Beatles, The / The Beatles (1968)

„Bílé dvojalbum“, „white double album“… tak se mu nejčastěji říká, ale jeho oficiální název zní The Beatles….
Poprvé jsem ho dostal od tety z Anglie k Vánocům r. 1975. Byl jsem na vojně a než jsem se dostal domů, uběhlo půl roku. Až jsem ho konečně držel v ruce, byl to velký svátek! Album jsem ale samozřejmě znal od starších kamarádů, kteří ho měli ale už hodně odřené a přeskakovalo. Snil jsem o tom, že „až budu velký, tak si ho taky koupím“….
Anglické vydání na labelu Apple, uvnitř byl velký plakát s koláží fotografií, na zadní straně byly otištěny texty a kromě toho byly vloženy do alba čtyři barevné fotografie na speciálním lesklém fotopapíře…
Když jsem se začetl do recenzí jiných pánů progboardistů, docela mě zatrnulo, jak diametrálně odlišně je tohle album vnímáno. Znovu musím podotknout, že v mém okolí se nenašel dodnes nikdo, kdo by o albu podobným způsobem soudil, kdo by ho odsoudil, odmítl, nebo se o něm vyjadřoval s jistým despektem. Je to zvláštní. Revolver – revoluční album, Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band naprosto nadčasové album s psychedelickým odérem, Magical Mystery Tour – psychedelický výlet…. Co se vlastně po třech vynikajících albech dále od Beatles očekávalo? Pochopitelně ještě lepší album…
Té koncepčnosti už bylo ale nějak moc a možná tohle byl ten důvod, proč se rozhodli Lennon, McCartney, Harrison a Starr natočit něco docela jiného – hlavně nekoncepčního. Názory a postřehy na „bílé dvojalbum“ se liší a různí – já sám vidím tohle album po svém.
Slavná čtveřice už nebyla autorsky tak posvazována, jako tomu bylo v první polovině šedesátých let. Pravda – byla tady podepsaná smlouva s EMI, která právně vyžadovala označovat beatlesovskou produkci hlavních dvou protagonistů logem Lennon/McCartney a proto se další skladby skupiny měly označovat nadále stejným způsobem – kromě skladeb Harrisona a Starra, kteří byli ve významné menšině. Nový projekt byl sice natáčen společně (až na několik výjimek), ale v podstatě každý z Beatles měl svou skladbu dešifrovatelnou většinou tím, že co si napsal, tak si většinově i nazpíval. Navíc se autorské rukopisy Lennona, McCartneyho, ale i Harrisona a Starra daly poměrně zdařile dešifrovat, tak nebylo třeba tápat a pátrat, kdo vlastně co napsal a nazpíval…. Tolik faktografie.
Beatles se prostě rozhodli natočit kolekci skladeb bez nějakého sjednocujícího konceptu. Původní název A Doll´s House byl zrušen. Britští představitelé undergroundové scény, skupina Family natočila a vydala v r. 1968 svoje první album Music In Doll´s House před nimi, a tak bylo od původního záměru upuštěno…
Vnímám dvojalbum The Beatles jako kolekci skladeb různých stylů, žánrů, pojetí. Je to takový výlet napříč hudebními styly, ve kterých Beatles naznačili, že jsou schopni hrát rozmanitý repertoár a vedle tradičních písní mohou i experimentovat, proto ta různorodost a proměnlivost, kterou někdo nazývá „žánrovou roztříštěností“ a „neuceleností“ a někdo dokonce „začátkem jejich krize“. Jedná se o omyl. Díky tomuto delšímu formátu máme dodnes možnost se přesvědčit, že se Beatles dotkli téměř všech možných hudebních pojetí a podle mého soudu dokázali, že jsou autorsky, textařsky, interpretačně, ale i instrumentálně dostatečně vyspělí. Zkusme ten výlet napříč skladbami alespoň částečně dešifrovat: rock and roll, balada, reggae, psychedelie, blues, good time, folk, country, country blues, love song, swing, syrový rock, klavírní balada, boogie, zvukový experiment s ruchy a elektronikou, filmová hudba…. Záměrně jsem tohle škatulkování nekonkretizoval, ale myslím, že dosadit si skladby do citovaných žánrů nebude až tak obtížné….
Přehrávání „bílého dvojalba“ pro mě znamená listovat kronikou a objevovat věci známé i netušené a znovu se s nimi sbližovat. Tahle rozmanitost má podle mého názoru velkou vnitřní sílu a poukazuje nám, kam až se Beatles dostali jako kapela, ale především jako jednotliví autoři a interpreti. Jsem rád, že album vyšlo ve dvojitém formátu a že mi nabízí takovou žánrovou rozmanitost. Poukazuje to na kouzlo lidské geniality čtyř amatérů, kteří dokázali svoji hudbu povznést ze zatuchlého sklepa a zaplivaných námořnických hospod na světlo a kopírovaný repertoár intenzivně a cíleně prokládat stále více vlastní hudební produkcí, která prokázala tolik životaschopnost, že se později propojovala se stále složitějšími nebo odvážnějšími aranžemi smyčců a dechů. Protože „white album“ opravdu miluji, velmi rád se nad ním pozastavím a zamedituji nad jednotlivými skladbami, které obsahuje…

BACK IN THE U.S.S.R. – úvodní skladba byla velmi citlivě dramaturgicky vybrána. Lepší úvod si snad ani nebylo možné představit. Svištění přistávajícího letadla přivolává Paulovu skladbu, do které nahrál hlavní hlasy, ale také úderný klavír první sólovou kytaru, dokonce i bicí nástroje a percussion. Ringo nebyl přítomen při nahrávací frekvenci. John nahrál druhou sólovou kytaru, ale také baskytaru a percussion, podobně i George nahrál třetí sólovou kytaru, připojil svůj zpěv a percussion. Prostě si musíme zvyknout, na tomto projektu více než kde jinde, Beatles nehrají v klasických nástrojových obsazeních. Zde to prostě platilo. Co skladba, to jiný pohled na věc a protože se autorství ctilo, každý autor měl právo vstoupit svým rozhodujícím názorem do kompozice tak, jak mu to vyhovovalo a druzí se tomu přizpůsobovali. Ringo během nahrávacího procesu „opustil“ kapelu, protože se cítil být frustrovaný, ale tyhle záležitosti se v době nahrávání tohoto projektu ještě daly „vyžehlit“… Skladba je úderný pořadně nažhavený rock and roll „moderního střihu“, kam Paul implantoval i inspiraci od Beach Boys (Surfin´ USA). Skladba nemá nic společného s obsazení naší republiky (byla shodou okolností nahrána těsně po invazi) sovětskými okupanty – jak se tvrdilo. Beatles dokázali pořádně přitvrdit, aniž by se vzdali svých vokálních předností. Prostě zemitý odvázaný příspěvek, který nutil k tanci, ale i k poslechu!

DEAR PRUDENCE – další skladba je od Johna. Má svoje typické lennonovské znaky. Má v písní hlavní pěvecké party, vedle kytary. Výtečně se propojuje se sólovou kytarou George. Ty nádherné rozklady mají takřka magický náboj. Ale ani Paul nezůstává pozadu a nahrál sem hodně instrumentálních partů – vedle zpěvu baskytaru, bicí nástroje, trubku-křídlovku, klavír a ještě tamburínu. Skladba byla nahrána bez Ringovy přítomnosti, což se tehdy nevědělo. Jsou tu ale i hosté – Mal Evans, písničkář Jackie Lomax a dokonce i Paulův otec, kteří nazpívali vokální party a navíc i tleskání (!). Ve sklabě mě vždycky fascinovaly nahrané kytarové party, které dovedl zahrát v tak skvělém stylu George, akordické sestupy mají skoro indickou melodiku. Vynikající skladba v každém slova smyslu. Má zajímavou harmonii, ale i melodickou linku a vedle doprovodných hlasů a hlasů Beatles se dá hovořit o skutečném hudebním architektonickém modelu. Nádhera!

GLASS ONION – i následující skladba je z dílny Johna. Mám pocit, že v ní jsou skryty psychedelické opary Johnových výletů do neznáma pod vlivem psychotropních látek. Skladba má velmi zvláštní melodiku a skrývá v sobě těžko utajované napětí. Také interpretační podání má zvláštní stavbu. Je tu i narážka na Paulovo poručníkování (The walrus was Paul) a odvolávky na jiné skladby z beatlesovské produkce, které jsou velmi dobře dešifrovatelné ze zpívaného textu. Hlavní hlasy nahrál velmi osobitým timbrem Johna doprovodil se na akustickou kytaru, George hraje na elektrickou kytaru a Paul doplnil instrumentaci baskytarovými party, klavírem a dokonce i zobcovou flétnou, kterou v písni čitelně rozpoznáte, za bicími nástroji už konečně sedí „ztracený“ Ringo a kapela je pohromadě. Zajímavý background ovšem vytvářejí i violoncella, housle a violy, kteří dodávají dramatický a gradující náboj. Velmi kreativní osobitá Johnova hudební vize…

OB-LA-DI, OB-LA-DA- - tak tohle je další typická Paulova skladba. Jeho hlas zní poněkud unaveně, ale sborové hlasy Johna a George to výtečně prokreslují. Paul nahrál zemitou baskytarovou linku, která přivádí myšlenku, že by tahle věc mohla být klidně vnímána jako reggae, John nahrálo klavírní party a připojil i různé hlasové legrácky, George natočil akustickou kytaru a Ringo přidal veškerý inventář bicích nástrojů a percussion. Odvazová skladba, která má chytlavý refrén a valivou melodii, která už zůstane ve vašich uších neustále, přeslechnout se nedají ani saxofony, který přicházejí z backgroundu. Paulovo pověstné puntičkářství prý vyvolávalo při opětovném natáčecím procesu určité napětí ve studiu… Pro ostatní Beatles to byla „jenom“ další skladba na album, ale Marmalade s ní udělali díru do světa pomocí singlu. Také pražská skupina Apollobeat píseň natočila v české verze jako To vadí. Zpívající bručoun Petr Spálený se mohl opřít o kreativní a vtipný text Pavla Vrby a výsledek nebyl nijak špatný!

WILD HONEY PIE – tato skladba mě zní hodně psychedelicky, i když v ní cítím ironickou nadsázku a nějaký třetí plán. Všechny hlasy si natočil Paul (nemohu si pomoci, já tam slyším i ten Johnův) a natočil i party akustických kytar a podivně krabicově znějící bicí nástroje. Byl to ale asi záměr, aby se podtrhla charakteristika interpretace skladby, kdo ví?! Skladba patří do období indických meditací v Rishikeshi, kde se Beatles bavili různými hříčkami a improvizovali na akustické kytary. Tento improvizační kousek posloužil jako jistý druh „oslího můstku“ mezi dvěma skladbami a docela sem zapadl…

THE CONTINUING STORY OF BUNGALOW BILL – skladbu napsal John. Ovšem úvodní intro na akustickou kytaru ve španělském stylu nahrál George. Výtečný muzikantský kousek“! Z nějakého důvodu je ale natočen nějak zastřeně a zvukově utopen, o to víc potom vyniknou nástupu akustické kytary a zpěv Johna, baskytara a další hlas Paula a Ringovy bicí nástroje a tamburína. George přidal rovněž hlas a další akustickou kytaru. Ve slokách zní zajímavě mellotron, který nahrál spoluproducent Chris Thomas, jenž supluje zvuky tombonu a mandolíny (!). Další vokály doplnily oko Ono a Ringova žena Maureen. Yoko Ono dokonce ve zpěvu dostane kratší, ale čitelný prostor. Zajímavý je ale výklad vzniku skladby – zatímco John tvrdil, že chtěl napsat písničku pro děti, kterou by si dokázaly jen tak volně nenuceně zpívat při hrách, jiná verze tvrdí, že téma pojednává o jednom rozmařilém milionáři, který přijel do Indie na loveckou výpravu střílet tygry a pak se rozhodl absolvovat meditační kurzy u Maharishiho… Tuto skladbu natočili koncem šedesátých let milovaní Golden Kids (Kubišová+Neckář+Vondráčková) s příšerně nejapným textem, jako Bungalow Bill, ale ještě horší coververzi Buffalo Bill nazpíval brněnský thymolinový seladon Milan Černohouz s Orchestrem Gustava Broma…

WHILE MY GUITAR GENTLY WEEPS – první Georgův autorský příspěvek. Je to opravdový majstrštyk. Nejenom jedna z nejlepších skladeb z jeho autorské dílny, ale i na tomhle dlouhém projektu. Georgův hlas zní naléhavě a plačtivě, má však svou ryzost a věrohodnost, nahrál ještě akustickou a elektrickou kytaru a hammondky, další elektrickou kytaru natočil John, zajímavé bubenické party připojil Ringo společně s tamburínou. Paul dodal svoje vokální party, druhé varhany, klavír a pořadně dunivé modulované basové party. Elitním hostem ve skladbě je Georgeův přítel Eric Clapton, který nahrál ono chvějící se sólo. Výtečný kytarový příspěvek do skladby, na Georgeovo přání Clapton potlačil bluesové zabarvení. Výtečně nahrané a zahrané a skutečně špičková skladby, prokreslující jemné detaily písně jak ve slokách tak v mocném refrénu. Údernost skladby koresponduje s obsahem mírně filozofujícího textu. Píseň byla původně komponována pro akustickou kytaru – však také existuje krásná alternativní akustická verze, kterou George natočil, ale vydána po mnoha letech na Anthology 3. Tuhle skladbu natočil jako coververzi i vynikající slepý (bohužel předčasně zesnulý) kytarista Jeff Healey, který si přizval samotného George jako kytarového hosta do této písně. Je to moje velmi oblíbená skladba, velmi typická pro George s výrazným motivem v A moll, který je dále rozvíjen. Famózní věc!

HAPPINESS IS A WARM GUN – další skladba je z Johnovy dílny. Je to vynikající věc. Jedna z nejlepších, které John svěřil tomuto projektu a hodně se líbila i ješitnému Paulovi. Začátek patří rozkládaným akordům elektrické kytary. Dlouho jsem si myslel, že se jedná o elektrické piano. Nikoliv je to kytarová skladba, i když s osobitým, chce se mi říci velmi osobitým, aranžmá! Hlavní hlasy patří Johnovi, zpívá plnými ústa ve velkém emocionálním nasazení, další hlasy přidává Paul a George. Ten do skladby nahrál vynikající kytarové sólo se zvukem „startující motorky“. Ringovy bicí nástroje hraje v přesných obrazcích a nevyčnívají. Vynikající skladba po všech stránkách – John do ní vkládá hodně přesvědčivosti, ať už se jedná o sarkasmus, ironii, nadsázku, zoufalství, bezradnost. Jedna z nejlepších na celém projektu, ale i v jeho celkové vlastní autorské práci. Dokázal jsem propadnout její atmosféře a dodnes jsem se z ní nevyhrabal… (a ani nechci).

MARTHA MY DEAR – skladba, pod kterou je podepsán Paul. Opět nese všechny znaky jeho typické rozevláté melodické linky. Tuhle skladbu si nahrál celou sám – jako jediný Beatle. Houslisté, violisté, violoncellisté, trumpetisté, lesní roj, trombon a tuba vytvářejí stylový doprovod a skladba je celkově posouvána někam na pokraj swingu. Paul nahrál zpěvové party, výtečné klavírní téma, ale i baskytaru, kytaru, bicí nástroje a ještě i tleskání. Je z ní cítit mccarthyovský pozitivismus, který vnáší do písně romantiku a bezstarostnost. Píseň je napsána pro Paulova velikého bobtaila, fenku Marthu, kterou velmi miloval, že ji napsal píseň, i když se hodně lidí domnívalo, že se jedná o nějakou zatajovanou lásku… Jisté poznávací znaky jsem rozpoznal mnohem později ve skladbě You Gave Me The Answer na albu Venus And Mars, ale nijak mi to nevadilo. Paulův vztah k retrostylu byl už několikrát akcentován (a ještě bude), a tak jsem mu přivykl, třebaže ortodoxní rockeři kroutili hlavami, jak může někdo napsat Helter Skelter, Oh Woman Oh Why, Let Me Roll It, nebo Back Seat Of My Car…. Prostě další odstín Paulova širokého talentu. Možná mu ortodoxnější rockeři tuto schopnost tajně závidí a proto o to úporněji ujíždějí na opakovaných riffech… Prostě i tento typ skladby mi nezní nějak odpudivě…

I´M SO TIRED – tenhle autorský počin míří k Johnovi. John nahrál akustickou kytaru, elektrickou kytaru a hammondky, George výtečnou sólovou kytaru, Paul připojil svůj zpěv, baskytarové party, ale také hru na elektrické piano. Za bicími nástroji svůj rytmický podíl přidal Ringo. Výtečná skladba. Pomalá líná balada, která vzniká v momentě, kdy má člověk problémy. V textu se rovněž objevuje jisté tápání, které je asi způsobeno nespavostí a podrážděností a tak si to John vyřizuje i se sirem Walterem Raleighem, který přivezl jako první do Evropy tabák. Skladba je ale po aranžérské i muzikantské skladbě komplexní a jaksi robustní a deklarované pocity Johnovi věřím. Procházel tehdy dalším složitým obdobím, které mělo vliv na jeho tvorbu. Z pohledu posluchače ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsem nostalgik, a melancholik – mám k této skladbě poměrně úzký vztah…

BLACKBIRD – krásný Paulův folkový song, který si jako autor zahrál a zazpíval zcela sám. Skladba má sice subtilní lidový charakter, já ale v její harmonii cítím bluesové kořeny. Ostatně tato skladba byla Paulem interpretovaná i dávno po rozpadu Beatles koncertně a tam ještě více tato okolnost vynikla. Vybrnkávání osobitou technikou – zcela běžnou pro takového Johna Renbourna, Berta Jansche, Donovana, nebo Roy Harpera – nebyla v případě bígbítových Beatles automatickým zjevem. Tímto stylem dokázal hrát jenom George (který uměl i základy flamenca a stylu pasuado). V Beatles se ale příliš nepoužíval, i když i zde byly čestné výjimky v takových čtyřech možná pěti skladbách na albu v různě obměňovaných variantách. Nejsem si jist, jestli jsem dodnes dokonale pochopil obsah textu (jak jsem zjistil, přemýšlejí nad tím dodnes mnozí jiní mí známí), nicméně skladba je vynikajícím příkladem mccartneyovského pojetí písně a dotočené kosí zpívání dotváří atmosféru probouzejícího se rána na svěží tiché zahradě……

PIGGIES – tohle je Georgeova skladba. Bylo o něm známo, že měl sarkastický smysl pro humor a mnohdy to i dokázal, jak vzpomínají jeho blízcí přátelé. Myslím, že právě o této skladbě se také hovořilo ve spojení s Charlesem Mansonem… George si ale bere na paškál svět médií a trefuje se do jejich svobodomyslné nezávislosti svým osobitým způsobem. V textu jsou jisté narážky, které mají adresné cíle. George si píseň zazpíval a zahrál na akustickou kytaru, Paul zahrál basové linky a Ringo zachřestil tamburínou. John si ve skladbě hrál s magnetofonovými smyčkami a chtěl dostat do skladby netypický sound. Dominující jsou zde ovšem čtvery housle, violy a violoncella a nad nimi cembalo, na které hraje Chris Thomas v mírně barokním tónu. Chrochtání prasat je velmi sugestivní, stejně jako sborový zpěv v závěru. Úsměvná parodie oblečená do osobitého kabátu, proti které nic nenamítám.

ROCKY RACCOON – píseň pochází z Paulovy dílny. Dlouho jsem přemýšlel, jestli se jedná o parodii, anebo o drsný epických příběh. Ve skladbě jsou ale slovní hříčky, které mě pobavily a celková atmosféra se vyloženě netváří smrtelně vážně. Je to country music? Raději si neodpovím, příběh je ovšem z westernového prostředí a má také všechny aspekty dané zmíněnou tematikou. Krásné ženy, pistolníky, nevěru a zúčtování, které nedopadne tak jak se očekávalo… Paul zajímavě interpretuje daný text. Výtečný smysl pro frázování a rytmické metrum skladby, John nahrál baskytaru, harmonium, ale po dlouhé době vzal do rukou také foukací harmoniku, která se do tohoto typu skladby hodí a společně s Georgem přidali další zpěv, zatímco Ringo odehrál bicí party. Stylový klavír dohrál mistrovským způsobem producent George Martin. Skladba začala vznikat při indických meditacích v Rishikeshi, ale Paul ji dal ve studiu nakonec tuto zajímavou podobu. Výrazné odbočení od rockové identity přesvědčuje, že záběr Beatles měl široký rozsah, což v jejich produkci poukazovalo na dané osobní ambice nasměrované do různých derivátů hudby…

DON´T PASS ME BY – tuhle skladbu napsal Ringo. Jeho autorský podíl u Beatles byl zanedbatelný a protože i on si chtěl trochu vyzkoušet práci komponisty, dostal zde prostor. Píseň se měla tuším původně jmenovat jinak – This Is Some Friendly, ale nakonec dostala lakonický název jakési omluvy, protože na ní pracoval řadu let. Je to country blues. Ringo si píseň zazpíval svým neznělým ležérním způsobem interpretace, nahrál bicí nástroje, percussion ale i klavír (!). Paul jako jediný další přítomný Beatle nahrál basové linky přidal další klavír. Neidentifikovatelným fiddlerem na bluegrassově znějící housle byl jistý Jack Fallon, který do písně vložil správnou periférní hospodskou atmosféru, jež se do písně hodí jak po stránce pojetí, tak k Ringovu zpívání. V závěru se housle nějakým zvláštním způsobem dostávají (záměrně?) do mírně disharmonických poloh, což klasicky studovaného houslistu rozhodí, ale v tomto typu skladby to neuráží…. Vždycky jsem si kladl otázku, proč právě „nejlepší český hardrockový zpěvák“ (jak je často deklarován) Jiří Schelinger natočil svou coververzi Namále mám a dal tomu tu správnou venkovskou tancovačkovou polohu…. Mohu se radovat, že i Ringo našel prostor na tomhle projektu. Myslím, že sice úroveň alba tato skladba nepovznáší, ale na druhé straně nijak neponižuje, když umíte číst mezi řádky……

WHY DON´T WE DO IT IN THE ROAD? – tohle je Paulův hudební počin. Na bicí nástroje hraje Ringo, ale ostatní nástroje si nahrál všechny sám. Co ke skladbě říct. Jadrně jednoduchá skladba v D dur, která má údernou zemitost a charakterizuje Paula svým emocionálně rozpoutaným vokálem. Je to blues, které se nedá zapřít a Paul ukazuje, že si s hlasem může dělat opravdu co chce. John se dal později slyšet, že ho dlouho mrzelo, že ve skladbě nemohl hrát (byl tuším někde ve studiu a sledoval mixování svých skladeb), protože podobný typ písně s narážkami ho vracel do rané spolupráce s Paulem v dávných časech, kdy komponovali ruku v ruce a v této písni cítil, že mu to najednou nějak chybí. Známá beatlesovská ješitnost ale s postupujícími roky nabývala na rozměrech. V dané době by to nahlas před Paulem asi John nikdy neřekl, ale později se za svůj názor nestyděl…. Samozřejmě napsal a nahrál Paul zajímavější skladby, ale nemám důvod mu vytýkat nějakou pokleslost, bylo to prostě emoční uvolnění a tato skladba to zachytila v ryzí formě… Tohle píšu proto, že hodně lidí tuto skladbu napadá jako umělecky pokleslý přídavek na album…

I WILL – v další skladbě „vylepšuje“ Paul svoji „reputaci“ touhle krásnou baladou, která nese všechny znaky jeho výtečného písničkářského talentu. V téhle skladbě zase chyběl George. John a Ringo nahráli percussion (John hraje na méně známý bicí nástroje „lebky“, velké duté dřevěné koule, vydávající zvláštní zvuk, který ve skladbě výrazně registrujeme). Paul nahrál zpěv a akustické kytary s nádherným přezníváním tónů a také baskytaru. Lyrický charakter skladby přináší vlastní milostný song – téma, se kterým dokázal pracovat vždy velmi citlivě a přesvědčivě. Není to ale nějaká vyloženě primitivní folková melodie, ale sofistikovaně vystavěná skladba s harmonickou strukturou, která má svou jedinečnou podmanivou krásu…

JULIA – velmi subtilní skladba z Johnovy dílny. Její křehkost je dána i intimitou tématu. Je věnována jeho matce Julii, kterou v dětství předčasně ztratil. Nádherné kytarové party na akustické nástroje. Skladbu nahrál John docela sám, bez přítomnosti ostatních Beatles. Má nádhernou melodiku a výtečně rozlamované akordy, které se John učil od folkových kytaristů. Skladba má nádherný velmi poetický text, který má vysokou úroveň, překračující běžnou textovou produkci, řadící skladbu do zpívané poezie. Je moc dobře, že se podobný typ skladby na projektu objevil. Nejenom Paul byl schopen skládat akustické balady a tohle je příklad, že John to uměl stejně kvalitně a věrohodně. Nostalgicko melancholické nálady dovedou pohladit, ale i roztesknit. Esteticky velmi vyvážený počin!

BIRTHDAY – máme tady pořádně úderný úvod… Ringovy bicí nástroje hrnou rytmus vpřed za asistence George, který tentokrát svírá v rukou baskytaru, kytarové party má na starost John, který rovněž zpívá druhý vokál. Samozřejmě autorem skladby je Paul, který ji rovněž hraje na flangerovaný klavír a má hlavní hlas. Je to rock and roll jak bič. Zahraný a zazpívaný ve velkém a hřmotném stylu s velkým nasazením a závěrečným přezníváním klavírních tónů. Ve studiu se také objevily partnerky Beatlů – Yoko Ono doplnila vokální linku, stejně jako krásná Patti Harrisonová a dobrý duch Beatles – „skřítek“ Mal Evans navíc ještě tleská. Kdo na projektu hledá hlasité skladby, hned první na druhém albu do této kategorie patří…

YER BLUES – vynikající elektrické blues z pera Johna Lennona. Její hudební kostra vznikla už za beatlesovských meditací v Indii. Sólový zpěv patří Johnovi, který nahrál i další vokál, ale hlavně sólující elektrickou kytaru, George nahrál party druhé sólové kytary. Výtečně se propojují a čitelně můžeme rozeznat jednotlivé odlišnosti v přístupu ke kytarové hře a k danému soundu. Studiová technika umožnila použit i Leslie box, který vytváří onen zvláštní dozvuk, Paul hraje výtečné basy a Ringo střídá rytmické breaky a skladba má ten správný tah na bránu. John dovedl zpívat blues a vždycky jsem si říkal, že třeba někdy jednou natočí vlastní album, kde napíše vlastní blues, anebo přepracuje nějaké standardy…. Škoda, nikdy k tomu nedošlo…. Skladbu jsem vždycky miloval. Měla Johnův autorský a interpretační otisk a porci skutečné originality!!

MOTHER NATURE´S SON – jedná z těch krásných balad pro akustickou kytaru, které uměl napsat Paul ve skvělém pojetí. Nahrál ji vlastně sám. Všechny použité kytary, ale také bicí nástroje a koncertní tympány. Jeho hlas má chlapecky jemnou a čistou barvu. Všechny tóny znějí jako paprsky jasného slunce odrážející se od bukolické krajiny. Tympány sice působí hodně „agresivně“, ale nevadí mi. Lyrickou polohu dotvářejí z pozadí ještě trubky a trombony. Tuhle skladbu natočili britští Gryphon a výtečným způsobem si pohráli s její strukturou… Píseň na albu působí jako pohár chladné vody s lesního pramene, který osvěží a rozjasní smysly…. Nádhera!

EVERYBODY´S GOT SOMETHING TO HIDE EXCEPT ME AND MY MONKEY – tohle je ovšem pořádně syrový rock s mimořádným nápřahem. Skladba, která má pořádně dlouhý název, který nebylo nikdy jednoduché si nazpaměť zapamatovat. Napsal ji John – sólově ji nazpíval svým neopakovatelně přitažlivým timbrem v hlasu, za přispění Paula a George. Všichni Beatles nahráli pro větší zvýraznění rytmické složky percussion a popřáli tak písni pořádné emocionální běsnění. George nahrál party sólující kytary za asistence Johnových doprovodů a ve spojení s rozšířeným rytmickým metrem vznikla výtečná skladba. Nemá nějak složitý harmonický základ, ale přesto je melodicky prošpikovaná řadou zajímavých nápadů. Výborné basové party…. Bytelný rock s řádnou úderností podle všech pravidel!

SEXY SADIE – tuhle skladbu napsal John. Jeho interpretační vklad si nespletete, třebaže mu Paul i George pomáhají s dalšími hlasy. John si nahrál hammondky, kytary, ale zvláštně znějící klavírní party s ozvěnovým efektem s dusavou baskytarou dodal Paul. George implantoval do skladby výtečné kytarové sólo a pochvalu zaslouží i Ringovy bicí nástroje, které prokresluje meziúderem, který působí mezi několika breaky velmi důrazně. Skladba také vznikla v Indii a John, inspirován prozřením, že guru Maharishi není tím metafyzikálním stvořením, za jaké se vydává, ale mrzce nízkým pudovým člověkem. Jedna z adresných skladeb, kterou stvořily neblahé pocity podvedeného člověka…

HELTER SKELTER – tahle skladba má pořádný rockový nápřah. Můžeme zde mluvit o hard rocku (či snad o heavy metalu), raději se do toho nebudu zamotávat. Skladba prý vznikla jako výzva, zda jsou schopni Beatles napsat skladbu ve stylu „nejpravověrnější britské rockové kapely“ Who. Paul se toho ujal a výsledek je opravdu famózní. Tímto způsobem Beatles nikdy předtím, ani potom nehráli. Paulův syrový emocionální vokál překonává hranice, nahrál také první sólovou kytaru, vedle pořadně dunivých basů, zajímavé je že John nahrál rovněž party sólové kytary a také baskytarové party (!), zatímco George připojil zpěv a třetí kytaru. Ringo se rovněž pořádně rozběsnil na bicí baterii, tak jak u něho nejsme zvyklí a kamarád Mal Evans dokonce zahrál na trubku…. Skladba se pojednou ztrácí v prostoru a znovu se vrací se svou hřmotnou naléhavostí…. Ringův výkřik v závěru tak dynamicky vypilované skladby, „že má puchýře na prstech“ patří k těm občasným beatlesovských legráckám, které provázely nahrávací proces…. Skladbu natočili v osmdesátých letech jako coververzi irští U2. Vytvořili zajímavý derivát, ale hloubky originálu dosaženo nebylo… Smutné bylo, že jejich mladší ortodoxní fanoušci u nás si tehdy mysleli, že je to jejich skladba….

LONG, LONG, LONG – meditativně dumavá skladba. Má poněkud utopený sound. George je jejím autorem. Skladbu si nazpíval svým zúženým vokálem a nahrál i akustickou kytaru, Paul se posadil za hammondky a vedle dunivé baskytary natočil i přídavný vokál. Ringo za bicími hraje velmi neústrojně pojaté rytmické party. Téměř ho neslyšíme a opak najednou zničehonic mohutnými údery a závěrečným virblem se hlásí ke slovu. John při nahrávání chyběl, zato se na klavír připojil asistent produkce Chris Thomas (jehož hvězda vyšla v sedmdesátých letech). Podivný zvuk v nahrávce způsobilo rozvibrování láhve od vína, které se nakonec Georgeovi zalíbilo a rozhodl se tam tento rušivý prvek nechat. Na alb nemá George žádnou „indicky“ laděnou skladbu. (Možná mu Paul nechtěl „povolit“ to co na Sgt. Pepperovi nebo na Revolveru a John byl „bezmocný“…) Tahle kompozice má v sobě kus orientálního meditačního náboje, který je ovšem přikryt evropským myšlením. Má v sobě svíravý smutek a obnažuje duši……

REVOLUTION 1 – Johnova skladba, kterou už známe ze singlové verze. Tato varianta je ale výrazně odlišná, i když téma je stejné. Kontrasty Johnova provokativního hlasu korespondují s obsahem písně, která reaguje na studentské nepokoje, jež zachvátily západní Evropu a USA na jaře 1968. Čelný představitel francouzské nové vlny, režisér Jean-Luc Godard se vyjádřil, že „Beatles jsou apolitická kapela a že jsou málo revoluční“ (na rozdíl od Rolling Stones). No nevím… Asi se tento názor donesl až k Johnovi… John nahrál jednu sólovou kytaru a George druhou sólovou kytaru. Paul připojil pořádně dunící basy a hru na hammondky, ale i klavír. Akustická kytara je výtečným protikladem elektrické kytaře. Pohostinsky zde vystupuje mladý Nicky Hopkins na elektrické piano a nemůžeme zapomenout ani na řízné dechy. Všichni navíc dotočili tleskání a tak skladba dostala další rozměr. V závěru opakované téma má podmanivě zhuštěný emocionální náboj se vzdycháním „alright“, znějící skoro až s erotickým zabarvením. Výtečný příspěvek!

HONEY PIE – Paulova skladba vyvolá ducha good-timu dvacátých let a elegantních tančíren. Pět hostujících saxofonistů a tři klarinetisté působí značně nerockově, nicméně Paul si udělal radost svým návratem do starých časů a vytvořil zcela netypickou skladbu. John se o písní vyjadřoval velmi despektivně a rovněž George (hrající baskytaru) byl ve velkých rozpacích, zatímco Ringo „byl spokojen“. Paul odehrál i stylový klavírní doprovod a v jeho hlasu cítíme stylizovanou spřízněnost s daným hudebním žánrem. Spřízněnost s písněmi When I´m 64 a Martha My Dear zde vnímám docela jasně, ale třebaže jsem rocker, tohle promývání mozku mi nevadí. Hudba je kaleidoskop a tady to platí víc než jinde, tak proč ne?

SAVOY TRUFFLE – zajímavá sklada George. Má pořádný nápřah v rytmickém pojetí a nemůžeme zde přeslechnout šest hostujících saxofonistů, kteří dodávají správné ostří. Ani v té skladbě nehraje John. Spoluproducent Chris Thomas nahrál hammondky a zajímavě znějící elektrické piano. Výtečně seřízená rytmická jednotka Paul a Ringo zde skutečně odvádějí výtečnou práci a tak George měl velmi dobrý základ nahrát dvojitě natočené pěvecké party a elektrickou kytaru. Krásné minisólo svědčí o jeho vypilované vkusu (je ale moc krátké). Skladbu věnoval svému příteli – kytaristovi Eriku Claptonovi, který byl v dané době velký jedlík a milovník sladkého (později jsme se dověděli proč!). Není to žádný jazzrock, ale jsem schopen si představit, že Georgeovy skladby nemusejí mít jenom skryté nebo zjevné struktury meditační indické hudby, zasmušilých balad nebo bluesově kořeněných písní. Georgeův hlas se mi ale zdá jaksi upozadněný a mírně přebíjený celkovým soundem skladby….

CRY BABY CRY – tuto skladbu napsal John. Má nesporně všechny rysy jeho autorského názoru. Vedle podmanivého až tajemného zpěvu nahrál akustickou kytaru, naechovaný klavír, ale i hammondky, Paul připojil svoje prokreslené basy, George zkreslenou elektrickou kytaru a Ringo vedle bicích ještě použil i tamburínu. Pro vytvoření psychedelického odéru natočil producent George Martin ještě harmonium. Tuhle skladbu jsem vždycky miloval. Sestupná akordický harmonie byla vždycky velmi podmanivá. Údajně tento styl hudby běžný pro folkaře naučil Johna v Indii jeho spolumeditační kamarád – písničkář Donovan…Vrčící hammondky dodávaly ponuré tajemno starých zámků osvícených chabým světlem svící a do toho panoptikální atmosféra s nenapodobitelným Johnovým zpěvem i přidanými vokály.

REVOLUTION NO. 9 – co vlastně říci k této hudební koláži? Pro hodně lidí to byl šok a jiní zase namítali, že kdyby tento blábol byl vypuštěn, dostaly by se na album možná další dvě osobité skladby z beatlesovské dílny…. Asi je třeba znát souvislosti doby, ve které tato koláž vznikala. John už zaslechl jména jako Karlheinz Stockhausen nebo John Cage a seznamoval se s tím, co tihle skladatelé komponovali…John chtěl experimentovat se zvukem, ale i s konkrétními zvuky, ruchy, šumy a pohrávat si s natočenými pásky a tak tam slyšíme jednotlivé Beatles, Yoko Ono, záznamy přehrávané pozpátku, ladění rádia… a hledači skrytých významů si zde dopřávají prostor pro tajemná dešifrování všelijakých vzkazů, náznaků a symboliky. Je to anarchistický pohled? Je to nová hudební revoluce, je to psychedelický úlet, cítíme zde LSD a marihuanu. Hodně lidí tuhle „skladbu“ vynechává a raději poslouchá „normální“ skladby. Za desítky let už jsem si zvykl a určitě i další skalní příznivci Beatles a tak si nechají v daných osmi minutách „promýt“ mozek, aniž by to na nich zanechalo nějaké viditelné stopy…. Prostě o sem patří, ale v rádiu tuhle „skladbu“ zcela určitě nikdy neuslyšíte…..

GOOD NIGHT – závěrečná skladby je po předešlém experimentu pohlazením, jakousi ukolébavkou na dobrou noc. Hodně lidí si vždycky myslelo, že tečku za bílým dvojalbem udělal Paul touhle skladbou. Napsal ji ale John, ale nazpíval ji Ringo, který říká, že „John má velkou duši“. Je filmově rozevlátá, sentimentální. Mike Sammes Singers dodali sborový zpěv a tak jako doprovod vnímáme dřevěné dechy, smyčce, ale i harfu a také George Martina, který hraje na celestu. Píseň původně napsana pro Johnova malého syna Juliana, kterému jako táta hodně dlužil…. Hollywoodský sound jako pro film s Barbrou Streisand. Nazpívala ji také naše „zneuznaná“ popová star Helenka Vondráčková s názvem Sním…
Když ležíte v posteli a chce se vám už zavřít oči, je to příjemná uspávanka. Víc se k tomu ani říct nedá (jsem rocker), ale svoje lyricko-romatické proporce v sobě nezastírám. Skladba sem patří, ať se to někomu líbí víc, nebo míň…

Bílé dvojalbum je výtečná kolekce písní – jedinou „kaňkou“ je, že album poslouchal vraždící Charles Manson, který provedl v daném roce rituální vraždění…. A oháněl se tím, že poslouchal tento projekt, nebo alespoň některé skladby z alba. Beatles to samozřejmě šokovalo, ale hudba za to nemohla. Ta měla vlastní výpovědní hodnotu, která byla zneužita mediálně k daným proklamacím psychopatického fanatického vraždícího šílence….
Pro mě album znamená novou variantu beatlesovského přínosu na hudební scénu s velmi silnými a autorsky, aranžérsky a interpretačně silnými skladbami, které ani po desítkách let neztrácejí nic ze své osobitosti.
Plný počet hvězdiček!!!

» ostatní recenze alba Beatles, The - The Beatles
» popis a diskografie skupiny Beatles, The