záležitost už desítky let a pět hvězdiček je prostě samozřejmou věcí…..