Beatles, The / The Beatles (1968)

Bezejmenné dvojalbum, označované podle minimalistického obalu jako Bílé, vešlo, podobně jako předchozí Seržant, nejen do historie, ale vlastně i do hudebně publicistické terminologie. Když se dnes o nějakém interpretovi řekne, že natočil svoje "bílé album", víme, co měl autor výroku na mysli: že se daný umělec stylově, výrazově i kvantitativně rozpřáhl do zatím největší šíře a pokusil se vyložit všechny možné trumfy na jedné ploše. Když (až příliš) často citovaní Pejsek s Kočičkou vařili svoje "bílé album", nedopadlo to pro konzumenta dobře. Když Fab Four v roce 1968 zakládali tuto tradici, byl to ovšem jiný, podstatně zdařilejší případ. A přitom ta pestrobarevnost, kterou se třicetipísňová kolekce vyznačuje, nebyla pro skupinu utkvělým cílem. Vyplynula při nahrávání jaksi mimoděk a vlastně byla spíš neblahým znamením počínajícího rozkladu vnitrokapelních vztahů.

Když si uvědomíme, že Beatles se ve studiu jen zřídka vyskytli v plném počtu a lezli si stále více na nervy, začíná to dávat smysl. Dvojalbum pak skutečně zní jako kompilace dvou sólových desek a jednoho EP (George Harrison protlačil na každou ze čtyř stran jen po jedné písni). Kolektivní entuziasmus, který byl ještě na Seržantovi cítit, se drobí na prvočinitele a každý si začíná hrát na vlastním písečku, ačkoliv kredity i nadále označují dvojici Lennon-McCartney za kompaktní autorský tandem. Ale nějakým zázrakem to všechno perfektně drží pohromadě a chladnoucí vztahy ve skupině nemají na výsledek žádný negativní vliv.

I když na některých místech Beatles variují fígle v minulosti už vyzkoušené, stejně překvapují na každém kroku nečekanými formálními, aranžérskými i skladatelskými postupy. Obě A-strany startují stejně jako na Seržantovi odvázaným rock'n'rollem (Back in the U.S.S.R. resp. Birthday), čisté blues si ale kapela střihla poprvé (Yer Blues). Máme tu bubblegumovou odrhovačku (Ob-La-Di, Ob-La-Da), procítěnou baladu (Harrisonova While My Guitar Gently Weeps s hostujícím Ericem Claptonem), ozvěny z meziválečných dancingů (Martha My Dear, Honey Pie), country (Ringova Don't Pass Me By).

Některé songy, které se tu objevily, patří k tomu nejtvrdšímu, co kdy Beatles nahráli: oba zmíněné otvíráky, Everybody's Got Something to Hide... a především strhující Helter Skelter. Může být něco vzdálenějšího někdejšímu "she loves you, yeah yeah yeah", než právě tahle urputná vyřvávačka? Ale může. Pochopitelně mířím k osmiminutovému kaleidoskopickému pásmu hudebních, mluvených a zvukových útržků s názvem Revolution 9, připomínajícímu slavný transdimenzionální průlet z filmu 2001: Vesmírná odysea, který šel do kin (náhoda?) jen pár měsíců předtím. Spolu s následující Good Night evokující smyčcovými obláčky i vokálem předbeatlovský popový cukrkandl tvoří opravdu bizarní a matoucí závěr. Samozřejmě je tu spousta dalších pozoruhodných písní: Dear Prudence, Happiness Is a Warm Gun, Blackbird, Rocky Raccoon, Mother Nature's Son, Sexy Sadie... Každá z nich září svým vlastním světlem a dohromady přímo oslňují. Soumrak nejslavnější kapely historie už sice započal, ale západ slunce je to nádherný.


Recenze již zveřejněna na xplaylist.cz

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The