Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 10.03.2015

Z pěti alb Beatles, která mám zatím ve sbírce, jsou mými nejoblíbenějšími právě Abbey Road a Revolver. Hlavně první je u mě erupcí kvality jejich progresívnější fáze v závěru 60. let a vyvolává otázky, kam by se pánové asi vydali příště... Členové kapely zde asi naposledy zuby nehty potlačili osobní rozklad a vyšvihli se k parádnímu výkonu.


Notoricky známý úvod v podobě Come Together - sotva slyšitelné napětí a nápaditý basový riff, který postupně graduje až do poctivě vystavěné rockové skladby s psychedelickým napětím, dokreslovaným i rozostřenými sóly... úvod hodný mistrů. Something, to je esence toho, co od této čtveřice čekáme - snová atmosféra s hladivými vokály, která se ale v polovině pořádně probere z letargie a ukáže, že pánové to umí i od podlahy. Konec je opět v klidném a smířlivém duchu... Maxwell´s Silver Hammer je další vokálně stoprocentně propracovaná skladba- Působí na mě sice poněkud estrádně, ale když se přes to přenesete, přináší zajímavé požitky... Oh! Darling patří k nejznámějším zásekům v diskografii a její nostalgická nálada je nezapomenutelná, k čemuž přispívá nemálo výborně silově zpívající McCartney. Octopus´s Garden - no, musím říci, že je to asi moje nejoblíbenější skladba z pera Ringa Starra - uvolněná, hravá záležitost s výborně prokreslenými kytarami a typickými sborovými refrény. Skutečně, palec nahoru, Ringo nebyl nikdy žádný velký skladatel, ale tady se vytáhl... I Want You (She´s So Heavy) je jedním z výtrysků geniality a svým naléhavým, stále se stupňujícím tématem a dějem vás přivede skutečně až do jiných sfér. Pracuje se tady skoro na osmiminutové ploše, ale ty jsou mistrovsky vyplněny neutuchajícím napětím a energií s nemalým vkladem dobové psychedelie. Famózně ji také předělali švýcarští techno-thrasheři Coroner na albu Mental Vortex... Občas přemýšlím, která skladba Beatles je moje nejoblíbenější z těch alb, co mám, a není to jednoduché. Ale to, co předvedl George Harrison v Here Comes the Sun, nemá obdoby. Přitom dokonale prostá, jednoduchá akustická záležitost, která mě ale vždycky nabije tak neskutečně pozitivními vibracemi a nadějí konce 60. let, až mám chuť se rozskočit. Padám na kolena! Because je krásná naléhavá skladba Johna Lennona s dokonalou atmosférou a snovými vokálními doprovody. Během necelých tří minut je řečeno vše - úplný protipól předchozí. You Never Give Me Your Money nás vrací pevně do beatlesovských kolejí - výrazná zpěvová linka, až meditativní vyznění, ke konci výrazné rockové rozvibrování všech nástrojů. Sun King je atmosférická drobnůstka s výrazným basovým podílem Paula McCartneyho a něžnými kytarovými vyhrávkami. Krátký, ale krásný hudební šperk s italsko-španělskou pěveckou vsuvkou... Probuzení přináší Mean Mr. Mustard, čistokrevný rockový příspěvek, vše se valí pořádně zostra a nahlas. Polytheme Pam je rytmicky postavenou vsuvkou s vibrujícími kytarovými sóly a a plynulým přechodem do She Came in Through the Bathroom Window, dokonale vyzpívané a melodicky beatlesovině o neodbytné fanynce. Kratičká Golden Slumbers je rozmáchlou, patetickou rockovkou, za kterou by se nestyděl ani David Bowie, a navazující Carry that Weight na ni vlastně tématicky navazuje s mohutnou orchestrací a výrazným Harrisonovým kytarovým sólem. A přichází závěr - The End je rozskočená rocková skladba s Ringovým sólem na bicí a výrazným kytarovým riffem a opět výraznými sbory v závěru, Her Majesty završí album ve 23 vteřinách ztišeným akustickým příspěvkem s motivem královny. V závěru album plyne skutečně neuvěřitelně mezi jednotlivými skladbami, motivy...

Po dohrání tohoto skvostu nezbývá skutečně než litovat, že jsme nepoznali, kam by se tvorba ubírala v 70. letech, protože na Abbey Road kapela nakročila od svých naivních počátků ohromný kus cesty a rázně pootevřela dveře psychedelie (to ne poprvé), ba i hard rocku. Je to jedna ze skutečně erbovních desek závěru 60. let a jeden z nejlepších pomníků "zlaté éry" rocku. Vynikajících 47 minut!