Beatles, The - The Beatles (1968)

30.11.2017 Gattolino | #

Vyjadřovat se ke klasice všech klasik se možná může zdát zbytečné - vše co řečeno být mělo, řečeno asi už bylo. Nicméně teď zase s určitým odstupem sjíždím Bítlsáky odzadu dopředu a zase zpět a napříč, takže pár dojmům se neubráním.
Už jsem asi někde říkal, že kapela obvykle vydá dvojalbum ve chvíli svého vrcholu a erupce nápadů. Nekladu sice White Double na první místo beatlovské tvorby, na tom trůní Abbey Road, a možná některé kousky si speciálně nepouštím každý den, ale směle bych řekl, že WD se řadí vedle geniálních uměleckých dvojalbových počinů jako jsou Lamb Lies down on Broadway, Tales from Topografic Oceans, Physical Graffiti, Incantations, Works od ELP, U od Incredible String Band nebo Tommyho. Jako Silmarillion, dílo, které se povede jen jednou.
Za vrchol alba považuji výkvět a jakoby esenci všech beatlovských rockandrollů Everybody´s Got Something to Hide ...., jednoduchou, strhující parádu, která mi vždy připadala jako beatlovská erbovní skladba, snad více než Yesterday. U skvostu Sexy Sadie stále musím přemýšlet, jak se taková věc vůbec dá složit, to muselo být asi vnuknutí po pobytu v ášramu. A Paulovo Helter Skelter je tak spontánní a monumentální, že nezbývá než smeknout. Za další dvě naprosto neuvěřitelné věci považuji Cry Baby Cry a Happiness is a Warm Gun. To už je fantazie bez jakýchkoliv pozemských pout. Prostě John ve svém absolutním vrcholu, a skoro bych řekl, že je to spíše Johnovo album. Ale abych Paulovi nekřivdil, Mother Nature´s Son je jedna z nejkrásnějších beatlovských písní! George se také rozmáchl, čtyři jeho skladby patří k vrcholům alba, a Savoy Truffle je na WD nesporně jeho "opus magnum".
Tak to byly klenoty. Ostatní jsou většinou pouze "výborné" a "skvělé". Jen jestli mne něco občas zaprudí, tak Bungalow Bill, Do´nt Pass me by a Obladi Oblada. Ale je to klasika a v kontextu to zapadá ... Výjimečné jsou rovněž Dear Prudence a Revolution 1. A musím přiznat, že si někdy s chutí poslechnu i Revolution 9. Je to prostě umělecké svědectví doby, a na to zanikající přízračné "hububu hububu" v chaosu zvuků, do kterých občas prolne sametový hlas Yoko, se vždycky skoro těším. No a ten magický skoro zenbuddhistický obal a ty čtyři megaportréty vevnitř - pro mne je toto album nadpozemsky magické jako v dětství vánoční stromek.
reagovat

Ryback @ 30.11.2017 22:10:07
Na Beatles a Beach Boys jsem v dětství začínal. Tohle album je správný stylový mišmaš, ale možná právě proto se mi líbí. A Paul (třeba Martha my dear), John (třeba Yer blues) i George (třeba Long long long) tady mají některé ze svých pro mě nejlepších kousků.
Vždycky si rád přečtu recku i na provařená alba/skupiny – třeba už jen proto, že je jednoduše dobře znám :-) .

Balů @ 01.12.2017 08:21:00
Tato deska mne vždy fascinovala proměnlivostí nálad.
Poprvé jsem ji celou slyšel někdy na podzim roku 1972, na bramborové brigádě.
Spolužák vzal s sebou magnetofon Pluto a kromě povinných LedZepp, Sabbathů a Uriášů přbalil i tenhle skvost, který jsme poslouchali na dobrou noc.

U Beatles mne v jejich pozdním období ještě fascinovalo, že kromě skvělých alb
Produkovali ještě úžasné singly, které ani na albech nebyly.
Za všechny třeba Don ´t let me down...

verjan2 @ 01.12.2017 10:35:24
Mně se Bungalow Bill vždycky líbil hlavně kvůli tomu přechodu na konci, kdy John zakřičí Eh-up!, k While My Guitar :-)

lover-of-music @ 01.12.2017 11:15:37
White Album - projekt, který neměl nikdy vzniknout. Pár písní se mi tu líbí moc. Hlavně ty Paulovy věci Backbird, Mother's Nature's Son, I Will, nebo i Piggies od Harrisona. Ale jinak... Radši se už nevyjadřuji. Když si vzpomenu na takové skvosty jako Rubber Soul, Revolver, Magical Mystery Tour a především nedostižný SGT. PEPPER, tak se mi chce brečet a říkám si, jak hluboko tak výborná skupina mohla klesnout.
A navíc rok 1968 mám spjatý s absolutně jinými alby. Např. Kinks - Village Green, Bee Gees - Horizontal nebo Idea, In Search Of The Lost Chord od Moody Blues či Odessey And Oracle od Zombies. Ve srovnání s těmito monumenty opravdu Bílé album drasticky prohrává na plné čáře.

Jarda P @ 01.12.2017 11:41:14
Lover: "Ale jinak... Radši se už nevyjadřuji".
To by bylo nejlepší, kdybys to udělal.

northman @ 01.12.2017 11:44:11
Gattolino:díky za vyznání k téhle desce, tuhle desku mám rád, Beatles na ní ukazují co všechno dovedou od popěvků Ob-la-di Ob-la-da,Bungallow Bill po perly typu Happines Is A Warm Gun, Yer Blues, Helter Skelter a taky experiment s názvem Revolution Nr.9. Tohle album se mi zatím neoposlouchalo.

lover of music: to myslíš vážně, srovnávat tohle album s totálním popem Bee Gees, Bee Gees mimo úvodní a titulní skladby k albu Odessa a profláklé Massachussets v rockové hudbě nic nepředvedli. Beatles mají na všech deskách moderní zvuk, nesrovnatelný se zastaralým soundem Moody Blues.

lover-of-music @ 01.12.2017 12:27:22
northman: Staří Bee Gees mají tak geniálně melodické skladby s vynikajícím smyčcovým aranžmá, že by ostatní kapely mohli chodit kanálama. Svým zvukem, hlasovým projevem a propracovaností skladeb jsou naprosto jedineční a originální.

A k Moody Blues - ten podle vás "zastaralý", pro mě ale naprosto taky originální a nezaměnitelný, takový zvuk k nim prostě PATŘÍ ! Mellotron a příčná flétna vám neudělají ten nejmodernější zvuk. Je třeba to brát v potaz.

A končím už. Hádat se s vámi, to fakt nemá cenu.

northman @ 01.12.2017 15:53:19
lover-of-music: pustil jsem si nyní vámi opovrhované White Album, začíná to dokonalým obalem s přílohami. Úvodní rock and roll Back In The USSR a po něm první pecka Glass Onion zpívaná Johnem, parádní úlet Wild Honey Pie a po popěvku Bungallow Bill While My Guitar Gently Weeps, kde hostuje Eric Clapto, Happines Is The Warm Gun je pro mě vrcholné číslo zpívané opět Johnem, na druhé straně úvodní skladba Martha My Dear, která pojednává o psu Paula Mc Cartneye, fantastická akustická záležitost Blackbird, tuhle skladbu hrají i tuzemské skupiny. Úvodní strana druhé desky začíná vynikající Paulem zpívanou skladbu Birthday, u které jsme tehdy před skoro padesáti lety nemohli Beatles poznat, následuje drsné blues zpívané Johnem a s hostujícím Ericem Claptonem. Výborná verze této skladby na videu Rock and Roll Circus, kde tuhle skladbu hraje skupina Dirty Mac ( Yoko Ono, John Lennon, Eric Clapton atd...), Helter Skelter je tak tvrdá, že mnohé takzvané metalové kapely blednou. Nemá cenu vypisovat dallší perly jako Savoy Truffle, Revolution, legrácku Honey Pie a experiment Revolution Nr.9. Na Beatles v té době se nezapomíná, i jejich první desky byly novátorskými počiny těch let.

Zdeněk @ 01.12.2017 16:00:59
Jasně,rif u Birthday mi kdysi silně připomínal Led Zeppelin.
Tohle dvojalbum dokonale vystihuje atmosféru roku 1968,
u nás bohužel pouze do srpna... Vedle Abbey Road moje nejoblíbenější.

Martin H @ 01.12.2017 16:49:39
Když slyším Helter Skelter, tak si vżdy říkám, kde se to v tom Paulovi vzalo. Skladba je tvrdší neż cokoli od The Who, abych tedy zůstal v té druhé půlce sixties. A nádherná While My Guitar Gently Weeps je mojí srdcovkou od prvního poslechu. A že to bylo již hodně dávno.

bullb @ 04.12.2017 09:33:31
Ja by som bol v tomto prípade kritický, ak keď ide o Beatles. Platňa vyšla v roku 1968. Skupina prakticky neexistovala. Musíte uznať, že sa to odrazilo aj na hudbe. Ešte šťastie, že mali Georga Martina. Mimochodom, v tomto prípade platí stopercentne, že bol piatym členom Beatles. Veď po dvojitom Bielom, vydali rozpačite Yellow Submarine a Let It Be. Nebyť "génia" Georgea Martina, ktorý sa "zľutoval" a natočil s nimi Abbey Road, tak by bol koniec skupiny dosť tristný. Sú to pre niektorých možno tvrdé slová, ale ja to tak vidím a počujem.
Toto by sme mohli "napasovať" hoci aj na Pink Floyd, Deep Purple, Yes, atď...
Myslím tým súhru skupiny (toto ťažko definované čaro, ktoré vyústi do synergického efektu nádhernej hudby), ale aj producenta, ktorý napríklad usmerní niektoré "hudobné" nápady.
Záver: Beatles ako skupina sú v kontexte hudby 20. storočia absolútne jedineční.

jiří schwarz @ 05.12.2017 01:35:15
Osobně: Beatles, má první láska z oblasti rocku a popu. Láskou zůstává, jak to s těmi prvními bývá. Bílý double byl tím prvním celým albem, co jsem na „magiči“ měl. V době třídních výletů na ZDŠ se hrály u ohně jejich písničky, lidověly rychle. Na klavír byla (ve 13) mým prvním neumělým pokusem z oblasti rocku a popu Obladi, Oblada, nahrazující můj dětský repertoár té doby, Smetanu, Elišku od Beethovena. Nebudu podrobně hodnotit, bílý dvojalbum mám v srdci. Dobově: nápad vydat 2 LP nový, poskytující prostor pro různé úlety a blbinky, byl plně v kontextu té hippiesí doby. A taky Beatlesího smyslu pro humor, klasického britského (taky proto je tam milovali), který leckdo v diskusích tady vykládá vážně, anžto buď nerozuměl, nebo nepochopil – vždyť dobrá polovina věcí tady byly legrácky, parodie a kamufláže. Navíc LSD ještě neskončilo vládu: koukat skrze Skleněnou okurku, Proč to neděláme na ulici, nikdo by se nedíval...., Desmondův krámek, ve kterém jde život na podprsenku (žádný Anglán, s kterým jsem význam toho refrénu, nedokázal přesně interpretovat) – nemám moc rád banality, ale Obladi Oblada (ač zní hodně „prvoplánově“) miluju doteď, právě ho poslouchám, rocková legrácka. Je to jen a jen (krásná) srandička (tak jako Wild Honey Pie, Paulovo retro v duchu anglického „music hallu“ Honey Pie, Revolution 1 & 9, Bungallow Bill, fanoušky milovaná Ringova pechařská stylizace do otloukánka v odrhovačce Don’t Pass Me By, s nádhernými, odlehčujícími housličkami [fiddlem], parodie amerického západu Rocky Raccoon, atd.). A aspoň jednu skladbičku, o které se tu moc nepíše, musím zmínit: I’m So Tired, ten dokonalý popis únavy: často se mi objeví v hlavě, když jsem hotovej, a ještě připravuju si „šláftruňk“ a zapaluju si (jako v té písničce) poslední cigárko na spaní. Ty skvělé hard-rockové motivy (Helter Skelter a další) už tady byly zmíněny, nebudu opakovat.

A teď k reakcím zde. Až neuvěřitelné, co se v diskusích o tak radostném a relativně bezkonfliktním 2LP rozpoutalo (viz reakce na Loverovu minulou recenzi). Nechme v klidu Lovera dát 2*. Nemyslím, že je v tom nějaká nenávist, jak někteří podezírají. Jen se 2LP nepotkalo s jeho vkusem. Z jeho příspěvků hádám, že má rád krásné, melodické písně a harmonie, inteligentní konstrukce, a ne moc ryčný rokáč, blues a černošskou muziku. Nechme mu Atom Heart od Floydů, Moody Blues, Bee Gees. Taky je miluju. Pravda, je trochu přecitlivělý na to, když někdo nebere to, co on má rád, a chce se mu někdy proto plakat. Hochu, neplač (to chlapi směj jen vzácně a z jinejch důvodů), a užívej si věcí, které máš rád. Já zas nebudu plakat, že nejsi moc na bigboš a blues, který taky miluju. Ale hlavně – všecko todle je přece jen zábava, a každý nechť se baví po svém.

Ke Gattolinově recenzi: celkově fajn a za mě souhlas. Jen drobnost: řadit bílé 2LP „vedle“ dalších dvojalb, Tebou jmenovaných, je trochu zavádějící. Ono bylo totiž, jako rozmáchlejší forma tvorby, první (a pak téhož roku hudebně revoluční Hendrixův Electric Ladyland a 2 LP Creamů). Ale co mně přivedlo něco psát k tomuhle albu, byla vlastně reakce bullba. Celkem velmi zajímavé pohledy; byť mám bílé 2LP moc rád, tak je přijímám. Ano, vlastně kapela v procesu rozpadu se tady tváří jako parta zábavnejch, pohodovejch žolíků, a přitom… skoro vše, co bullb píše, je z určitého pohledu pravda. Jistě, asi nebýt George Martina, tak by to asi s 2LP nedopadlo. Ale na druhou stranu: vždyť to byla prostě jeho práce, za kterou byl bohatě placen, jakkoli ho nazývali 5. členem kapely. Ale on tam byl právě od toho, aby věc za ty mladé ženáče a milionáře finalizoval. Ale s čím nesouhlasím s bullbovým pohledem, a co si myslím, že dost podcenil: každá z těch 30 písní na dvojalbu (oceňuju, že ani v reedicích nebyly přidány další sběratelské ptákoviny), je neotřelým písničkářským nápadem, produktem jednoho ze 4 členů kapely, a nikoli George Martina (já bych se taky za ty prachy „zľutoval“). Takže jakkoli mohli mít hoši mezi sebou neshody, nebyli schopní se dát dohromady, aby vystoupili koncertně, tak – dali Martinovi do rukou koláž 30 perliček. Jejich invence nebyla na sestupu, jak ukazuje následný a soudržnější Abbey Road, tak i jejich následná sólová tvorba. Prostě: tak to s nimi bylo v r. 1968. Doba LSD, volné lásky, ale i legrace – tu Beatles přinesli. Zaplaťpámbu. S úsměvem se žije líp (heslo „keep smiling“ a užívání smajlíků je taky z té doby). To je pro mě odkaz toho 2LP. Končí „.. sweet dreams“ – dopřejte si je.

northman @ 05.12.2017 05:06:19
jiří schwarz: s chutí jsem si přečetl tvou úvahu a můžu se s ní ztotožnit. Tohle album a pak Collection Of Beatles Oldies But Goldies byly první desky od Beatles, které jsem od nich slyšel a měl jsem je naheané na magnetofonu. Byl jsem v té době v osmé třídě ZŠ a do té doby jsem slyšel Beatles pouze z rádia.

luk63 @ 05.12.2017 09:22:44
Vydat 2LP nebylo v roce 1968 žádnou novinkou. Dvojalbem Freak Out! totiž načali svou diskografii Mothers Of Invention Franka Zappy již o dva roky dříve. Tehdy to bylo originální, odvážné, provokativní, riskantní a revoluční - zvláště, když šlo o prvotinu. Stejně tak hrůzná podivnost Revolution 9 se naprosto nedá poslouchat, na rozdíl od Help I'm A Rock nebo The Return Of The Son Of Monster Magnet - dalších originálních, odvážných, provokativních, riskantních a revolučních tahů ze zmíněného dvojalba Freak Out! Tady už se Beatles jenom vezli...

northman @ 05.12.2017 10:26:48
luk63: zdravím, Freak Out je moje srdcová záležitost, dvojalbum v roce 1966 vydal i Bob Dylan (Blonde On Blonde), tohle byla krátká dvojalba to Zappovo by se pohodlně vešlo na 1LP, nemá ani hodinu. Hodinové LP vydali v roce 1971 britští UFO. Freak Out se nedá srovnávat s White Double, tady se jedná o úplně jinou muziku, i když John s Frankem a jeho Mothers hráli na společném podiu a záznam části koncertu je na albu Sometimes In New York City, kde Yoko nádherně ječí.

verjan2 @ 05.12.2017 18:25:37
Jiří, není to skleněná okurka ale cibule.

bullb @ 06.12.2017 08:01:54
jiří schwarz:
Ospravedlňujem sa, nikdy nemám v úmysle svojou kritikou niekomu "ublížiť". Priznávam, som kritický k sebe a aj k okoliu. Double White Album Beatles počujem preto tak. Pritom sa dá povedať, že sme asi na tejto hudbe spoločne rástli. Čas filtruje a preveruje. Inak: mám tip, ako zistiť hodnotu svojej diskotéky, fonotéky...
Čo zoberieš na pustý ostrov?
Alebo:
Máš čas 2 hodiny, sám doma, po čom siahneš a vložíš do prehrávača, na tanier gramofónu ?
:-) :-):-)

Gattolino @ 06.12.2017 15:00:48
Děkuji všem za bouřlivé reakce, rozhodně převládají ti, co WD více či méně milují, takže album určitě "mělo vzniknout", a Lover-of-music má tu možnost je neposlouchat, když mu z nějakého důvodu nesedne. Mně osobně dalo mnoho radosti, a asi u mne patří mezi nejčastěji pouštěné, dokud jsem si sám nevytvořil červené i modré album "extended version", kam se vsákla snad dobrá čtvrtina bílého alba :-)
K Jiřímu Schwarzovi - určitě jsem opomněl řadu skvělých dvojalb - konkrétně třeba Freak Out. Spíš jsem uvedl ta, ke kterým mám intimnější vztah. K tomu textu Ob-la-di Ob-La-da, taky jsem se dlouho podivoval obratu "život jde na podprsenku", až mne napadlo vysvětlení, netvrdím že správné, ale snad možné. Že "bra" je slangově "brother", takže by to mohlo být něco ve smyslu "život jde dál, brácho!" Ale kdo to dnes rozklíčuje, aniž by se zeptal rovnou Paula?

Voytus @ 07.12.2017 13:57:27
"Život jde na podprsenku" bych asi také nevymyslel. Nejblíž zřejmě je ono "bra" jako "bro", čili "brother". Existuje totiž ještě slangové psaní "brah". "Life goes on" jakožto "život jde dál", "on" zde nepředstavuje "na", ale slouží celé frázi "goes on" - "jde dál". "Ob-la-di, ob-la-da" je jen jiný výraz pro samotné "life goes on". Pátrat po původu asi nemá význam, dopadlo by to stejně, jako floydovské "ummagumma", čili lokální výraz, kterému mimo určitou oblast nikdo nerozumí, proto se často nechytají ani rodilí mluvčí. Obzvlášť, když jde o výraz takhle starý. Více zde: >> odkaz Autorem onoho výrazu je dle všeho nigerijský perkusista Jimmy Scott, který žil v 60. letech v Londýně, a McCartneyho tato jeho průpovídka zaujala natolik, že ji použil v písni.

jiří schwarz @ 07.12.2017 23:11:24
Gattolino a Vojtusi: díky!!! Vy jste to rozlouskli! To jsem nepočítal, že se na starší kolena dostanu ke smyslu toho verše. Vojtusi, díky za ten odkaz, hovoří za vše. To je neskutečný, na webu se fakt nejde všechno moudro světa :-)!

Northmanovi: na jasně (Dylan a Zappa 2LP z r. 1966). Můj zatemnělý mozek v dosti ranní hodině. Blonde-on-Blonde mám na vinylu i CD, a patří v mým nej- z Dylana. Verjanovi2: no jasně, viz výše.

Bullbe: myslím, že’s nikomu neublížil (a jestli jo, tak to žijící Paul s Ringem rozdejchaj :-). Na pustý ostrov Atom Heart Mother od Floydů, kdyby se mi zastesklo. Ty veselejší jsou jednodušší, asi bych si pískal, kdybych moh mít jen to jedno. 2 hoďky doma: podle nálady jedno z cca 200 nejoblíbenějších. Ale nemyslím, že to vyjadřuje nějak absolutní hodnotu toho kterého alba, spíš mého momentálního naladění. Umělecká díla nejsou závodníci, aby mezi sebou soutěžili, to jen my konzumenti jim takovou roli, někdy trochu pošetile, vkládáme.

Voytus @ 08.12.2017 10:40:22
Jiří Schwarz: Není zač! Jako angličtinář rozumím, a jako zvědavec se rád dozvím něco navíc. U mě to způsobili jednak Pink Floyd, protože pochopit The Wall bez znalosti souvislostí snad ani není možné, a pak rozhodně Frank Zappa, jehož použití jazyka opravdu stojí za pozornost. Ob-la-di ob-la-da sice podobně jako Lennon označuji za "granny's music", ale sám jsem se rád dozvěděl, jak to s tím názvem (a tak podobně) vlastně bylo.

Gattolino @ 08.12.2017 11:20:39
To Jiří Schwarz: není zač :-) Někdy se člověk dozví věci! Pro mne bylo třeba poměrně nedávno docela překvapením, že název skladby Led Zeppelin Dy´er Mak´er je ve skutečnosti podle výslovnosti Džamajka, tedy odkazující na to reggae.

Voytus @ 08.12.2017 16:39:34
Gattolino: Jasně, D'yer Ma'ker prý dělal trable i Američanům, kteří to četli jako "do your maker". Samozřejmě i já netušil, co s tím - přitom je to upravená fonetická verze se zdůrazněnými přízvuky. Ale podobně jsem si před lety lámal hlavu s textem Trampled Under Foot. Teprve, až když jsem se zanořil to starých bluesových textů a objevil černošský "slovník", tak mi seplo. No, natož pak, co je to vlastně Custard Pie...

Petr87 @ 22.01.2018 15:36:26
Mno, z mého dnešního pohledu asi jejich nejslabší deska... Však jak kdysi prohlásil John:
"Poslouchejte, vy všichni odborníci, nikdo z vás nic neslyší...
Každá stopa je individuální - na této nahrávce není nic z hudby Beatles. Byl to John a kapela, Paul a kapela, George a kapela, Ringo a kapela... A tak jsem si řekl: Do prd.le s kapelou!"
Jsem velký fanoušek této liverpoolské čtveřice, ale tohle album se k mým uším nikdy nepřisálo tolik, jako ty další díla.
Jasně, je zde spousta skvělých věcí - "While My Guitar Gently Weeps", "Helter Skelter", "Blackbird", "Julia", "Mother Nature's Son" aj.; ale taky spousta vaty - "Ob-La-Di, Ob-La-Da", "Don't Pass Me By", "The Continuing Story Of Bungalow Bill"....
Za mne rozhodně žádných pět hvězd.
Ale jak už jsem psal výš - je to jen můj pohled na věc.

03.03.2017 lover-of-music | #

Když jednou řekl George Martin (četl jsem to v knize), že některým skladbám na White Album chybí požadovaná úroveň, a přímo v dokumentu Antologie Beatles řekl, že by to radši vydal jako jednu desku, tak jsem jen souhlasně zajásal.

Začnu raritou alba, čili světlými stránkami. Určitě to jsou Paulovy věci, např. nádherné folkové balady Blackbird, I Will či Mother Nature's Son. I třeba Bungalow Bill nebo dojemná Juila jsou hodně dobré věci.

Tak a jdeme na to!
Písně jako např. Glass Onion, I'm So Tired, Rocky Raccoon, Don't Pass Me By, otřesná Why Don't We Do It In The Road, ještě otřesnější Yer Blues, pekelně nudná Long, Long, Long, neuvěřitelně utahaná Revolution 1, stupidní Honey Pie, Revolution 9 (to je kapitola sama o sobě) jsou pro mě opravdové vaty a zbytečnosti.
Neuvěřitelně zničená je u mě While My Guitar Gently Weeps. Eric Clapton jí vůbec nepomohl. Akustická verze je mnohem, mnohem krásnější a působivější. Albová verze je zbytečně překombinovaná a zdlouhavá. Další poškozenou písní je u mě Good Night. Jinak nádhernou melodii pohřbil Ringův nevýrazný hlas. Já bych jí dal nazpívat Paulovi. Když už jsme u toho, tak Paulovi jsem vždy fandil a mám ho ze všech Beatlů nejraději.

Když si představím, že v roce 1968 vyšly tak skvělá a pro mě naprosto zásadní alba, např. BEE GEES - HORIZONTAL, IDEA, MOODY BLUES - IN SEARCH OF THE LOST CHORD, THE KINKS - VILLAGE GREEN PRESERVATION SOCIETY, ZOMBIES - ODESSEY AND ORACLE, tak nějaké vait album je pro mě vzduch omaštěný větrem.
reagovat

tykeww @ 03.03.2017 21:05:34
"Bílé album" mi především připadá jako poněkud nesourodá směska. Všechny písně mají standardní kvalitu, ale jsou tu docela hodně vidět identity jednotlivých hudebníků a skladby se vedle sebe občas docela třou. Skupina už mi tu zkrátka nepřijde tolik jako jednotná skupina, nefunguje zkrátka úplně nejlépe jako celek.

Balů @ 03.03.2017 21:15:30
Ano toto album není žádné easy listening.
Ale z recenze na mne dýchá nepochopení významu této kolekce a vývoje
skupiny v daném období.

verjan2 @ 03.03.2017 21:19:10
"Otřesnější Yer Blues, pekelně nudná Long Long Long, stupidní Honey Pie, neuvěřitelně zničená While My Guitar...".
Sorry, ale jsi oduševnělý KOKOT!

vmagistr @ 03.03.2017 22:54:21
S recenzí absolutně nesouhlasím, ale je to recenzentův legitimní názor na dané album. Rozumím tomu, že ta stylová šíře a práce s náladami může pro někoho být spíš přítěží, ale osobně si tu pestrou paletu (ač většinou nadvakrát, v jednom zátahu jsem White album snad ještě puštěné nikdy ani neměl) vychutnat dokážu.

verjan: A Ty si zase koleduješ o BAN. Na verbální útoky tu nikdo není zvědavý...

Martin H @ 03.03.2017 23:57:53
Ach jo, je tady opět názor, se kterým nemohu souhlasit. Z tvé recenze, milý hochu, jsem pochopil, že by bylo nejlepší, kdyby skupina Beatles měla jen jednu jedinou vůdčí osobnost, Paula, a ostatní by jen přizvukovali. Tak to naštěstí nebylo, proto je album tak pestré, co se jednotlivých písní týče. A zpochybňovat přínos Erica Claptona může snad jen diletant. Ale je to tvůj názor, já ti ho neberu, je mi z něj jen tak trochu smutno.

Jarda P @ 04.03.2017 03:45:15
Lover, když už píšeš takové hovadiny, které vydáváš za vlastní názor, aspoň to po sobě přečti a vyvaruj se hrubek, které nenapíše žák základní školy. K obsahu se radši nevyjadřuju, to bych tě musel poslat na Olomouckou (tam u nás sídlí PL).

john l @ 04.03.2017 05:59:41
lovře máš zapotřebí pořád provokovat a plivat na alba která toho pro světovou hudbu tolik znamenaj? Tohle ti nebaštím, jde jen o pokus vyvolat kontroverzi.

Progjar @ 04.03.2017 08:31:44
Hudobné myslenie autora recenzie je neskutočné. A naozaj veľmi vynímočne nedám ban za použitý vulgarizmus, lebo si o autorovi recenzie myslím to isté.

lover-of-music @ 04.03.2017 08:33:06
Martin H: Eric Clapton je bez debat vynikající kytarista, ale podle mého písni While My Guitar... prostě nepomohl. Slyšel vůbec někdo tu akustickou verzi? Vždyť při té jsem měl normálně husinu. Při albové verzi jsem se modlil ať už skončí.

verjan2, Jarda P: Jestli si myslíte, že mě urazíte, když mě budete posílat na psychiatrickou léčebnu a nazývat oduševnělým kokotem, tak v žádném případě NE! Já totiž od fanatiků do té jedné z nejpřeceňovanějších kapel nic jiného neočekávám, než jen příval nadávek a nepochopení negativního názoru na ně.

No jo. Fanatici do Beatles stále ještě existují a budou existovat, co si nechtějí připustit, že existovali i lepší kapely z jejího období např. THE KINKS, THE WHO ale co už...

PaloM @ 04.03.2017 08:36:27
Veď chlapec píše, že je puberťák a tak mu túto "recenziu" odpustite. Spomeňme si, ako sme my v puberte provokovali, uff

Zdeněk @ 04.03.2017 08:41:15
Vážení,
zkuste porovnat styl recenzí tohoto milovníka hudby, které
dával na PB zpočátku a nyní. Počáteční recenze, kde se stylizoval do role puberťáka milujícího Olympic, jsou pryč.
Nyní jde zcela evidentně o provokaci člověka, který se velmi dobře na hudebním poli orientuje.

lover-of-music @ 04.03.2017 08:44:23
PaloM: Vždyť vy by jste mě nejradši zakopal hluboko pod zem za ty mé "špinavé" názory. Najednou by jste mi chtěl něco odpouštět. Tu ironii si prosím vás nechte.

john i: Buďte rád, že neplivu na Abbey Road. Ale to bych byl sám proti sobě, protože mě se Abbey Road docela líbí.

Progjar @ 04.03.2017 08:49:00
Môj švagor na tomto albume vyrastal, tak ako som ja vyrastal na The Wall. Biely album obsahuje toľko hudobných nápadov, že iná kapela by z toho žila 50 rokov. Album bolo nahraté v kontexte doby a existujúcich vzťahov v kapele.
Ak chce chlapec provokovať, na to sú iné weby. Načo písať recenziu absolútne dehonestujúcim spôsobom, keď sa mi album vôbec nepáči. Nepáči neznamená zlý, to si zapamätaj, milovník hudby!
A ja nie som striktným fanúšikom Beatles, u mňa sú vyššie napríklad Pink Floyd.

PaloM @ 04.03.2017 08:51:55
Chcel som to tu odľahčiť, no logiku to má, čo píše Zdeněk.
Ak by to bola pravda, tak dospelý človek, štylizujúci sa do veku puberťáka, si zaslúži poľutovanie a odporúčanie navštíviť príslušného lekára-špecialistu.

Progjar @ 04.03.2017 08:52:17
"Buďte rád, že neplivu na Abbey Road". Tak mám teda dosť. Recenzuješ alebo pliveš? Zatiaľ skôr pliveš ako Rose na Titaniku.
Tak ešte jedno "plivnutie" a dám ti pocítiť právomoci moderátora.

john l @ 04.03.2017 08:54:37
Progjarova slova zarámečkovat prosím!!!!!!!!!!!

PaloM: tak a máš to! Teď je jasné odkud vítr fouká, ty na něj chlebem, on po tobě kamenem (volně upraveno). Tady jde o staré neodpuštěné křivdy.

Zdeněk má ve své teorii nejspíš pravdu.

vmagistr @ 04.03.2017 09:31:24
Progjar: "A naozaj veľmi vynímočne nedám ban za použitý vulgarizmus, lebo si o autorovi recenzie myslím to isté."

Myslet si můžeš, co chceš - ale jako moderátor bys měl primárně dohlížet na dodržování pravidel progboardu (v tomto případě na bod 3c: "Urážky, či napadání nebudou tolerovány") a to, jaký osobní názor na uráženou osobu máš, je v tomto případě absolutně irelevantní.

Progjar @ 04.03.2017 11:35:41
Vmagistr máš v príncípe pravdu ale! Nie som tu jediný moderátor. Myslím, že som viackrát dokázal, že nemám problém dať ban.

adam @ 04.03.2017 11:54:37
Ale pozeram ze ramcovo raz za rok dva sa tu ukaze potreba navzajom sa podjebovat. Ci uz super prispevkami, super reakciami na super prispevky alebo super napadmi... skoda

vmagistr @ 04.03.2017 11:56:07
Progjar: To máš pravdu, nejsi. Ale jako jediný z moderátorů ses diskuse účastnil, takže jsem čekal reakci právě od Tebe. Navíc to od verjana nebyl první podobně agresivní příspěvek.

Každopádně díky za reakci a omlouvám se za ten příkrý tón v předchozím příspěvku - až teď to tam cítím, když si to po sobě čtu.

Progjar @ 04.03.2017 12:06:43
OK, nechajme to už. Nekazme si slnečný deň, aspoň tu u nás je krásne - v Bratislave.

verjan.2 @ 04.03.2017 13:07:19
Díky, magistře, takovýho bonzáka, jak jsi ty, aby jeden pohledal. Udávat, to je tvoje, frajere!

verjan.2 @ 04.03.2017 13:07:38
Díky, magistře, takovýho bonzáka, jako jsi ty, aby jeden pohledal. Udávat, to je tvoje, ty frajere!

vmagistr @ 04.03.2017 13:18:48
verjan: Jsi si vědom toho, že opět porušuješ pravidla progboardu?

Bod 1a: "Jeden uživatel může mít zaregistrovaný pouze jeden profil..."

verjan.2 @ 04.03.2017 14:13:35
Ano, jsem si toho plně vědom. To bych ho ale díky tobě nesměl mít zabanánovanej. Ať se ti dobře spí.

vmagistr @ 04.03.2017 16:51:17
verjan: To Tě neomlouvá. A ano, spát se mi bude dobře - večer si jdu zaplavat a to se potom spí, jako když člověka do vody hodí :) Necítím k Tobě žádnou zášť, jenom mám zkrátka rád, když se stanovená pravidla dodržují.

12.06.2014 Akana | #

Bezejmenné dvojalbum, označované podle minimalistického obalu jako Bílé, vešlo, podobně jako předchozí Seržant, nejen do historie, ale vlastně i do hudebně publicistické terminologie. Když se dnes o nějakém interpretovi řekne, že natočil svoje "bílé album", víme, co měl autor výroku na mysli: že se daný umělec stylově, výrazově i kvantitativně rozpřáhl do zatím největší šíře a pokusil se vyložit všechny možné trumfy na jedné ploše. Když (až příliš) často citovaní Pejsek s Kočičkou vařili svoje "bílé album", nedopadlo to pro konzumenta dobře. Když Fab Four v roce 1968 zakládali tuto tradici, byl to ovšem jiný, podstatně zdařilejší případ. A přitom ta pestrobarevnost, kterou se třicetipísňová kolekce vyznačuje, nebyla pro skupinu utkvělým cílem. Vyplynula při nahrávání jaksi mimoděk a vlastně byla spíš neblahým znamením počínajícího rozkladu vnitrokapelních vztahů.

Když si uvědomíme, že Beatles se ve studiu jen zřídka vyskytli v plném počtu a lezli si stále více na nervy, začíná to dávat smysl. Dvojalbum pak skutečně zní jako kompilace dvou sólových desek a jednoho EP (George Harrison protlačil na každou ze čtyř stran jen po jedné písni). Kolektivní entuziasmus, který byl ještě na Seržantovi cítit, se drobí na prvočinitele a každý si začíná hrát na vlastním písečku, ačkoliv kredity i nadále označují dvojici Lennon-McCartney za kompaktní autorský tandem. Ale nějakým zázrakem to všechno perfektně drží pohromadě a chladnoucí vztahy ve skupině nemají na výsledek žádný negativní vliv.

I když na některých místech Beatles variují fígle v minulosti už vyzkoušené, stejně překvapují na každém kroku nečekanými formálními, aranžérskými i skladatelskými postupy. Obě A-strany startují stejně jako na Seržantovi odvázaným rock'n'rollem (Back in the U.S.S.R. resp. Birthday), čisté blues si ale kapela střihla poprvé (Yer Blues). Máme tu bubblegumovou odrhovačku (Ob-La-Di, Ob-La-Da), procítěnou baladu (Harrisonova While My Guitar Gently Weeps s hostujícím Ericem Claptonem), ozvěny z meziválečných dancingů (Martha My Dear, Honey Pie), country (Ringova Don't Pass Me By).

Některé songy, které se tu objevily, patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy Beatles nahráli: oba zmíněné otvíráky, Everybody's Got Something to Hide... a především strhující Helter Skelter. Může být něco vzdálenějšího někdejšímu "she loves you, yeah yeah yeah", než právě tahle urputná vyřvávačka? Ale může. Pochopitelně mířím k osmiminutovému kaleidoskopickému pásmu hudebních, mluvených a zvukových útržků s názvem Revolution 9, připomínajícímu slavný transdimenzionální průlet z filmu 2001: Vesmírná odysea, který šel do kin (náhoda?) jen pár měsíců předtím. Spolu s následující Good Night evokující smyčcovými obláčky i vokálem předbeatlovský popový cukrkandl tvoří opravdu bizarní a matoucí závěr. Samozřejmě je tu spousta dalších pozoruhodných písní: Dear Prudence, Happiness Is a Warm Gun, Blackbird, Rocky Raccoon, Mother Nature's Son, Sexy Sadie... Každá z nich září svým vlastním světlem a dohromady přímo oslňují. Soumrak nejslavnější kapely historie už sice započal, ale západ slunce je to nádherný.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz
reagovat

26.11.2013 Walrusa | #

Z tohohle alba (dvojalba) jsem bývala vždycky dost rozpačitá. Mám totiž ráda alba sevřenějšího a kompaktnějšího rázu, ale pokud si vypůjčím heslo Evropské Unie: "Jednotná v rozmanitosti," pak mohu jen nepřítomně konstatovat, že dle tohohle hesla je tenhle počin vlastně jednotný.
Je tu mnoho kousků, které mě vždy moc přitahovaly: odvázaná Back In The U.S.S.R, neposkvrněná přírodní Blackbird, přímočará Revolution 1 nebo zvláštně ponurá Cry Baby Cry.
Ale samozřejmě najdu i pro mě slabší kousky: Bungalow Bill, Piggies nebo Wild Honey Pie.
Revolution 9 je kapitola sama pro sebe, když jsem ji slyšela poprvé, tak mě notně vyděsila, ale teď ji beru s klidem.
Otázkou zůstává: proč brouci neudělali z tohoto dvojalba jedno silné album? Ostatně asi ani nemohli. Vždycky když se zpětně ohlížíme do historie, na války, zvraty, krize, občas se přistihneme, že si klepeme na čelo se slovy: "Proč ti ti idioti neudělali jinak? Kdyby..."
Ale, žádné kdyby neexistuje. Když se člověk rozhoduje, používá aktuální informace a jedná v souladu s aktuálním stavem. A teprve až s odstupem času, kdy má jiné informace a je jiný stav si řekne, že by jednal úplně jinak. Brouci to prostě udělali jak to udělali a já věřím, že to udělali v souladu s tehdejším stavem věcí. A jsem ráda, že je to dvojalbum jednotné v rozmanitosti.
reagovat

zdenek2512 @ 27.11.2013 03:52:00
Walrusa: ahoj, přečetl jsem si tvojí pěknou recenzi a pohled na toto klasické dílo. Hodně se mi líbí jak si to napsala. Mně se třeba Wild Honey Pie líbí :). On je trochu jiný než jejich ostatní písničky.Já z tohoto alba mám nejradši, i když se mi líbí célé, Happines Is A Warm Gun, Yer Blues, Helter Skelter svým způsobem While My Guitar Gently Weeps, kde hraje Eric Clapton. Hodně hezká je třeba Blackbird, Birthday, kde zpívá Paul a písnička je taková, jako by ani nebyla od Beatles. Jak už jsem napsal níže mám ji v různých provedeních 4x na CD a 4x na vínylu. Nejvíce si cením japonských vinylů a japonského mono boxu.

Walrusa @ 27.11.2013 05:17:53
zdenek: každý to máme jinak ;) Rozhodně tohle dvojalbum nepovažuju za slabé, jen mám pocit, že tam sem tam na nějakou tu "výplň" opravdu narážím ;)

zdenek2512 @ 27.11.2013 05:38:43
Souhlas, třeba Revolution No.9 :).Plus pár písniček Why Don't We Do It In The Road, Bungalow Bill, Ob-la-di Ob-la-da a podobné. Ta plocha dvojalba je vražedná. V době CD spousta kapel uměle natahuje písničky, aby toho na CD bylo těch 70 a více minut. Zappa začínal dvojalbem Freak Out, ale to má délku slabou hodinu.Tady z tohoto dvojalba, které má přes devadesát minut, kdyby vystřili tu vatu tak je z toho album par exellance. :). Díky za zajímavý dívčí pohled.

Walrusa @ 27.11.2013 05:49:20
zdenek: Ano, přesně ;) A jelikož žádné kdyby není, miluju každou písničku, kterou Beatles udělali. I když občas se něco "výplní" nazvat dá, je to prostě Broučí a tudíž skvělé ;)

zdenek2512 @ 27.11.2013 06:01:06
Na plochu dvojalba, aby to nenudilo si troufne málokdo. Ono je to i pro posluchače moc. Takhle z hlavy mě ani žádné dvojalbum, které se poslouchá jedním dechem nenapadá.:)

luk63 @ 27.11.2013 07:06:54
Zdenek2512 zmínil Freak Out - 2LP od Mothers Of Invention. Tady je základ k pochopení, proč dvojalbum a proč Revolution 9. To bylo pro řadu tehdejších kapel i posluchačů zcela zásadní a inspirativní album, také pro Beatles. Já osobně za průšvih považuju pouze tu nakládačku Revolution 9, kterou nemůžu a přeskakuju ji, jinak mi toto dvojalbum sedí. Asi proto, že ho poslouchám už 45 let.

zdenek2512 @ 27.11.2013 07:30:05
Taky posloucham pisnicky z tohoto alba 45 let nejprve z radia a z kamaradova magnetofonu, kde mel tuhle desku nahranou. Vlastni nahravku jsem si poridil o neco pozdeji. Lubosi musim jen souhlasit, ale Number Nine uz ted nepreskakuji a bavi me :). Myslim, ze to bylo mysleny jako recese v prime navaznosti na Franka.

Jarda P @ 27.11.2013 08:07:48
Jako kluk jsem stál pod oknem kamaráda, který na plné kule pouště Everybody's Got Something To Hide Except Me & My Monkey a Helter Skelter. To mě tehdy ohromilo a později překvapilo, že jsou to jediné 2 tvrdé skladby na bílém dvojalbu. Dnes ho mám spolu s Abbey Road a Rubber Soul nejradši, ostatní jen o chloupek míň. Revolution 9 přeskakuju taky.

Voytus @ 27.11.2013 10:48:49
Když už jsme u toho přeskakování, tak právě na tomto albu se nachází píseň, na kterou jsem doslova alergický. Je to ta příšernost s názvem Ob-la-di ob-la-da, to radši celý den poslouchat Revolution No.9...number nine....number nine...number nine...number nine.... :-). Mimochodem, singlová verze Revolution 1 je daleko lepší, než ta na albu. Vyšla též například na výběrovce 1967-1970 pouze jako "Revolution"

Progjar @ 27.11.2013 11:21:41
Zdeněk2512. Celopočúvateľné dvojalbum napr. Pink Floyd The Wall, Electric Light Orchestra - Out of the Blue, atď.

Mohyla @ 27.11.2013 11:22:24
Voytus, so singlovým Revolution jasný súhlas. ...number nine mi nechutilo ani za mlada, ani teraz!

zdenek2512 @ 27.11.2013 11:38:07
JardaP: pridal bych jeste Birthday a Yer Blues. Nejrqdsi mam Happines Is A Warm Gun a Yer Blues.
Progjar: Ty ELO nemam a The Wall tak souhlas i idyz ja tohle album moc rad nemam. Je to uz dost komercni zalezitost. Proti gustu. Me napadaji pouze zivaky :)

Voytus @ 27.11.2013 12:13:48
The Wall nejlepší s obrazem. Ale zase jsou tam některé odlišné verze písní, než na albu, raději mám koncertní podobu.
Hluchá místa bohužel jsou, navíc se jím celou dobu táhne Watersův zpěv - nezpěv (pro srovnání skvělé Gilmourovy vokály v Goodbye blue sky, a sólové party v Comfortably Numb a Young Lust. No a pak Watersovo úpění v Don't Leave Me Now - i když tam se to asi z určitého pohledu dá pochopit jako nářek...ale stejně...).
ELO neznám moc dobře, mám je naposlouchané jen z výběrovek, desky jako celek moc neoslovily.

Jinak mám ale dvojalba vcelku v oblibě:

Rolling Stones - Exile on Main Street (už od základky jedno z mých vůbec nejoblíbenějších alb)

Bob Dylan - Blonde on Blonde (to samé)

Frank Zappa - Freak Out (taktéž :-))

Yes - Tales from the Topographic Oceans (dlouho jsem se mu vyhýbal díky různým recenzím a názoru o plýtvání vinylem, pak se nějakou dobu postupně nořil - dnes jej beru jako poctu tomu, čemu říkáme hudba)

Genesis - The Lamb Lies Down on Broadway (tohle je pro mě nejlepší dvojdeska vůbec. Hudba, příběh, kompozice, zvuk, nápaditost, snad žádné slabé místo, navíc schopnost přenést posluchače do zcela zvláštního stavu - možná to zažívám jen já :-))

a řadu živáčů - Live & Dangerous (Thin Lizzy), Made in Japan (Deep Purple), Bursting Out (Jethro Tull), Seconds Out (Genesis - podruhé :-))

A od Beatles mám jiné favority: Abbey Road, Revolver a Rubber Soul.

Petr Gratias @ 28.11.2013 12:47:36
Zdravím, Walruso!
Na projekt The Beatles (white album) je potřeba pohlížet jiným způsobem.
Role kapely po Sgt. Pepperovi byla dost obtížná a přijít s novým konceptem hudby nebylo nijak jednoduché. Já si naopak myslím, že právě těch 29 skladeb na albu nám 45 let od vydání ukazují, jak mnohatvárná a pestrá byla autorská činnost kapely.
Nijak svázáni nějakým tématem nám nabízejí výlet napříč roztodivnými styly a ukazují, čeho všeho jsou jako autoři, aranžéři, zpěváci a hudebníci schopni. Tohle je myslím ta hlavní devíza bílého dvojalba. Nikdy nic podobného předtím ani potom nevzniklo a museli bychom hodně dlouho hledat, abychom našli v daném hudebním ranku podobný projekt.
Je to jako listování v encyklopedii nebo leporelu a to že hodně lidí nesnáší REVOLUTION No. 9 mě nepřekvapuje. Jistě - místo tohoto příspěvku zde mohly být dvě nebo tři další skladby, ale na druhé straně proč ne. Je to experimentální práce se zvukem a určitý typ hledání východisek, ať už zní tato "skladba" jakkoliv bláznivě. Hledači skrytý ch významů ji často vnímají jako šamansky tajemný odkaz.
Kdo chce Beatles poznat nezívisle na beatlemánii, má zde šanci vidět tu úžasnou rozporuplnost a kromě toho zde výrazně vystupují jednotlivé autorské osobnosti už nikoliv jako BEATLES, ale jako John, Paul, George a Ringo.... Téměř se mi chce říci, že na žádném předešlém albu ty rozdíl nejsou tak markantní jako tady.
Zdravím!

zdenek2512 @ 28.11.2013 12:56:41
Ahoj Petře, napsal si to naprosto podle toho jak to cítím i já. Oni si totiž mohli v té době dovolit cokoliv, nezáleželo jim jestli utrží tolik nebo tolik peněz. Byli za vodou a tohle album vzniklo proto, že se jim líbilo jej takhle udělat. Nebyli svázáni tím, že to musí být kasovní trhák za každou cenu. Samozřejmě se jim líbilo, že se to prodává, ale hlavní záměr nebyl komerční.

Hikoki777 @ 28.11.2013 18:21:22
Naprotý souhlas s Petrem Gratiasem. Tohleto ' White Album' je neuvěřitelnou mozaikou nejrůznějších stylů a poloh, ve kterých se Beatles dokázali pohybovat s geniální suverenitou a invencí. Právě ta rozmanitost je to, co z alba činí jeden z vrcholů tvorby Beatles. A přitom to dokonale všechno drží pohromadě. Mimochodem, v recenzi zmíněné Hey Bungallow Bill a Little Piggies jsou naprosto geniálně harmonicky vystavěné skladby a patří k těm nejlepším vůbec. U druhé jmenované doporučuji prostudovat i velmi zajímavý text.
Každá skladba je svým vlastním způsobem skvost, a nedovedu si představit, že by na albu chyběla.

Walrusa @ 28.11.2013 19:53:45
Hikoki: Nijak se nesnažím ony písně shazovat, jen jsem je hodnotila čistě pocitově. Chápu význam a cennost tohoto počinu, ale v Beatlesácké tvorbě to můj nějvětší favorit není ;)

Hikoki777 @ 29.11.2013 03:17:04
Walrusa: Samoszřejmě,chápu.Trochu sem se rozvášnil-to se mi u Beatles stává. Taky je už poslouchám nškolik desetiletí, jako většina mých předřečníků. Zdravím a děkuji za pěknou recenzi.

verjan2 @ 29.11.2013 14:59:43
A co třeba Physical Graffiti, All Things Must Pass, Planetárium?

adam @ 30.11.2013 19:10:12
Electric Ladyland tiez patri do temy 2LP ktore nemaju hluche miesto
Sheik Yerbouti dtto

31.03.2012 hejkal | #

Dosť bolo negatívnych a legendy znevažujúcich posudkov! Nebudem sa veru vysmievať Ob-la-di ob-la-da, Revolution 9 a ani Honey pie, nebudem objektívne vyháňať Ringa spoza bicej súpravy a už vôbec nebudem spomínať vatu (kozmetickú či cukrovú), vatovec a ani sa v mojom texte nezjaví slovo nuda. A nebudem ani zľahčovať význam Helter skelter, čoby skladby, ktorá nie je ani geniálna rockovica a ani nemá bohvieaký refrén, ale aj tak sa páči aj tým, čo inak tvrdší rock obchádzajú oblúkom a i pri zmienke o ňom ich chytajú črevné či ústne prehánky. Dokonca ani raz nespomeniem, že v roku 1968 mala už hudba v talóne také formáty, ako Cream, Jimiho Hendrixa, Quicksilver Messenger Service, Steppenwolf, Gun, Free, Family, Iron Butterfly, Jethro Tull, Blue Cheer a tak ďalej. Vstupujem si do svedomia a idem písať iba o tom, čo sa mi páči. Biely dvojalbum od Beatles je spolovice zaujímavý a o tom by som rád napísal pár slov. Že je Beatles objektívne prototyp modernej popovej skupiny a zároveň je aj nositeľkou progresivity, novátorstva, koncepčnosti a experimentu (ach, to bola doba, škoda, že sa, zdá sa, tak skoro nezopakuje, dnes je všetko výsledkom marketingových plánov vychádzajúcich z grafov a štatistík), je niečo unikátne, tak to pre istotu zmieňujem. Ach, a ešte niečo, necítim sa byť ani ktovieaký intelektuál (len tak trošku, aby som sa mohol vyvyšovať nad bežný plebs) a ani mudrc, ktorý musí polovicu vedomostí zabudnúť, aby bol prijateľne najmúdrejším tvorom na zemeguli a v priľahlých univerzách či dimenziách, tak netreba cítiť ostych a na tieto črty upozorniť, tak, ako som to bol práve vykonal.

A teraz k veci.

CD 1
Hneď na úvod je tu svieža rocková skladba Back in U.S.S.R., okrem dobrej nálady má aj ťah, čo kvitujem. Dear Prudence je pekná náladovka, v ktorej sa v závere zjaví aj bubeník, koridový úvod v The continuing story of Bungalow Hill má svojich pár sekúnd, ale vrcholom albumu je nasledujúca gitarová balada While my guitar gently weeps. To je skladba, akú by som vydržal počúvať večne a pravdepodobne by mi ušlo aj to, že medzičasom nastal koniec sveta. Klobúk dole! Často sa stretávam s názorom, že Harrison bol najlepší hudobník z celej liverpoolskej štvorice a niečo na tom bude. A pri podmanivých vokálne gitarových baladách ostávame aj v nasledujúcej skladbe Happiness is a warm gun. Akustická uspávanka Blackbird je fajn, harmoniková folkovina Rocky Raccoon sa dá zniesť, ale posledná skladba, ktorá ma uvádza do vytrženia je Why don't we do it in the road. Správne, je to rock. Revúci spev, barový klavír, kúzelné. Pekná bodka za prvým albumom je Julia. Minimalizmus, akustika a spev, a do toho perfektne namerané emócie, aby pôsobila úprimne a neafektovane, čo dodať.

CD2

Rock and roll Birthday otvára druhé cédéčko presne tak, ako má. Žeravo. A po ňom je tu hneď vrchol tohto albumu, drsné blues Yer blues, ktoré má len jediný nedostatok (viem, sľúbil som, že nebudem, ale toto sa nedá nespomenúť), podivne useknutý koniec. Rázne sa tvári aj Everybody's got something to hide expect me and my monkey. Rozkričaná Helter skelter ostáva asi jediným naozaj hard rockovým kúskom v diskografii skupiny (možno ešte na Abbey Road by sa niečo našlo), čo sa nedá neoceniť. Je to skvelá vec, v rozmeroch Beatles dokonca neopakovateľná. A nasleduje prekrásna balada Long long long. Za zmienku stojí aj ďalších pár slušných skladieb. Revolution I má sound, ktorý neskôr preslávil glam rock s T. Rex v čele. Dobre znie aj Savoy truffle, určité zadumané pnutie ovíňa Cry baby cry a to by hádam aj stačilo.

A ten zvyšok? No, to je určené pre iného poslucháča, ako som ja. Na záver niečo "objektívnej" hviezdnej metodiky. Je to najlepší album od Beatles? Nie je. 5-1=4. Koľko skladieb mám rád? Asi tak polovicu. 5:2=2,5. Stredná hodnota medzi 2,5 a 4 je 3,25, a teda tri hviezdičky. Azda som do toho nepremietol mrzké subjektívne pochody.

reagovat

gunslinger @ 31.03.2012 08:53:47
to už hraničí z nenávisťou.. dať revolveru 3 hviezdy .. dobre , seržantovi 3 OK ale bielemu albumu... hehe robím si srandu

25.08.2011 gunslinger | #

Takže toto nebude taká úplná recenzia na album The Beatles 1968 respektíve Biely album . Bude to skôr o tom ako a kde som sa k nemu dostal.
Takže neviem kde by som začal ... môj strýko zbieral asi od polovice 60 rokov Rockové albumy na vinylových platniach nepamätám si naňho lebo keď zomrel mal som iba 2 roky. Mal aj slušnú zbierku kazetových pások zvyčajne v otrasných kvalitách ale mne to vtedy ani teraz nevadí.

Keď som bol malí chlapec tak som sa s platňami hral tak že som s nimi vonku hádzal nemal som vtedy na to prehrávač tak ma to nejako netrápilo áááj ako to dneska kruto ľutujem kým som si uvedomil že rozbíjať platne je tá najväčšia hlúposť akú som kedy urobil zostala mi iba jedna SP platňa The Beatles - hippy hippy shake... a spomienka na slovo SUPRAPHON.
Ale kazety mi zostali a tak som si ich napočúval. Nikdy som nevedel koho počúvam lebo na páskach nebolo napísané nikdy nič... v priebehu desiatich rokov som došiel na to že nahrávky sa skladajú prevažne z nahrávok od skupín Beatles a Manfred Man, The Swinging Blue Jeans.
K niekoľkým skladbám som do dnešných čias neobjavil interpreta, a to už asi ani neobjavím pretože sa drvivá väčšina pások roztrhala s toľkých prehraní. Ako som už spomínal boli v hrozných kvalitách keď som ich začal počúvať ja ani si neviem predstaviť koľko ich mohol počúvať môj Strýko.

S tejto kazetovej zbierky mi do dnešných čias zostala iba jedna kazeta.. a to The Beatles-1968.
Táto kazeta bola nahraná z nejakého pirátskeho rádia ktoré bolo komentované po slovensky moderátor predstavil „ formáciu Johna Lennona a Paula McCartney-ho a ich nový album takzvaný Biely Album ktorý sa začína ich skladbou no.1 Back in the U.S.S.R. a už to začalo... na začiatku prvej spomínanej skladby keď pristáva lietadlo som si vždy myslel že to je poškodená páska... :-) zo silnej nostalgie som si pri písaní tejto pseudo recenzie pustil túto nahrávku až sa mi slzy tlačili do kútikov očí..

Pri tejto nahrávke som začal cítiť že nie je hudba iba tá z rádií ( čo som vtedy počúval) ale sú aj iné .. ktoré vyjadrujú pocity človeka hoci som vtedy ešte nevedel po anglicky ani slovo ( a to doslova) ale cítil som to z hudby....

reagovat

Zdeněk @ 25.08.2011 18:56:41
Pirátské rádio na Slovensku za totality? To by nevydrželo vysílat ani týden, protože proti ideologické diverzi tu byla zvláštní ostražitost.
Nebyla to strejdova nahrávka ze Svobodné Evropy?

gunslinger @ 25.08.2011 19:16:54
Zdeno tak to ti naozaj neviem povedať... z pásky ide krutý rádiový šum a moderátor rozpráva po slovensky nič viac!!!!

Zdeněk @ 25.08.2011 19:19:53
No ten krutý šum bych tipoval na rušičku, která nás
chránila před muzikou těch vlasatců z Anglie

OHNOTHIMAGEN @ 25.08.2011 19:21:48
Ten beatlesácký singl "Hippy Hippy Shake" bych fakt rád viděl.

gunslinger @ 27.08.2011 04:12:57
OHNOTHIMAGEN ak tak veľmi chceš môžem ti ho odfotiť.. ale budeš si musieť počkať pretože som ju daroval jednému známemu pretože na platne nemám prehrávač , ale viem ti odfotiť iba samotnú platňu pretože obal k nemu nebol.

19.07.2011 Petr Gratias | #

„Bílé dvojalbum“, „white double album“… tak se mu nejčastěji říká, ale jeho oficiální název zní The Beatles….
Poprvé jsem ho dostal od tety z Anglie k Vánocům r. 1975. Byl jsem na vojně a než jsem se dostal domů, uběhlo půl roku. Až jsem ho konečně držel v ruce, byl to velký svátek! Album jsem ale samozřejmě znal od starších kamarádů, kteří ho měli ale už hodně odřené a přeskakovalo. Snil jsem o tom, že „až budu velký, tak si ho taky koupím“….
Anglické vydání na labelu Apple, uvnitř byl velký plakát s koláží fotografií, na zadní straně byly otištěny texty a kromě toho byly vloženy do alba čtyři barevné fotografie na speciálním lesklém fotopapíře…
Když jsem se začetl do recenzí jiných pánů progboardistů, docela mě zatrnulo, jak diametrálně odlišně je tohle album vnímáno. Znovu musím podotknout, že v mém okolí se nenašel dodnes nikdo, kdo by o albu podobným způsobem soudil, kdo by ho odsoudil, odmítl, nebo se o něm vyjadřoval s jistým despektem. Je to zvláštní. Revolver – revoluční album, Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band naprosto nadčasové album s psychedelickým odérem, Magical Mystery Tour – psychedelický výlet…. Co se vlastně po třech vynikajících albech dále od Beatles očekávalo? Pochopitelně ještě lepší album…
Té koncepčnosti už bylo ale nějak moc a možná tohle byl ten důvod, proč se rozhodli Lennon, McCartney, Harrison a Starr natočit něco docela jiného – hlavně nekoncepčního. Názory a postřehy na „bílé dvojalbum“ se liší a různí – já sám vidím tohle album po svém.
Slavná čtveřice už nebyla autorsky tak posvazována, jako tomu bylo v první polovině šedesátých let. Pravda – byla tady podepsaná smlouva s EMI, která právně vyžadovala označovat beatlesovskou produkci hlavních dvou protagonistů logem Lennon/McCartney a proto se další skladby skupiny měly označovat nadále stejným způsobem – kromě skladeb Harrisona a Starra, kteří byli ve významné menšině. Nový projekt byl sice natáčen společně (až na několik výjimek), ale v podstatě každý z Beatles měl svou skladbu dešifrovatelnou většinou tím, že co si napsal, tak si většinově i nazpíval. Navíc se autorské rukopisy Lennona, McCartneyho, ale i Harrisona a Starra daly poměrně zdařile dešifrovat, tak nebylo třeba tápat a pátrat, kdo vlastně co napsal a nazpíval…. Tolik faktografie.
Beatles se prostě rozhodli natočit kolekci skladeb bez nějakého sjednocujícího konceptu. Původní název A Doll´s House byl zrušen. Britští představitelé undergroundové scény, skupina Family natočila a vydala v r. 1968 svoje první album Music In Doll´s House před nimi, a tak bylo od původního záměru upuštěno…
Vnímám dvojalbum The Beatles jako kolekci skladeb různých stylů, žánrů, pojetí. Je to takový výlet napříč hudebními styly, ve kterých Beatles naznačili, že jsou schopni hrát rozmanitý repertoár a vedle tradičních písní mohou i experimentovat, proto ta různorodost a proměnlivost, kterou někdo nazývá „žánrovou roztříštěností“ a „neuceleností“ a někdo dokonce „začátkem jejich krize“. Jedná se o omyl. Díky tomuto delšímu formátu máme dodnes možnost se přesvědčit, že se Beatles dotkli téměř všech možných hudebních pojetí a podle mého soudu dokázali, že jsou autorsky, textařsky, interpretačně, ale i instrumentálně dostatečně vyspělí. Zkusme ten výlet napříč skladbami alespoň částečně dešifrovat: rock and roll, balada, reggae, psychedelie, blues, good time, folk, country, country blues, love song, swing, syrový rock, klavírní balada, boogie, zvukový experiment s ruchy a elektronikou, filmová hudba…. Záměrně jsem tohle škatulkování nekonkretizoval, ale myslím, že dosadit si skladby do citovaných žánrů nebude až tak obtížné….
Přehrávání „bílého dvojalba“ pro mě znamená listovat kronikou a objevovat věci známé i netušené a znovu se s nimi sbližovat. Tahle rozmanitost má podle mého názoru velkou vnitřní sílu a poukazuje nám, kam až se Beatles dostali jako kapela, ale především jako jednotliví autoři a interpreti. Jsem rád, že album vyšlo ve dvojitém formátu a že mi nabízí takovou žánrovou rozmanitost. Poukazuje to na kouzlo lidské geniality čtyř amatérů, kteří dokázali svoji hudbu povznést ze zatuchlého sklepa a zaplivaných námořnických hospod na světlo a kopírovaný repertoár intenzivně a cíleně prokládat stále více vlastní hudební produkcí, která prokázala tolik životaschopnost, že se později propojovala se stále složitějšími nebo odvážnějšími aranžemi smyčců a dechů. Protože „white album“ opravdu miluji, velmi rád se nad ním pozastavím a zamedituji nad jednotlivými skladbami, které obsahuje…

BACK IN THE U.S.S.R. – úvodní skladba byla velmi citlivě dramaturgicky vybrána. Lepší úvod si snad ani nebylo možné představit. Svištění přistávajícího letadla přivolává Paulovu skladbu, do které nahrál hlavní hlasy, ale také úderný klavír první sólovou kytaru, dokonce i bicí nástroje a percussion. Ringo nebyl přítomen při nahrávací frekvenci. John nahrál druhou sólovou kytaru, ale také baskytaru a percussion, podobně i George nahrál třetí sólovou kytaru, připojil svůj zpěv a percussion. Prostě si musíme zvyknout, na tomto projektu více než kde jinde, Beatles nehrají v klasických nástrojových obsazeních. Zde to prostě platilo. Co skladba, to jiný pohled na věc a protože se autorství ctilo, každý autor měl právo vstoupit svým rozhodujícím názorem do kompozice tak, jak mu to vyhovovalo a druzí se tomu přizpůsobovali. Ringo během nahrávacího procesu „opustil“ kapelu, protože se cítil být frustrovaný, ale tyhle záležitosti se v době nahrávání tohoto projektu ještě daly „vyžehlit“… Skladba je úderný pořadně nažhavený rock and roll „moderního střihu“, kam Paul implantoval i inspiraci od Beach Boys (Surfin´ USA). Skladba nemá nic společného s obsazení naší republiky (byla shodou okolností nahrána těsně po invazi) sovětskými okupanty – jak se tvrdilo. Beatles dokázali pořádně přitvrdit, aniž by se vzdali svých vokálních předností. Prostě zemitý odvázaný příspěvek, který nutil k tanci, ale i k poslechu!

DEAR PRUDENCE – další skladba je od Johna. Má svoje typické lennonovské znaky. Má v písní hlavní pěvecké party, vedle kytary. Výtečně se propojuje se sólovou kytarou George. Ty nádherné rozklady mají takřka magický náboj. Ale ani Paul nezůstává pozadu a nahrál sem hodně instrumentálních partů – vedle zpěvu baskytaru, bicí nástroje, trubku-křídlovku, klavír a ještě tamburínu. Skladba byla nahrána bez Ringovy přítomnosti, což se tehdy nevědělo. Jsou tu ale i hosté – Mal Evans, písničkář Jackie Lomax a dokonce i Paulův otec, kteří nazpívali vokální party a navíc i tleskání (!). Ve sklabě mě vždycky fascinovaly nahrané kytarové party, které dovedl zahrát v tak skvělém stylu George, akordické sestupy mají skoro indickou melodiku. Vynikající skladba v každém slova smyslu. Má zajímavou harmonii, ale i melodickou linku a vedle doprovodných hlasů a hlasů Beatles se dá hovořit o skutečném hudebním architektonickém modelu. Nádhera!

GLASS ONION – i následující skladba je z dílny Johna. Mám pocit, že v ní jsou skryty psychedelické opary Johnových výletů do neznáma pod vlivem psychotropních látek. Skladba má velmi zvláštní melodiku a skrývá v sobě těžko utajované napětí. Také interpretační podání má zvláštní stavbu. Je tu i narážka na Paulovo poručníkování (The walrus was Paul) a odvolávky na jiné skladby z beatlesovské produkce, které jsou velmi dobře dešifrovatelné ze zpívaného textu. Hlavní hlasy nahrál velmi osobitým timbrem Johna doprovodil se na akustickou kytaru, George hraje na elektrickou kytaru a Paul doplnil instrumentaci baskytarovými party, klavírem a dokonce i zobcovou flétnou, kterou v písni čitelně rozpoznáte, za bicími nástroji už konečně sedí „ztracený“ Ringo a kapela je pohromadě. Zajímavý background ovšem vytvářejí i violoncella, housle a violy, kteří dodávají dramatický a gradující náboj. Velmi kreativní osobitá Johnova hudební vize…

OB-LA-DI, OB-LA-DA- - tak tohle je další typická Paulova skladba. Jeho hlas zní poněkud unaveně, ale sborové hlasy Johna a George to výtečně prokreslují. Paul nahrál zemitou baskytarovou linku, která přivádí myšlenku, že by tahle věc mohla být klidně vnímána jako reggae, John nahrálo klavírní party a připojil i různé hlasové legrácky, George natočil akustickou kytaru a Ringo přidal veškerý inventář bicích nástrojů a percussion. Odvazová skladba, která má chytlavý refrén a valivou melodii, která už zůstane ve vašich uších neustále, přeslechnout se nedají ani saxofony, který přicházejí z backgroundu. Paulovo pověstné puntičkářství prý vyvolávalo při opětovném natáčecím procesu určité napětí ve studiu… Pro ostatní Beatles to byla „jenom“ další skladba na album, ale Marmalade s ní udělali díru do světa pomocí singlu. Také pražská skupina Apollobeat píseň natočila v české verze jako To vadí. Zpívající bručoun Petr Spálený se mohl opřít o kreativní a vtipný text Pavla Vrby a výsledek nebyl nijak špatný!

WILD HONEY PIE – tato skladba mě zní hodně psychedelicky, i když v ní cítím ironickou nadsázku a nějaký třetí plán. Všechny hlasy si natočil Paul (nemohu si pomoci, já tam slyším i ten Johnův) a natočil i party akustických kytar a podivně krabicově znějící bicí nástroje. Byl to ale asi záměr, aby se podtrhla charakteristika interpretace skladby, kdo ví?! Skladba patří do období indických meditací v Rishikeshi, kde se Beatles bavili různými hříčkami a improvizovali na akustické kytary. Tento improvizační kousek posloužil jako jistý druh „oslího můstku“ mezi dvěma skladbami a docela sem zapadl…

THE CONTINUING STORY OF BUNGALOW BILL – skladbu napsal John. Ovšem úvodní intro na akustickou kytaru ve španělském stylu nahrál George. Výtečný muzikantský kousek“! Z nějakého důvodu je ale natočen nějak zastřeně a zvukově utopen, o to víc potom vyniknou nástupu akustické kytary a zpěv Johna, baskytara a další hlas Paula a Ringovy bicí nástroje a tamburína. George přidal rovněž hlas a další akustickou kytaru. Ve slokách zní zajímavě mellotron, který nahrál spoluproducent Chris Thomas, jenž supluje zvuky tombonu a mandolíny (!). Další vokály doplnily oko Ono a Ringova žena Maureen. Yoko Ono dokonce ve zpěvu dostane kratší, ale čitelný prostor. Zajímavý je ale výklad vzniku skladby – zatímco John tvrdil, že chtěl napsat písničku pro děti, kterou by si dokázaly jen tak volně nenuceně zpívat při hrách, jiná verze tvrdí, že téma pojednává o jednom rozmařilém milionáři, který přijel do Indie na loveckou výpravu střílet tygry a pak se rozhodl absolvovat meditační kurzy u Maharishiho… Tuto skladbu natočili koncem šedesátých let milovaní Golden Kids (Kubišová+Neckář+Vondráčková) s příšerně nejapným textem, jako Bungalow Bill, ale ještě horší coververzi Buffalo Bill nazpíval brněnský thymolinový seladon Milan Černohouz s Orchestrem Gustava Broma…

WHILE MY GUITAR GENTLY WEEPS – první Georgův autorský příspěvek. Je to opravdový majstrštyk. Nejenom jedna z nejlepších skladeb z jeho autorské dílny, ale i na tomhle dlouhém projektu. Georgův hlas zní naléhavě a plačtivě, má však svou ryzost a věrohodnost, nahrál ještě akustickou a elektrickou kytaru a hammondky, další elektrickou kytaru natočil John, zajímavé bubenické party připojil Ringo společně s tamburínou. Paul dodal svoje vokální party, druhé varhany, klavír a pořadně dunivé modulované basové party. Elitním hostem ve skladbě je Georgeův přítel Eric Clapton, který nahrál ono chvějící se sólo. Výtečný kytarový příspěvek do skladby, na Georgeovo přání Clapton potlačil bluesové zabarvení. Výtečně nahrané a zahrané a skutečně špičková skladby, prokreslující jemné detaily písně jak ve slokách tak v mocném refrénu. Údernost skladby koresponduje s obsahem mírně filozofujícího textu. Píseň byla původně komponována pro akustickou kytaru – však také existuje krásná alternativní akustická verze, kterou George natočil, ale vydána po mnoha letech na Anthology 3. Tuhle skladbu natočil jako coververzi i vynikající slepý (bohužel předčasně zesnulý) kytarista Jeff Healey, který si přizval samotného George jako kytarového hosta do této písně. Je to moje velmi oblíbená skladba, velmi typická pro George s výrazným motivem v A moll, který je dále rozvíjen. Famózní věc!

HAPPINESS IS A WARM GUN – další skladba je z Johnovy dílny. Je to vynikající věc. Jedna z nejlepších, které John svěřil tomuto projektu a hodně se líbila i ješitnému Paulovi. Začátek patří rozkládaným akordům elektrické kytary. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o elektrické piano. Nikoliv je to kytarová skladba, i když s osobitým, chce se mi říci velmi osobitým, aranžmá! Hlavní hlasy patří Johnovi, zpívá plnými ústa ve velkém emocionálním nasazení, další hlasy přidává Paul a George. Ten do skladby nahrál vynikající kytarové sólo se zvukem „startující motorky“. Ringovy bicí nástroje hraje v přesných obrazcích a nevyčnívají. Vynikající skladba po všech stránkách – John do ní vkládá hodně přesvědčivosti, ať už se jedná o sarkasmus, ironii, nadsázku, zoufalství, bezradnost. Jedna z nejlepších na celém projektu, ale i v jeho celkové vlastní autorské práci. Dokázal jsem propadnout její atmosféře a dodnes jsem se z ní nevyhrabal… (a ani nechci).

MARTHA MY DEAR – skladba, pod kterou je podepsán Paul. Opět nese všechny znaky jeho typické rozevláté melodické linky. Tuhle skladbu si nahrál celou sám – jako jediný Beatle. Houslisté, violisté, violoncellisté, trumpetisté, lesní roj, trombon a tuba vytvářejí stylový doprovod a skladba je celkově posouvána někam na pokraj swingu. Paul nahrál zpěvové party, výtečné klavírní téma, ale i baskytaru, kytaru, bicí nástroje a ještě i tleskání. Je z ní cítit mccarthyovský pozitivismus, který vnáší do písně romantiku a bezstarostnost. Píseň je napsána pro Paulova velikého bobtaila, fenku Marthu, kterou velmi miloval, že ji napsal píseň, i když se hodně lidí domnívalo, že se jedná o nějakou zatajovanou lásku… Jisté poznávací znaky jsem rozpoznal mnohem později ve skladbě You Gave Me The Answer na albu Venus And Mars, ale nijak mi to nevadilo. Paulův vztah k retrostylu byl už několikrát akcentován (a ještě bude), a tak jsem mu přivykl, třebaže ortodoxní rockeři kroutili hlavami, jak může někdo napsat Helter Skelter, Oh Woman Oh Why, Let Me Roll It, nebo Back Seat Of My Car…. Prostě další odstín Paulova širokého talentu. Možná mu ortodoxnější rockeři tuto schopnost tajně závidí a proto o to úporněji ujíždějí na opakovaných riffech… Prostě i tento typ skladby mi nezní nějak odpudivě…

I´M SO TIRED – tenhle autorský počin míří k Johnovi. John nahrál akustickou kytaru, elektrickou kytaru a hammondky, George výtečnou sólovou kytaru, Paul připojil svůj zpěv, baskytarové party, ale také hru na elektrické piano. Za bicími nástroji svůj rytmický podíl přidal Ringo. Výtečná skladba. Pomalá líná balada, která vzniká v momentě, kdy má člověk problémy. V textu se rovněž objevuje jisté tápání, které je asi způsobeno nespavostí a podrážděností a tak si to John vyřizuje i se sirem Walterem Raleighem, který přivezl jako první do Evropy tabák. Skladba je ale po aranžérské i muzikantské skladbě komplexní a jaksi robustní a deklarované pocity Johnovi věřím. Procházel tehdy dalším složitým obdobím, které mělo vliv na jeho tvorbu. Z pohledu posluchače ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsem nostalgik, a melancholik – mám k této skladbě poměrně úzký vztah…

BLACKBIRD – krásný Paulův folkový song, který si jako autor zahrál a zazpíval zcela sám. Skladba má sice subtilní lidový charakter, já ale v její harmonii cítím bluesové kořeny. Ostatně tato skladba byla Paulem interpretovaná i dávno po rozpadu Beatles koncertně a tam ještě více tato okolnost vynikla. Vybrnkávání osobitou technikou – zcela běžnou pro takového Johna Renbourna, Berta Jansche, Donovana, nebo Roy Harpera – nebyla v případě bígbítových Beatles automatickým zjevem. Tímto stylem dokázal hrát jenom George (který uměl i základy flamenca a stylu pasuado). V Beatles se ale příliš nepoužíval, i když i zde byly čestné výjimky v takových čtyřech možná pěti skladbách na albu v různě obměňovaných variantách. Nejsem si jist, jestli jsem dodnes dokonale pochopil obsah textu (jak jsem zjistil, přemýšlejí nad tím dodnes mnozí jiní mí známí), nicméně skladba je vynikajícím příkladem mccartneyovského pojetí písně a dotočené kosí zpívání dotváří atmosféru probouzejícího se rána na svěží tiché zahradě……

PIGGIES – tohle je Georgeova skladba. Bylo o něm známo, že měl sarkastický smysl pro humor a mnohdy to i dokázal, jak vzpomínají jeho blízcí přátelé. Myslím, že právě o této skladbě se také hovořilo ve spojení s Charlesem Mansonem… George si ale bere na paškál svět médií a trefuje se do jejich svobodomyslné nezávislosti svým osobitým způsobem. V textu jsou jisté narážky, které mají adresné cíle. George si píseň zazpíval a zahrál na akustickou kytaru, Paul zahrál basové linky a Ringo zachřestil tamburínou. John si ve skladbě hrál s magnetofonovými smyčkami a chtěl dostat do skladby netypický sound. Dominující jsou zde ovšem čtvery housle, violy a violoncella a nad nimi cembalo, na které hraje Chris Thomas v mírně barokním tónu. Chrochtání prasat je velmi sugestivní, stejně jako sborový zpěv v závěru. Úsměvná parodie oblečená do osobitého kabátu, proti které nic nenamítám.

ROCKY RACCOON – píseň pochází z Paulovy dílny. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se jedná o parodii, anebo o drsný epických příběh. Ve skladbě jsou ale slovní hříčky, které mě pobavily a celková atmosféra se vyloženě netváří smrtelně vážně. Je to country music? Raději si neodpovím, příběh je ovšem z westernového prostředí a má také všechny aspekty dané zmíněnou tematikou. Krásné ženy, pistolníky, nevěru a zúčtování, které nedopadne tak jak se očekávalo… Paul zajímavě interpretuje daný text. Výtečný smysl pro frázování a rytmické metrum skladby, John nahrál baskytaru, harmonium, ale po dlouhé době vzal do rukou také foukací harmoniku, která se do tohoto typu skladby hodí a společně s Georgem přidali další zpěv, zatímco Ringo odehrál bicí party. Stylový klavír dohrál mistrovským způsobem producent George Martin. Skladba začala vznikat při indických meditacích v Rishikeshi, ale Paul ji dal ve studiu nakonec tuto zajímavou podobu. Výrazné odbočení od rockové identity přesvědčuje, že záběr Beatles měl široký rozsah, což v jejich produkci poukazovalo na dané osobní ambice nasměrované do různých derivátů hudby…

DON´T PASS ME BY – tuhle skladbu napsal Ringo. Jeho autorský podíl u Beatles byl zanedbatelný a protože i on si chtěl trochu vyzkoušet práci komponisty, dostal zde prostor. Píseň se měla tuším původně jmenovat jinak – This Is Some Friendly, ale nakonec dostala lakonický název jakési omluvy, protože na ní pracoval řadu let. Je to country blues. Ringo si píseň zazpíval svým neznělým ležérním způsobem interpretace, nahrál bicí nástroje, percussion ale i klavír (!). Paul jako jediný další přítomný Beatle nahrál basové linky přidal další klavír. Neidentifikovatelným fiddlerem na bluegrassově znějící housle byl jistý Jack Fallon, který do písně vložil správnou periférní hospodskou atmosféru, jež se do písně hodí jak po stránce pojetí, tak k Ringovu zpívání. V závěru se housle nějakým zvláštním způsobem dostávají (záměrně?) do mírně disharmonických poloh, což klasicky studovaného houslistu rozhodí, ale v tomto typu skladby to neuráží…. Vždycky jsem si kladl otázku, proč právě „nejlepší český hardrockový zpěvák“ (jak je často deklarován) Jiří Schelinger natočil svou coververzi Namále mám a dal tomu tu správnou venkovskou tancovačkovou polohu…. Mohu se radovat, že i Ringo našel prostor na tomhle projektu. Myslím, že sice úroveň alba tato skladba nepovznáší, ale na druhé straně nijak neponižuje, když umíte číst mezi řádky……

WHY DON´T WE DO IT IN THE ROAD? – tohle je Paulův hudební počin. Na bicí nástroje hraje Ringo, ale ostatní nástroje si nahrál všechny sám. Co ke skladbě říct. Jadrně jednoduchá skladba v D dur, která má údernou zemitost a charakterizuje Paula svým emocionálně rozpoutaným vokálem. Je to blues, které se nedá zapřít a Paul ukazuje, že si s hlasem může dělat opravdu co chce. John se dal později slyšet, že ho dlouho mrzelo, že ve skladbě nemohl hrát (byl tuším někde ve studiu a sledoval mixování svých skladeb), protože podobný typ písně s narážkami ho vracel do rané spolupráce s Paulem v dávných časech, kdy komponovali ruku v ruce a v této písni cítil, že mu to najednou nějak chybí. Známá beatlesovská ješitnost ale s postupujícími roky nabývala na rozměrech. V dané době by to nahlas před Paulem asi John nikdy neřekl, ale později se za svůj názor nestyděl…. Samozřejmě napsal a nahrál Paul zajímavější skladby, ale nemám důvod mu vytýkat nějakou pokleslost, bylo to prostě emoční uvolnění a tato skladba to zachytila v ryzí formě… Tohle píšu proto, že hodně lidí tuto skladbu napadá jako umělecky pokleslý přídavek na album…

I WILL – v další skladbě „vylepšuje“ Paul svoji „reputaci“ touhle krásnou baladou, která nese všechny znaky jeho výtečného písničkářského talentu. V téhle skladbě zase chyběl George. John a Ringo nahráli percussion (John hraje na méně známý bicí nástroje „lebky“, velké duté dřevěné koule, vydávající zvláštní zvuk, který ve skladbě výrazně registrujeme). Paul nahrál zpěv a akustické kytary s nádherným přezníváním tónů a také baskytaru. Lyrický charakter skladby přináší vlastní milostný song – téma, se kterým dokázal pracovat vždy velmi citlivě a přesvědčivě. Není to ale nějaká vyloženě primitivní folková melodie, ale sofistikovaně vystavěná skladba s harmonickou strukturou, která má svou jedinečnou podmanivou krásu…

JULIA – velmi subtilní skladba z Johnovy dílny. Její křehkost je dána i intimitou tématu. Je věnována jeho matce Julii, kterou v dětství předčasně ztratil. Nádherné kytarové party na akustické nástroje. Skladbu nahrál John docela sám, bez přítomnosti ostatních Beatles. Má nádhernou melodiku a výtečně rozlamované akordy, které se John učil od folkových kytaristů. Skladba má nádherný velmi poetický text, který má vysokou úroveň, překračující běžnou textovou produkci, řadící skladbu do zpívané poezie. Je moc dobře, že se podobný typ skladby na projektu objevil. Nejenom Paul byl schopen skládat akustické balady a tohle je příklad, že John to uměl stejně kvalitně a věrohodně. Nostalgicko melancholické nálady dovedou pohladit, ale i roztesknit. Esteticky velmi vyvážený počin!

BIRTHDAY – máme tady pořádně úderný úvod… Ringovy bicí nástroje hrnou rytmus vpřed za asistence George, který tentokrát svírá v rukou baskytaru, kytarové party má na starost John, který rovněž zpívá druhý vokál. Samozřejmě autorem skladby je Paul, který ji rovněž hraje na flangerovaný klavír a má hlavní hlas. Je to rock and roll jak bič. Zahraný a zazpívaný ve velkém a hřmotném stylu s velkým nasazením a závěrečným přezníváním klavírních tónů. Ve studiu se také objevily partnerky Beatlů – Yoko Ono doplnila vokální linku, stejně jako krásná Patti Harrisonová a dobrý duch Beatles – „skřítek“ Mal Evans navíc ještě tleská. Kdo na projektu hledá hlasité skladby, hned první na druhém albu do této kategorie patří…

YER BLUES – vynikající elektrické blues z pera Johna Lennona. Její hudební kostra vznikla už za beatlesovských meditací v Indii. Sólový zpěv patří Johnovi, který nahrál i další vokál, ale hlavně sólující elektrickou kytaru, George nahrál party druhé sólové kytary. Výtečně se propojují a čitelně můžeme rozeznat jednotlivé odlišnosti v přístupu ke kytarové hře a k danému soundu. Studiová technika umožnila použit i Leslie box, který vytváří onen zvláštní dozvuk, Paul hraje výtečné basy a Ringo střídá rytmické breaky a skladba má ten správný tah na bránu. John dovedl zpívat blues a vždycky jsem si říkal, že třeba někdy jednou natočí vlastní album, kde napíše vlastní blues, anebo přepracuje nějaké standardy…. Škoda, nikdy k tomu nedošlo…. Skladbu jsem vždycky miloval. Měla Johnův autorský a interpretační otisk a porci skutečné originality!!

MOTHER NATURE´S SON – jedná z těch krásných balad pro akustickou kytaru, které uměl napsat Paul ve skvělém pojetí. Nahrál ji vlastně sám. Všechny použité kytary, ale také bicí nástroje a koncertní tympány. Jeho hlas má chlapecky jemnou a čistou barvu. Všechny tóny znějí jako paprsky jasného slunce odrážející se od bukolické krajiny. Tympány sice působí hodně „agresivně“, ale nevadí mi. Lyrickou polohu dotvářejí z pozadí ještě trubky a trombony. Tuhle skladbu natočili britští Gryphon a výtečným způsobem si pohráli s její strukturou… Píseň na albu působí jako pohár chladné vody s lesního pramene, který osvěží a rozjasní smysly…. Nádhera!

EVERYBODY´S GOT SOMETHING TO HIDE EXCEPT ME AND MY MONKEY – tohle je ovšem pořádně syrový rock s mimořádným nápřahem. Skladba, která má pořádně dlouhý název, který nebylo nikdy jednoduché si nazpaměť zapamatovat. Napsal ji John – sólově ji nazpíval svým neopakovatelně přitažlivým timbrem v hlasu, za přispění Paula a George. Všichni Beatles nahráli pro větší zvýraznění rytmické složky percussion a popřáli tak písni pořádné emocionální běsnění. George nahrál party sólující kytary za asistence Johnových doprovodů a ve spojení s rozšířeným rytmickým metrem vznikla výtečná skladba. Nemá nějak složitý harmonický základ, ale přesto je melodicky prošpikovaná řadou zajímavých nápadů. Výborné basové party…. Bytelný rock s řádnou úderností podle všech pravidel!

SEXY SADIE – tuhle skladbu napsal John. Jeho interpretační vklad si nespletete, třebaže mu Paul i George pomáhají s dalšími hlasy. John si nahrál hammondky, kytary, ale zvláštně znějící klavírní party s ozvěnovým efektem s dusavou baskytarou dodal Paul. George implantoval do skladby výtečné kytarové sólo a pochvalu zaslouží i Ringovy bicí nástroje, které prokresluje meziúderem, který působí mezi několika breaky velmi důrazně. Skladba také vznikla v Indii a John, inspirován prozřením, že guru Maharishi není tím metafyzikálním stvořením, za jaké se vydává, ale mrzce nízkým pudovým člověkem. Jedna z adresných skladeb, kterou stvořily neblahé pocity podvedeného člověka…

HELTER SKELTER – tahle skladba má pořádný rockový nápřah. Můžeme zde mluvit o hard rocku (či snad o heavy metalu), raději se do toho nebudu zamotávat. Skladba prý vznikla jako výzva, zda jsou schopni Beatles napsat skladbu ve stylu „nejpravověrnější britské rockové kapely“ Who. Paul se toho ujal a výsledek je opravdu famózní. Tímto způsobem Beatles nikdy předtím, ani potom nehráli. Paulův syrový emocionální vokál překonává hranice, nahrál také první sólovou kytaru, vedle pořadně dunivých basů, zajímavé je že John nahrál rovněž party sólové kytary a také baskytarové party (!), zatímco George připojil zpěv a třetí kytaru. Ringo se rovněž pořádně rozběsnil na bicí baterii, tak jak u něho nejsme zvyklí a kamarád Mal Evans dokonce zahrál na trubku…. Skladba se pojednou ztrácí v prostoru a znovu se vrací se svou hřmotnou naléhavostí…. Ringův výkřik v závěru tak dynamicky vypilované skladby, „že má puchýře na prstech“ patří k těm občasným beatlesovských legráckám, které provázely nahrávací proces…. Skladbu natočili v osmdesátých letech jako coververzi irští U2. Vytvořili zajímavý derivát, ale hloubky originálu dosaženo nebylo… Smutné bylo, že jejich mladší ortodoxní fanoušci u nás si tehdy mysleli, že je to jejich skladba….

LONG, LONG, LONG – meditativně dumavá skladba. Má poněkud utopený sound. George je jejím autorem. Skladbu si nazpíval svým zúženým vokálem a nahrál i akustickou kytaru, Paul se posadil za hammondky a vedle dunivé baskytary natočil i přídavný vokál. Ringo za bicími hraje velmi neústrojně pojaté rytmické party. Téměř ho neslyšíme a opak najednou zničehonic mohutnými údery a závěrečným virblem se hlásí ke slovu. John při nahrávání chyběl, zato se na klavír připojil asistent produkce Chris Thomas (jehož hvězda vyšla v sedmdesátých letech). Podivný zvuk v nahrávce způsobilo rozvibrování láhve od vína, které se nakonec Georgeovi zalíbilo a rozhodl se tam tento rušivý prvek nechat. Na alb nemá George žádnou „indicky“ laděnou skladbu. (Možná mu Paul nechtěl „povolit“ to co na Sgt. Pepperovi nebo na Revolveru a John byl „bezmocný“…) Tahle kompozice má v sobě kus orientálního meditačního náboje, který je ovšem přikryt evropským myšlením. Má v sobě svíravý smutek a obnažuje duši……

REVOLUTION 1 – Johnova skladba, kterou už známe ze singlové verze. Tato varianta je ale výrazně odlišná, i když téma je stejné. Kontrasty Johnova provokativního hlasu korespondují s obsahem písně, která reaguje na studentské nepokoje, jež zachvátily západní Evropu a USA na jaře 1968. Čelný představitel francouzské nové vlny, režisér Jean-Luc Godard se vyjádřil, že „Beatles jsou apolitická kapela a že jsou málo revoluční“ (na rozdíl od Rolling Stones). No nevím… Asi se tento názor donesl až k Johnovi… John nahrál jednu sólovou kytaru a George druhou sólovou kytaru. Paul připojil pořádně dunící basy a hru na hammondky, ale i klavír. Akustická kytara je výtečným protikladem elektrické kytaře. Pohostinsky zde vystupuje mladý Nicky Hopkins na elektrické piano a nemůžeme zapomenout ani na řízné dechy. Všichni navíc dotočili tleskání a tak skladba dostala další rozměr. V závěru opakované téma má podmanivě zhuštěný emocionální náboj se vzdycháním „alright“, znějící skoro až s erotickým zabarvením. Výtečný příspěvek!

HONEY PIE – Paulova skladba vyvolá ducha good-timu dvacátých let a elegantních tančíren. Pět hostujících saxofonistů a tři klarinetisté působí značně nerockově, nicméně Paul si udělal radost svým návratem do starých časů a vytvořil zcela netypickou skladbu. John se o písní vyjadřoval velmi despektivně a rovněž George (hrající baskytaru) byl ve velkých rozpacích, zatímco Ringo „byl spokojen“. Paul odehrál i stylový klavírní doprovod a v jeho hlasu cítíme stylizovanou spřízněnost s daným hudebním žánrem. Spřízněnost s písněmi When I´m 64 a Martha My Dear zde vnímám docela jasně, ale třebaže jsem rocker, tohle promývání mozku mi nevadí. Hudba je kaleidoskop a tady to platí víc než jinde, tak proč ne?

SAVOY TRUFFLE – zajímavá sklada George. Má pořádný nápřah v rytmickém pojetí a nemůžeme zde přeslechnout šest hostujících saxofonistů, kteří dodávají správné ostří. Ani v té skladbě nehraje John. Spoluproducent Chris Thomas nahrál hammondky a zajímavě znějící elektrické piano. Výtečně seřízená rytmická jednotka Paul a Ringo zde skutečně odvádějí výtečnou práci a tak George měl velmi dobrý základ nahrát dvojitě natočené pěvecké party a elektrickou kytaru. Krásné minisólo svědčí o jeho vypilované vkusu (je ale moc krátké). Skladbu věnoval svému příteli – kytaristovi Eriku Claptonovi, který byl v dané době velký jedlík a milovník sladkého (později jsme se dověděli proč!). Není to žádný jazzrock, ale jsem schopen si představit, že Georgeovy skladby nemusejí mít jenom skryté nebo zjevné struktury meditační indické hudby, zasmušilých balad nebo bluesově kořeněných písní. Georgeův hlas se mi ale zdá jaksi upozadněný a mírně přebíjený celkovým soundem skladby….

CRY BABY CRY – tuto skladbu napsal John. Má nesporně všechny rysy jeho autorského názoru. Vedle podmanivého až tajemného zpěvu nahrál akustickou kytaru, naechovaný klavír, ale i hammondky, Paul připojil svoje prokreslené basy, George zkreslenou elektrickou kytaru a Ringo vedle bicích ještě použil i tamburínu. Pro vytvoření psychedelického odéru natočil producent George Martin ještě harmonium. Tuhle skladbu jsem vždycky miloval. Sestupná akordický harmonie byla vždycky velmi podmanivá. Údajně tento styl hudby běžný pro folkaře naučil Johna v Indii jeho spolumeditační kamarád – písničkář Donovan…Vrčící hammondky dodávaly ponuré tajemno starých zámků osvícených chabým světlem svící a do toho panoptikální atmosféra s nenapodobitelným Johnovým zpěvem i přidanými vokály.

REVOLUTION NO. 9 – co vlastně říci k této hudební koláži? Pro hodně lidí to byl šok a jiní zase namítali, že kdyby tento blábol byl vypuštěn, dostaly by se na album možná další dvě osobité skladby z beatlesovské dílny…. Asi je třeba znát souvislosti doby, ve které tato koláž vznikala. John už zaslechl jména jako Karlheinz Stockhausen nebo John Cage a seznamoval se s tím, co tihle skladatelé komponovali…John chtěl experimentovat se zvukem, ale i s konkrétními zvuky, ruchy, šumy a pohrávat si s natočenými pásky a tak tam slyšíme jednotlivé Beatles, Yoko Ono, záznamy přehrávané pozpátku, ladění rádia… a hledači skrytých významů si zde dopřávají prostor pro tajemná dešifrování všelijakých vzkazů, náznaků a symboliky. Je to anarchistický pohled? Je to nová hudební revoluce, je to psychedelický úlet, cítíme zde LSD a marihuanu. Hodně lidí tuhle „skladbu“ vynechává a raději poslouchá „normální“ skladby. Za desítky let už jsem si zvykl a určitě i další skalní příznivci Beatles a tak si nechají v daných osmi minutách „promýt“ mozek, aniž by to na nich zanechalo nějaké viditelné stopy…. Prostě o sem patří, ale v rádiu tuhle „skladbu“ zcela určitě nikdy neuslyšíte…..

GOOD NIGHT – závěrečná skladby je po předešlém experimentu pohlazením, jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hodně lidí si vždycky myslelo, že tečku za bílým dvojalbem udělal Paul touhle skladbou. Napsal ji ale John, ale nazpíval ji Ringo, který říká, že „John má velkou duši“. Je filmově rozevlátá, sentimentální. Mike Sammes Singers dodali sborový zpěv a tak jako doprovod vnímáme dřevěné dechy, smyčce, ale i harfu a také George Martina, který hraje na celestu. Píseň původně napsana pro Johnova malého syna Juliana, kterému jako táta hodně dlužil…. Hollywoodský sound jako pro film s Barbrou Streisand. Nazpívala ji také naše „zneuznaná“ popová star Helenka Vondráčková s názvem Sním…
Když ležíte v posteli a chce se vám už zavřít oči, je to příjemná uspávanka. Víc se k tomu ani říct nedá (jsem rocker), ale svoje lyricko-romatické proporce v sobě nezastírám. Skladba sem patří, ať se to někomu líbí víc, nebo míň…

Bílé dvojalbum je výtečná kolekce písní – jedinou „kaňkou“ je, že album poslouchal vraždící Charles Manson, který provedl v daném roce rituální vraždění…. A oháněl se tím, že poslouchal tento projekt, nebo alespoň některé skladby z alba. Beatles to samozřejmě šokovalo, ale hudba za to nemohla. Ta měla vlastní výpovědní hodnotu, která byla zneužita mediálně k daným proklamacím psychopatického fanatického vraždícího šílence….
Pro mě album znamená novou variantu beatlesovského přínosu na hudební scénu s velmi silnými a autorsky, aranžérsky a interpretačně silnými skladbami, které ani po desítkách let neztrácejí nic ze své osobitosti.
Plný počet hvězdiček!!!








reagovat

31.01.2011 springfame | #

Hm, Bílé album... Co k němu říct? Není na něm ani jeden singl, je na něm spousta docela pěkných věcí a taky pěkných pár (cenzurováno). Počínající rozpad skupiny je opravdu cítit - každý si prostě jede po svém a ostatní potřebuje v lepším případě jako doprovodnou kapelu, v horším případě vůbec. Každá ze čtyř stran dvojalba je zaneřáděná nějakým tím odpadem, který tam zkrátka být neměl. Celé album má podivně rozjuchanou atmosféru, která má snad navodit dojem živého hraní, ale je to jen důsledek ztráty jasného směru, kterým by se nahrávání mělo ubírat. Tedy jinými slovy důsledek věci, která byla na předešlých deskách nemyslitelná. Na mě to různé rozehrávání, postupné rozjíždění a pochybné brnkání či povídání na koncích písniček působí spíš uměle a postupně čím dál tím víc ruší.
Atmosféra při nahrávání nebyla dobrá, to je historicky známý fakt. Poprvé se stalo, že někdo z kapely bouchl dveřmi. Tentokrát to byl Starr a McCartney ho po nějaký čas na místě bubeníka ochotně zastoupil.
Začátek alba je více než slibný - po zvukovém efektu začne solidní McCartneyho vypalovák Back In The U.S.S.R., který plynule přejde do Lennonovy klidné Dear Prudence. Následující Glass Onion je pokažená utahanými smyčci na konci, skupina měla podle mého dát přednost mixu, který se objevil po mnoha letech na Antologii. Následuje první hrůza: Ob-La-Di, Ob-La-Da, neskutečná odrhovačka, která jen mrhá silami všech zúčastněných. Bohužel se právě tato věc stala možná nejznámější nahrávkou celého dvojalba. Špatný dojem pokračuje i v odpadkovitém popěvku Wild Honey Pie. Dojem nezachraňuje ani Lennonova The Continuing Story Of Bungalow Bill - na jejím začátku i konci se poprvé objevuje onen nešvar, který jsem popsal ve druhém odstavci. Ve zmateném závěru se málem ztratí začátek výtečné Harrisonovy písně While My Guitar Gently Weeps, která zvedá úroveň konečně zase o něco výš. Povedený závěr první strany obstarává Happiness Is A Warm Gun, jedna z mála nahrávek alba, která snese označení kolektivní.
Druhé straně bylo dopřáno kvalitního materiálu ještě méně. Asi nejlepší písní je I´m So Tired. Slušně vyznívají ještě Piggies a Julia, snesitelný je Starrův příspěvek Don´t Pass Me By, jehož účinek posiluje fakt, že se jedná o autorský debut a sráží zmatené fidlání na konci. Blackbird a Martha My Dear jsou McCartneyho sólové záležitosti, první je zajímavá akustická vybrnkávačka, druhá trochu nudí rytmickými nepravidelnostmi. I Will samostatně sotva obstojí, Why Don´t We Do It In The Road je trochu zbytečně moc uřvaná a trochu zbytečná. Rocky Raccoon pak upřímně nesnáším od doby, kdy jsem ji slyšel poprvé - což trvá dodnes. Zbytek první poloviny nemá šanci dojem pozvednout.
Jako nejvyrovnanější se jeví třetí strana, ale i tu několik věcí kazí. Jako první přijde nepěkný střih v Yer Blues (3:16). Jakkoli je provedený v tempu a řemeslně tedy zřejmě správně, zní hrozně. Ty dvě části na sebe prostě nenavazují, je to ošklivé kopnutí do uší. O tom, že byl šťastný Lennonův nápad zpívat mimo mikrofon, též nejsem přesvědčený. Po McCartneyho akustickém okénku následují dvě Lennonovy docela povedené písně, tentokrát kupodivu ničím nepokažené. McCartney předvede trochu hlasitého zmatku v Helter Skelter, který se z fadeoutu zbytečně vrací zpět, následovaný Harrisonovým příspěvkem s názvem Long, Long, Long. Píseň je asi lepší, než jaká se zdá z běžného poslechu být. Je nepochopitelně tichá, takže její melodie nevynikne. Což je příčina toho, že zaujme jen velmi těžko. Bohužel, je to nejméně zdařilá nahrávka Harrisonovy skladby. Tím opravdu neříkám, že i jeho nejslabší píseň.
A jsme u poslední strany. Revolution zní mnohem lépe v rychlé verzi ze singlu, Lennon se zachraňuje v Cry Baby Cry - jedné z jeho nejlepších písní na celém dvojalbu, aby následně přišla Revolution 9. K tomu už nemám opravdu co dodat... Honey Pie není přesně můj šálek čaje, což není vina autora. K tomu lepšímu ze závěru alba patří Savoy Truffle a k tomu ještě snesitelnému Good Night.
Album ztrácí pocit provázanosti, který by přítomen být měl, byť se jedná jen o album písničkové. Ona pestrost navíc není dána nějakým záměrem, je výsledkem postupu "co dům dal". Mnoho z té pestrosti pak tvoří vyslovený odpad, čili to opravdu těžko připočtu k plusům. Beatles tu spáchali tolik ledabylostí, až se jeden nepřestává divit. Harrison se pak stal obětí hudebního zločinu, když byla vyškrtnuta jeho Not Guilty. Budu se asi dost lišit, ale pro mě toto album vážně neznamená víc než pouhý průměr. Tři hvězdičky s jedním lehce ukousnutým cípkem.
reagovat

hejkal @ 31.01.2011 06:46:13
Tiež je to pre mňa album o pár skladbách (While my guitar gently weeps, Yer blues...), pre mňa je najzaujímavejšia Helter skelter a to preto, lebo to nie je typická Beatlesovka, nemá ani zvlášť podarenú melódiu, ani by som ju neradil medzi najlepšie tvrdé rockové skladby dejín a aj tak, fandovia Beatles ju nielenže prijali, ale sa ňou aj oháňajú, ak príde na dokazovanie, že Beatles hrali aj niečo poriadne (čítaj vytvrdeno rockové). V tomto mi biely album pripomína dielo Warhola, nech prišiel s čímkoľvek, sláva to istila.

Filozof @ 31.01.2011 08:46:38
Hejkal
A co je podle Tebe "typická Beatlesovka"? Právě proto, že mají tak různorodé skladby se toto označení snad vůbec nedá použít. Yesterday i Helter Skelter, Rocky Raccoon i Why Don´t We Do It In The Road jsou úplně jiné a přesto jsou to Beatles. Nebo právě proto. Kdo dokázal být tak pestrý ve výrazu?

Osobně mám toto dvojalbum moc rád. Stejně jako ostatní Beatlesárny prostě hromada krásných písniček. Beatles nejsou Hendrix ani Cream a není důvod to od nich chtít. Hendrix a Clapton by zase nesložili Yesterday.
Pestrost mi zde vůbec nevadí, vadí mi jen Ob-la-di a Revolution No. 9 - to už je moc úchylné, ale jinak samé moc pěkné věci. Víc než půlku věcí doslova miluju.

hejkal @ 31.01.2011 11:02:02
Pre mňa je to ich sladkosť: Yellow submarine, Michelle, Love me do, Yesterday, All you need is love...

@ 31.01.2011 12:29:31
Dlouhá léta moje nejoblíbenější album Beatles a (zatím) jediné, které mám ve sbírce.

merhaut @ 31.01.2011 13:11:42
Bílé dvojalbum bylo ZÁMĚRNĚ koncipováno coby reflexe dobové hudební scény (například. Helter Skelter = evidentně The Who), proto co skladba, to jiný "žánr". Chlapcům se zkrátka zachtělo zahrát si od podlahy a podle nálady, a nemuset posunovat hranice...

Vedle Abbey a Magical má nejoblíbenější deska Beatles.

hejkal @ 31.01.2011 13:29:39
Apache - u mňa je favorit Abbey road. Merhaut - nič proti tomu.

Apache @ 31.01.2011 19:00:13
Abbey Road a Magical Mystery Tour jsou samozřejmě (!) taky výborná alba. V oblíbenosti jsou u mě takřka na stejné úrovni jako White Album. Ale NEJ může být holt jenom jedno.
Jinak mám hodně rád ještě Rubber Soul, Revolver, Let It Be a Past Masters Volume Two.

Cossack @ 31.01.2011 19:12:58
Abbey Road mám taky raději (ovšem ne nějak propastně); a shodou okolností je to zároveň jediné, které od Beatles vlastním... :-)

Voytus @ 31.01.2011 22:02:17
Koukám, že tuhle desku zachraňuje můj oblíbenec Harrison :-)
Také mám od Beatles jiné favority: Abbey Road, Revolver a Rubber Soul.

Filozof @ 01.02.2011 07:41:15
Hejkal
Takže pro Tebe je typická Beatlesovka sladká věc? To je dost úzký výsek. Daleko menšinový.

hejkal @ 01.02.2011 07:58:08
No a? :)

leon66 @ 02.04.2012 21:47:58
springfame: V Yer blues Lennon nezpívá mimo mikrofon,je to zopakovaná první sloka bez hlavního vokálu, v pozadí je slyšet pouze Johnův orientační zpěv. Jinak ten tebou zmiňovaný střih se mi zdá v pořádku(čímž netvrdím, že je).

04.01.2011 moonySK | #

Nebudem nikoho zaťažovať škatulkami a rozoberaním jednotlivých skladieb albumu.

Najsurovejší album The Beatles. Bolo veľmi zaujímave pozorovať, ako sa zo štyroch 20-ročných zasranov čo vrtia hlavami a kričia "yeah yeah yeah" vykluli poctiví a naozaj prácecenní muzikanti už od dôb albumu Revolver. Tu nám však neponúkajú žiadne kostýmy, žiaden film, žiadne masky a tobôž nie žiadnu postupnosť ako pri Sergeantovi Pepprovi alebo Magical Mystery Tour. Jednoducho tvrdá nálož, ktorá sklamala všetky tváričky nevinných dievčatok ktoré volali "John! John!" a odvtedy zanevreli na Beatles. Ja však hovorím ÁNO!!!

Žiadna hra. Pre mňa je tento album oveľa zásadovejší ako Sergeant Pepper alebo všetky albumy Beatles dokopy po rok 1968. Na tomto albume povedali svoje FUCK svetu. Možno na pár McCartneyho alebo Lennonovych sladkých výnimiek (Obladi Oblada, Bungalow Bill, Mother Nature´s Son) tento album ponúka strašne veľa kvalitnej muziky, ktorá obsadila všetky zákutia drážiek štyroch strán platní. Nehovoriac o najsilnejšej piesni tejto platne "Happiness is a Warm Gun" pre mňa tento album znamená všetko, čo Beatles mohli ponúknuť.

Jednoznačne pre mňa za 6,5 hviezdy.
reagovat

pito63 @ 04.01.2011 21:41:23
"Bejby", ani nevieš, akú radosť si mi urobil. Po toľkých mojich bombardovaniach, aby si sa slušne prihlásil, si moju prosbu konečne vypočul. Toto je pre mňa zatiaľ najmilšie tohtoročné prekvapenie na Progboarde. Bodaj by medzi nami bolo viac takých "dospelákov".
MoonySK, želám Ti, aby Ti to Tvoje "péro" nevyschlo! Teším sa na ďalšie príspevky.
...a Ty si z Dubnice? Dakedy hodíme reč. Mal som kopu spolubojovníkov priamo z mesta i okolia.

moonySK @ 04.01.2011 21:46:49
Ooooha ďakujem...no počúvaj, nepoznám ťa náhodou? Ja som Peťo Schon z DCA, hej. A ty???

pito63 @ 04.01.2011 22:06:43
Tak Ty nevieš, kto som? Dostaneš po zadku!
Peťko, nebudeme to tu kaziť, Beatles si to nezaslúžia, čo Ty na to? Ak budeš mať niekedy čas a chuť, tak sa ozvi:
pito63@zoznam.sk
Rád s Tebou hodím reč a možno nájdeme aj nejakých spoločných známych z Dubnice...

AndyB @ 04.01.2011 22:21:51
Ano, je to výborné dvojalbum. Nemám ho radši než Sgt. Peppera, i ten je mi blízký a rád se k němu vracím, ale co na tom, "bílé" album je prostě skvělé. Pestré a nadčasové. A pro poslech není vůbec jednoduché. Lahůdka.
moonySK, souhlasím s hodnocením *****

Filozof @ 05.01.2011 07:01:21
Moony
Rozhodně originální názor - takové se cení.

hejkal @ 05.01.2011 08:56:22
No, ja niekedy určite zaťažím tento server aj škatuľkami a aj rozoberaním jednotlivých skladieb. Zatiaľ som nenabral odvahu, pretože nie som veľký fanúšik skupiny.

09.04.2009 nowhere_man | #

Prvý a jediný dvojalbum od Beatles, fanúšikmi zvaný White album, je jedným z mála dvojalbumov, pri ktorých sa poslucháč nenudí. Beatles sa tu zriekli spoločnej práce, každý robil sám za seba. Dokonca pri nahrávaní neboli všetci prítomní naraz. Kvalitu skaladieb to však neovplyvnilo. Sú tam skvosty ako Blackbird, Julia, While my guitar gently weaps (na sólovej gitare s Ericom Claptonom) či Ob-la-di ob-la-da, ktorá sa stala hitom. O skladbe Back in the USSR sa hovorilo, že bola proti obsadeniu ČSSR tankami, ale to sú len fámy. V kapele to poriadne škrípalo, opustil ju Ringo, ale kapela ho po pár dňoch presvedčila k návratu. Možno preto tu nájdeme aj jeho prvú autorskú skladbu Don´t pass my by.
reagovat

@ 09.04.2009 13:25:06
Helter Skelter! :-)

Mohyla @ 16.10.2010 15:34:23
Dnes som si ju opäť pustil a na sluchátka . Táto dvojplatňa je ozaj skvost . Dá sa z nej vytešovať neustále . Opäť som si uvedomil aké je ťažké povedať , ktorý album je najlepší . Asi tak , akože ktoré dieťa mám najradšej .