Reakce na recenzi:

horyna - @ 13.05.2017

Tu největší hudební revoluci zažehli v šedesátých létech čtyři mladí kluci z Liverpoolu. Tuhle tezi už nikdo nikdy nepopře, ať se to někomu líbí nebo ne, Beatles byli, jsou a budou navždy tou největší kapelou naší sluneční soustavy. Na albech Rubber Soul a Revolver vyspěli o notnou délku vzhůru a svůj kompoziční talent pilovali a posouvali každičkou skladbou jiným, často silně novátorským směrem. Laťku kvality udrželi po celou dobu společné muzikantské pouti patřičně vysoko a přesto, že mnozí jejich "odpůrci" zastávají názor o jakémsi uvadání a ztrátě tvořivosti s koncem jejich kariéry, především na zmiňovaném albu Let it be, já, jako oddaný fanatik tohoto souboru výraznější pochybnosti připustit nedokážu. A není to z důvodu lásky zvané Beatles, či fatální zaslepenosti božstvem, nacházejícím se uvnitř každého z nich. Naopak, k Lennonovcům se snažím přistupovat veskrze objektivně, jejich naivně působící začátky nehaním, stačí mi respekt a uznání určitého mladistvého faktu doby a okolností. Nepotřebuji na Love me do a All My Loving snášet snůšku předpojatosti, první etapa mě nechává vesměs chladným.

Pozadí vzniku, příprav i samotné práce na albu jsou všeobecně známy, stejně jako atmosféra panující mezi jednotlivými členy souboru, jež byl v té době v notném rozkladu. Proto jen k písním samotným.

Dobrá polovina z nich není ani zdaleka tak silná, jako skladby na bílém dvojalbu, či Abbey Road. To ale neznamená, že jde o nedodělky (nějaká vycpávka tu přece je), nebo že je snad nemám rád, či na ně nahlížím s despektem. Vždyť už jen kvůli všeobecně známým megalitům Across The Universe (tajemstvím opředená, Lennonovská psychedelická perla), Let It Be (balada, drápající se na stupnici emočního rozkolu intenzivně vzhůru), Long And Winding Road (sice přearanžovaná, přesto nádherně dokonalá) a Get Back (s vidinou koncertující kapely na střeše budovy Apple), si deska uznání a patřičné ocenění zaslouží. K těmto položkám mi přijde hodnocení kolegy lovera jako absolutní výsměch kapele, která dovedla zkomponovat jedinečné a nenapodobitelné písně, přetrvávající celé věky.

Z ostatních osmi skladeb mám rád především pohodovou cválající úvodovku Two Of Us, překrásné a velice naléhavé blues Dig A Pony, dále kraťičkou hříčku Dig it a rock and roll One After 909 s nímž se vracíme o desetiletí nazpět. A přesto, že Harrisonovi skladby fakticky nevyhledávám, For You Blue, je ve svém melancholicky bluesovém oparu velmi podařená a intenzivní.

Suma sumárum: ano, není to dokonalé, jde o jakýs takýs slepenec "společných" live seancí znesvářených egocentriků nad určitými fragmenty, které je potřeba pospojovat a popostrčit do míst, odkud bude cesta na výrobní linky zaručena. To se podařilo tu lépe, tu hůře, ale s přihlédnutím k dění uprostřed "kapely" je to pořád hodně solidní výsledek.
A u mne už jen fakt, že jde o The Beatles druhé etapy, hovoří jasnou řečí hvězd.