Reakce na recenzi:

springfame - @ 31.01.2011

Hm, Bílé album... Co k němu říct? Není na něm ani jeden singl, je na něm spousta docela pěkných věcí a taky pěkných pár (cenzurováno). Počínající rozpad skupiny je opravdu cítit - každý si prostě jede po svém a ostatní potřebuje v lepším případě jako doprovodnou kapelu, v horším případě vůbec. Každá ze čtyř stran dvojalba je zaneřáděná nějakým tím odpadem, který tam zkrátka být neměl. Celé album má podivně rozjuchanou atmosféru, která má snad navodit dojem živého hraní, ale je to jen důsledek ztráty jasného směru, kterým by se nahrávání mělo ubírat. Tedy jinými slovy důsledek věci, která byla na předešlých deskách nemyslitelná. Na mě to různé rozehrávání, postupné rozjíždění a pochybné brnkání či povídání na koncích písniček působí spíš uměle a postupně čím dál tím víc ruší.
Atmosféra při nahrávání nebyla dobrá, to je historicky známý fakt. Poprvé se stalo, že někdo z kapely bouchl dveřmi. Tentokrát to byl Starr a McCartney ho po nějaký čas na místě bubeníka ochotně zastoupil.
Začátek alba je více než slibný - po zvukovém efektu začne solidní McCartneyho vypalovák Back In The U.S.S.R., který plynule přejde do Lennonovy klidné Dear Prudence. Následující Glass Onion je pokažená utahanými smyčci na konci, skupina měla podle mého dát přednost mixu, který se objevil po mnoha letech na Antologii. Následuje první hrůza: Ob-La-Di, Ob-La-Da, neskutečná odrhovačka, která jen mrhá silami všech zúčastněných. Bohužel se právě tato věc stala možná nejznámější nahrávkou celého dvojalba. Špatný dojem pokračuje i v odpadkovitém popěvku Wild Honey Pie. Dojem nezachraňuje ani Lennonova The Continuing Story Of Bungalow Bill - na jejím začátku i konci se poprvé objevuje onen nešvar, který jsem popsal ve druhém odstavci. Ve zmateném závěru se málem ztratí začátek výtečné Harrisonovy písně While My Guitar Gently Weeps, která zvedá úroveň konečně zase o něco výš. Povedený závěr první strany obstarává Happiness Is A Warm Gun, jedna z mála nahrávek alba, která snese označení kolektivní.
Druhé straně bylo dopřáno kvalitního materiálu ještě méně. Asi nejlepší písní je I´m So Tired. Slušně vyznívají ještě Piggies a Julia, snesitelný je Starrův příspěvek Don´t Pass Me By, jehož účinek posiluje fakt, že se jedná o autorský debut a sráží zmatené fidlání na konci. Blackbird a Martha My Dear jsou McCartneyho sólové záležitosti, první je zajímavá akustická vybrnkávačka, druhá trochu nudí rytmickými nepravidelnostmi. I Will samostatně sotva obstojí, Why Don´t We Do It In The Road je trochu zbytečně moc uřvaná a trochu zbytečná. Rocky Raccoon pak upřímně nesnáším od doby, kdy jsem ji slyšel poprvé - což trvá dodnes. Zbytek první poloviny nemá šanci dojem pozvednout.
Jako nejvyrovnanější se jeví třetí strana, ale i tu několik věcí kazí. Jako první přijde nepěkný střih v Yer Blues (3:16). Jakkoli je provedený v tempu a řemeslně tedy zřejmě správně, zní hrozně. Ty dvě části na sebe prostě nenavazují, je to ošklivé kopnutí do uší. O tom, že byl šťastný Lennonův nápad zpívat mimo mikrofon, též nejsem přesvědčený. Po McCartneyho akustickém okénku následují dvě Lennonovy docela povedené písně, tentokrát kupodivu ničím nepokažené. McCartney předvede trochu hlasitého zmatku v Helter Skelter, který se z fadeoutu zbytečně vrací zpět, následovaný Harrisonovým příspěvkem s názvem Long, Long, Long. Píseň je asi lepší, než jaká se zdá z běžného poslechu být. Je nepochopitelně tichá, takže její melodie nevynikne. Což je příčina toho, že zaujme jen velmi těžko. Bohužel, je to nejméně zdařilá nahrávka Harrisonovy skladby. Tím opravdu neříkám, že i jeho nejslabší píseň.
A jsme u poslední strany. Revolution zní mnohem lépe v rychlé verzi ze singlu, Lennon se zachraňuje v Cry Baby Cry - jedné z jeho nejlepších písní na celém dvojalbu, aby následně přišla Revolution 9. K tomu už nemám opravdu co dodat... Honey Pie není přesně můj šálek čaje, což není vina autora. K tomu lepšímu ze závěru alba patří Savoy Truffle a k tomu ještě snesitelnému Good Night.
Album ztrácí pocit provázanosti, který by přítomen být měl, byť se jedná jen o album písničkové. Ona pestrost navíc není dána nějakým záměrem, je výsledkem postupu "co dům dal". Mnoho z té pestrosti pak tvoří vyslovený odpad, čili to opravdu těžko připočtu k plusům. Beatles tu spáchali tolik ledabylostí, až se jeden nepřestává divit. Harrison se pak stal obětí hudebního zločinu, když byla vyškrtnuta jeho Not Guilty. Budu se asi dost lišit, ale pro mě toto album vážně neznamená víc než pouhý průměr. Tři hvězdičky s jedním lehce ukousnutým cípkem.