Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 09.07.2011

Kolekce beatlesovských singlů nazvaná Past Masters Volume Two je druhou tváří hudební produkce slavné čtyřky mimo řadová studiová alba. Nikdy jsem pořádně nepochopil, proč koncern EMI v kooperaci s Apple neudělal pořádek v nějakém názvovém sjednocení.
Nejprve to bylo THE BEATLES 1967̶1970 (samozřejmě ten přesah roků beru na vědomí), potom to byla tato verze PAST MASTERS VOLUME TWO a když vyšlo poslední luxusní vydání jejich kompletu, tak jednoduše vydavatelé propojili PAST MASTERS VOLUME ONE A VOLUME TWO na jeden CD nosič.
Z pohledu ediční politiky vydavatelství je to chaotické pojetí vydávání singlové produkce, nehledě o obaly a nejsem jediný, kdo si této výrazné anomálie povšiml a jejich záměr nepochopil.
V dnešní době je výraz singl zapomenutým prehistorickým reliktem, a nejmladší generace ani pořádně neví, co se skrývalo pod názvem SP, EP a LP. Nicméně v šedesátých letech byl význam singlu zcela zásadní a svým postavením stál nad samotným elpíčkem. To zcela ovládlo během sedmdesátých let trh a od druhé poloviny osmdesátých let bylo vytlačeno CD nosičem…
Nicméně hudba za to nemůže a když se pod drobnohledem podívám na jednotlivé písně mých oblíbených Beatles, prožívám stále stejně příjemný pocit, hraničící s hudební extází, třebaže jejich hudbu poslouchám hodně přes čtyřicet let a je pro mě životodárnou mízou…

DAY TRIPPER – výtečný riff! Skvělé unisono kytary a baskytary a chřestící tamburína a šlapající bicí nástroje se zemitou melodickou baskytarou v nádherném souladu harmonického uchopení s jedinečnými sborovými hlasy. Pěvecké sólo má Paul McCartney.
Uprostřed skladby George Harrison vystřihne kytarové sólo s odlišným zvukovým zabarvením. Samozřejmě i já vnímám „fatální“ výpadek v reprodukci. Divím se, že to George Martin nenechal při finalizace přetočit znovu (!?). Základní riff se stal postupem let stejně zásadní ve světě bigbítu (rocku) jako Sunshine Of Your Love (CREAM), Love Like A Man (TEN YEARS AFTER), Jumping Jack Flash (ROLLING STONES) nebo Gimme Some Lovin´(SPENCER DAVIS GROUP). Paráda!

WE CAN WORK IT OUT – Paul McCartney opět v akci. Úderná kytara je cloněna zvukem harmonia, které zde hraje významnou roli. Nejenom, že je Beatles poprvé použili, ale také zde zaznívá tendence osvobodit se od tříkytarového schématu dobového trendu tehdejších skupin. V refrénu dochází k rytmickým akcentům vyvolávajícím pouťovou panoptikální atmosféru. Vynikající harmonické spojení a skvěle zazpívané od začátku do konce. Ve skladbě je cítit převažující vliv mccartneyovského hudebního cítění nad lennonovským. V této době to nikdo samozřejmě takto nerozlišoval, ale po historickém ohlédnutí nad beatlesovskou historií se tomuto dojmu nelze ubránit…

PAPERBACK WRITER – rychlejší údernější příspěvek. Sólo zpívá Paul McCartney za doprovodu ostatních Beatlů s andělskými falzety. Do skladby vymyslel vynikající basovou linku v melodickém duchu s pořádným švihem. Přiostřené elektrické kytary nažhavují atmosféru a dusajícími Ringovými bubny. Na rok 1966 je to docela syrová a odvázaná skladba. O čtyři roky později by to v novém aranžmá byl základ pro zemitý hardrock, o kterém se v dané m roce samozřejmě ještě nic netušilo. Harmonicky nijak nekomplikované téma, ale sevřená instrumentace s vokální složkou zde slaví opravdový triumf….

RAIN – bubenické intro představí další skladbu. Zpívá ji sólové John Lennon a také v ní prosadil silněji svoje ego – měřeno i obsahem textu samotného. Elektrické kytary mají zvláštní elektrický dozvuk a ve spojení s vynikajícími vokálními party dělají ze skladby vynikající počin. Ringovy bubenické breaky se častěji než jindy pouštějí do rytmického zvýraznění a ohýbání tónů ve zpěvu má nadzemský charakter a já zde cítím předpsychedelický obraz. Harmonická struktura skladby a pozpátku natočený záznam to jenom potvrzují, stejně tak jako vynikající baskytara Paul McCartneyho, který stále častěji volí melodickou linku. Skladba je odrazem počínajícího složitého období v soukromí, kdy hledal únikové cesty z reality. Výtečný hudební deník s nezaměnitelným autorským rukopisem…..

LADY MADONNA – výrazný klavírní nástup a za hlavním mikrofonem je opět Paul. Jeho hlas má tentokrát hlubší „dospělejší“ barvu. Přesně frázuje a mění jednotlivé odstíny s obsahem textu za podpory výrazně nosového hlasu Johna Lennona. Harrisonovy kytarové party jedou v souběžném schématu s dunivou baskytarou. Mají zaostřený tón a je věčná škoda, že nedostává příležitost rozehrát sólo do vlastního hudebního pojetí. Ringovy bicí znějí hutně, ale zastřeně, ale hrnou svou zvukovou laviny přesně podle daných intencí. Máme zde také dechovou sekci – což je společnost známého londýnského jazzmana Ronnieho Scotta. Podtrhuje harmonickou polohu a dodává potřebnou hutnost

THE INNER LIGHT – zabloudíme do snového orientu. George Harrison dostává příležitost prosadit v rámci Beatles vlastní hudební cítění a myšlení. Pro mě osobně je to krásné hudební setkání. Nevadí mi indické harmonie a tetelivé harmonické výchylky. Všechno zde má svůj vnitřní hluboký řád, který bohužel evropanskému uchu nelahodí. S tímhle ale problém nemám. Výtečně nahrané kytarové party, ale i ostatních nástrojů včetně osobitého rytmického pojetí. Indická filozofie do Harrisonova života vstoupila už jednou provždy a dala jeho životu vnitřní smysl. Nikdy jsem tuhle skladbu „nevynechával“, ba naopak jsem ještě dával více volume doprava, i když jsem kolem sebe viděl nepochopení. Krásná skladba v každém rozměru…

HEY JUDE – veleslavný hit, který snad nemůže na světě nikdo neznat. Paul McCartney zde potvrdil schopnost vynikajícího melodika a napsal ve středním tempu výtečnou skladbu. Vložil do ní stupňující se napětí a harmonické rozpínání, které deklarují nekonečné sbory. Do skladby vstupují i smyčce z pozadí. Nicméně musím zalitovat, že ve skladbě byl „odsouzen“ George Harrison nahrát baskytarové party a nedostal příležitost zde vystavět kytarové sólo. On sám to později n zapomněl připomenout. Skladba se mu líbila, ale neprosadil svůj hudební názor… Paul McCartney se interpretačně do skladby položil s nevázanými emocemi až do nekonečného fadeoutu. Jedna z nejhranějších písní Beatles v dobách její existence, ale podle statistiků i v dnešní době. Podmanivá melodie s vystavěným bohatým harmonickým základem měla velkou účinnost…

REVOLUTION – syrová rocková skladba od prvního tónu. Elektrická kytara zde má syrový až agresivní sound a výrazně ze vymyká z beatlesovských kytarových partů, které už za léta máme v uších a vnímáme jejich jemné nuance, třebaže s přibývajícími léty cítíme i vývoj v používání dalších zvukových možností. Jedna z nejhlasitěji nahraných písní, které Beatles realizovali. Do značné míry ji akceptovali i metalisté, ale i punkeři. Je to v podstatě rock and roll ovšem v hodně předimenzovaném derivátu. Interpretující John Lennon, který skladbu i napsal reaguje na dobové politické napětí a harašení zbraněmi a dovolí si otřít se i o čínského diktátora Mao Ce-tunga. Uprostřed skladby zazní krátké ještě intenzivněji zahrané sólo na kytaru, kterému sekunduje z pozadí elektrické piano, na které hraje v té době ještě méně známý studiový hráč, hostující Nicky Hopkins. Skladba se mě líbila od počátku a výrazně jsem zesiloval volume doprava, abych si vychutnal atmosféru „politického harašení“ implantované do jeho poselství a obecně zkreslený sound…

GET BACK – dunivý sound dobře šlapající rytmiky a důrazných basů přináší rock and roll, ve kterém vnímám rhythmandbluesový základ. Lennonovy a Harrisonovy kytary mají patřičné napětí a dokáží gradovat, ovšem jsou podporovány opět hostujícím Američanem – výtečným Billy Prestonem, který do skladby vloží výtečně zahrané téma na elektrické piano Fender-Rhodes. Kytarové sólo uprostřed skladby si ovšem zahraje Lennon sám a Harrison mu k tomu dělá svými doprovody prostor. Je to skladba z dílny Paula McCartneyho a rovněž jeho interpretační vklad má potřebné napětí a výraz. Lennon tvrdil, že když skladbu poprvé nahrávali ve studiu, v refrénu „get back“ se vždycky upřeně díval na přítomnou Yoko Ono a dával jí tak najevo, aby vypadala nejen ze studia, ale i z Lennonova života…

DON´T LET ME DOWN – vynikající skladba od prvního akordu. Pochází z dílny Johna Lennona, který ji také výtečným způsobem interpretuje. V jeho hlasu cítím pocitovou rozháranost a nejistotu, ale zároveň pevnou víru v novou lásku a vztah. McCartney vkloádá do skladby vynikající basovou linku, která se propojuje s rozostřenými elektrickými kytarami. Významným podíl na hudební vibraci v této skladbě vedle Lennonovy interpretace má hostující Američan Billy Preston, který zde hraje na elektrické piano Fender-Rhodes a vkládá v závěru skladby výborné soulem okořeněné sólo. Skladba má zvláštní rozostřený sound a už na ni nikdy nezapomenete, protože Beatles se prezentují podobným směrem pouze v této skladbě. Je naléhavá a vroucná a obnažená na kost…

THE BALLAD OF JOHN AND YOKO – klasický rockandrollový kousek, kterýá nahráli pouze John Lennon a Paul McCartney. První z nich nahrál kytary, klavír a obstaral i sólovou interpretaci, zatímco druhý se posadil za bicí soupravu a za klavír, nahrál i marracas a pomáhá mu s vokální složkou. Na baskytaru jsem nezapomněl – nejenže má patřičný hutný a pevný zvuk, ale vkládá do rytmu písně názvuk rytmu reggae. Není to žádná objevná experimentální skladba, ale oba se vracejí ke kořenům hudby, na které vyrostli a jsou v ní stále hodně přesvědčiví…

OLD BROWN SHOE – jedna z nejlepších a umělecky nejsilnějších skladeb, které George Harrison napsal v dobách Beatles a nic na tom nemění okolnost, že to byla B-strana singlu. Významově se před ní dostává snad jen While My Guitar Gently Weeps a Something. Milují tuto skladbu a George v ní dokázal jako autor výrazným způsobem vyzdvihnout svou skladatelskou potenci. Stylově bych ji označil jako boogie. McCartney do ní nahrál excelentní basovou linku s přímo ukázkovým pojetím basové melodiky a technicky na velmi dobré úrovni. Údernost ale vykazují i přiznávky klavírních partů a z pozadí přicházející harmonický vstup hammondek. Ringo Starr drží celou rytmickou páteř včetně několika zemitých breaků a Harrison do mezihry vystavěl výtečné kytarové sólo, bohužel i tady na můj vkus velmi krátké, třebaže bylo cítit, že technicky si pohrával s každým tónem. Píseň má výrazný rytmický a dynamický obsah a patří mezi moje oblíbené dodnes…

ACROSS THE UNIVERSE – skladbu známe už z posledního alba Let It Be. Tady ovšem máme co do činění s alternativní verzí. Lennonova skladba z psychedelického období. Má krásný poetický a metaforický obsah textu. Je zpívána se zvláštním napětím a autorův hlas rozpoznáte mezi stovkami jiných hned v prvním okamžiku. Také se tady experimentuje. Plácání křídel přistávajícího hejna hus je už samo o sobě originálním nápadem (Pink Floyd na Ummagumma s tím přišli až po nich). Také slyšíme elektronicky preparovanou kytaru a aplikaci wah wah pedálu. Skladba je nahrána v rychlejším tempu a rozdíly od albové verze rozpoznáte hned na první poslech. Lennonův únik do vesmírného nekonečna voní po psychotropních látkách, ale po letech vnímáme hlavně celkovou atmosféru písně opravdu originálního pojetí. Moc rád ji dodnes poslouchám…..

LET IT BE – singlová varianta slavného skladby Paul McCartneyho má svoje rozdíly od albové verze. Kytarové sólo zde nahrál v overdubbingu George Harrison za použití Leslie efektu, což dodává skladbě zvláštní sound. McCartney vymyslel nádhernou melodii, kterou dokázal vystavět díky svému mimořádnému talentu pro pevnou harmonickou strukturu. Skladba má vnitřně duchovní charakter a bývává přirovnávána ke gospelu songu. Její hymničnost a komplexní vyznění nejsou tak úplně vzdáleny skladbě My Sweet Lord. Vedle výrazných klavírních partů zde v pozadí slyšíme i hammondky, které zpěvňují harmonický základ společně s nádhernou pěveckou interpretací. Rovněž velmi známá a oblíbená skladba, která se dodnes vyskytuje na playlistech rádií celého světa a pro někoho je i jakousi „tečkou“ za existencí Beatles v obecném slova smyslu…

YOU KNOW MY NAME (LOOK UP THE NUMBER) – co říci k této skladbě. Lidé ji poměrně dost často odmítají a vyjadřují se o ní v pejorativních poznámkách. Bylo jim to zapotřebí? Dostali se jako skladatelé a hudebníci do slepé uličky? Demonstrují její pomocí svůj odpor k show-businessu? Dělají si blázny ze svých posluchačů?
Osobně to vidím jinak, skladba pochází z r. 1967, který byl pro skupinu Beatles hodně hektický. Třebaže už nekoncertovali, často pobývali v nahrávacích studiích a po nekonečně dlouhých nahrávacích frekvencích, při kterých se dostavovala zákonitá únava, stres, rozčilení, hádky a přepětí s vzájemnými nedorozuměními muselo přijít nějaké uvolnění, odpoutání se od nekonečných hodin, dnů, týdnů a měsíců nahrávacího procesu. Kumštýři v takové situaci reagují různě… opíjejí se, aplikují psychotropní látky… Beatles to vyřešili šalamounky. Z daného přepětí se rozhodli vyskočit pomocí hudby a tak natočili tuto ironickou hříčku. Kdo není obeznámen s beatlesovskou historií a kdo nezná podrobněji jejich hudební produkci, tak by v tomto počinu Beatles nikdy nehledal. Nicméně čitelné hlasy Johna Lennona, Paula McCartneyho a Ringo Starra nelze zapřít a tak posloucháme dunivý klavír, natahování bicích hodin, krkání, jazzové téma, ale i stylizovanou latinskoamerickou náladu, hraný divadelní patos… je to prostě úlet do kterého vstupuje i hostující kytarista Rolling Stones ̶ Brian Jones, který zde nahrál bizarní sólo na saxofon…
Je to zvláštní tečka za vynikající hudební kolekcí, ale osobně mě nijak nepobuřuje a myslím, že jenom připomíná jednoduchou pravdu, že Beatles měli smysl pro humor a tady nám ho osobitým způsobem dokázali naservírovat. Dobrou chuť!
Plný počet hvězdiček!